Kung-fu u Petra Špačka.
Kdysi v raném dětství a jinošství jsem měl utkvělou představu, že bych měl cvičit bojová umění a taky začít meditovat. To bylo v 80. letech 20. století. Proto jsem nejdříve začal okolo osmnácti let s karate u něhož jsem vydržel tři roky. Od té doby mám drtící pěst na úrovni žlutého pásku. Souhrou okolností v naší rodné vesnici Bosonohy žil mladší tajemný chlapec jménem Petr Špaček, který si od dětství pohrával s myšlenkou, že je inkarnovaný mistr, což je zajisté značně pozoruhodná myšlenka a názor na sebe. Již ve svém mládí byl velmi zkušený a dovedný v kung-fu, pro což měl zajisté taky velice tajemné učitele. Proto jsem k němu byl přiveden s prosbou aby mne kung fu začal vyučovat. Tak jsme za nocí běhali v černých kimonech po lesích a polích v okolí naší vesnice ozbrojeni ostře nabroušenými ninja katanami a nacvičovali ninjovské útoky na opuštěné domy. Taky jsme jako ninjové prolézali temné útroby opuštěné bosonožské cihelny a plazili jsme se po jejich krovech. Takové jsem měl romantické bojové mládí já. Zúčastnil jsem se těchto Petrových neformálních tréninků bosonožského Šaolinu, které probíhaly v přírodě, jichž se zúčastňovali i další chlapci z naší rodné vísky: Patrick Bárta a Martin Böhm, ale po čase jsem toho zanechal. Neměl jsem totiž pro bojová umění, jakkoli mne velice zajímala, potřebný zápal a opravdu bojového ducha. Dnes už vím, že to byla pozitivní karma, která mne ochraňovala před trnitou cestou fyzického bojovníka, zatímco já jsem od dětství byl především jogín. Stále jsem však s Petrem Špačkem udržoval kontakt, neboť na duchovní cestě to dotáhl asi dál než já, protože se mu dokonce zjevil neviditelný Mistr, dle jeho slov někdo na úrovni Ježíše, snad prý Babádží z Himaláje. Protože měl pravděpodobně tento daršan, byl jasnozřivý a ovládal čtení myšlenek, musel být opravdu duchovně pokročilá osoba. V pozdějším věku se z něj však stal bohužel pověstný sukničkář, který měl u žen velký úspěch a měl jich ohromné množství, protože je pohledný, aniž zanechal u piva v hospodském zařízení svého mistrování a pojídání masitých stejků. Tak se z něj stal „podprsenkový a kalhotkový mistr“, jak to vidím já. On však údajně nosil lidem do hospody Světlo, jako svoji karmajógu. Byla to tedy veskrze špatně pochopená služba bližním. Taky se domníval, že mu údajně beru jeho energii, na což byl velmi citlivý. Já jsem si s ním chtěl však jen jako kamarád normálně povykládat - prostě byl na energie nějak přecitlivělý. Tak jsem ho po tomto upozornění přestal navštěvovat. Dejte si pozor na samozvané mistry, kteří neudržují řádný vztah na principu žáka a mistra se skutečným žijícím Světcem - Mistrem, jako je například Paramhans Svámí Mahéšvaránanda, jehož Petr přes má pozvání z neznámých příčin dodnes odmítá navštívit uznávaje jako vtělení pro Evropu a Českou republiku, jen Krista Pána. Přesto mu nosím různé Svámíjího knihy a fotografie, které jako správný ninjutsu pokládám tajně o půlnoci nespatřen před dveře jeho domu v Bosonohách. Jsem jenom nástroj těchto karem a nic od nich neočekávám. Je to opravdu jen na zamyšlení. Později jsem se kung-fu pokoušel ještě jednou studovat u renomovaného sifu Pavla Kaly z Brna, ale opět bez úspěchu. Po úrazu při cvičení jsem kung-fu musel brzy opět zanechat.
© Svámí Gyaneshwarpuri
Z knihy: Cesta poustevníka
Web: www.poustevnikovajoga.cz
Dne: 17. května 2025
|
SWAMI GYANESHWARPURI POUSTEVNÍK
