Mé poznání není ve Skutečnosti mé. Je to Poznání mého Vesmírného Mistra Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy, který mne vede jak dobře vím tímto životem od narození. Jeho jsou všechny mé vize. Mahéšvaránandovo učení je však učení Avatára Bhagván šri Dípa Nárájana Maháprabhudžího a ostatních světců indických, véd a upanišád. Za všechno čím jsem vděčím Víšvagurudžímu Mahéšvaránandovi.
ÓM SAHÁ NÁVAVATU
SAHA NAU BHUTAKTU
SAHA VÍRJA KARVÁV-AHÉ
TEDŽASVI NÁVADHITAM - ASTU
MÁ VIDVIŠÁVAHÉ
ÓM ŠÁNTI, ŠÁNTI, ŠÁNTI
Pane, kéž chráníš a opatruješ nás oba
Mistra i žáka
kéž se nám oběma od tebe dostane síly,
kéž nás naše cesta dovede ke konečnému poznání.
Ochraňuj nás, abychom se neodloučili,
ale zůstali spojeni navěky.
Óm mír, mír, mír.
Má jóga je džnánajóga. Džňánajóga je vyšší, nebo dokonce nejvyšší typ jógy. Její podstatou je zření do podstaty naších problémů. Můj Mistr Višvaguru paramhans svámí Mahéšvaránanda je především džňánajogín, zřec jógy. I já mám své jméno podle této starobylé jógy. Gyana znamená džňána. Proto mne zajisté mnozí nebudou chápat. O této józe se dá vyprávět pouze v podobenstvích, alegoriích, verších či mystických pohádkových příbězích. Je to svět bohů a démonů. Nebo jděte do samoty horské jeskyně a vizte to sami. Ale buďte v horách opatrní.
Po té co svámí Gyaneshwarpuri přestal psát odborné speleologické, sakrálně historické a archeologické publikace, zaměřil svou pozornost na sepisování vlastní z knih nevyčtenou originální mystickou nauku z horských pousteven a meditačních jeskyni, nejen z Moravského krasu, Krkonoš a Slovenského ráje, ale i hor nad Assisi, rumunských Karpat a indického Himálaje, kde navštívil poutní místo Gomukh - Pramen Gangy a po té se usadil pod skalním převisem v pohoří nad Rišikéšem, bráně všech duchovně hledajících. Žákem Paramhanse svámího Mahéšvaránandy je od roku 1996, kdy byl iniciován do mantry a krije. A již od roku 1997 je kromě toho regulérní poustevník a od 23. července 2021vysvěcený hinduistický a jógový mnich známý hrstce hledajících pod jménem Gyaneshwarpuri, hindsky "Ten který poznal", což je poukaz na duchovní cestu gyanajógy (dźňánajógy), kterou jako poustevník následuje. Tato kniha, jak informuje její podtitul je "o duchovní cestě k oranžovému rouchu", nevede tedy samozřejmě až na konec duchovní Cesty, k mókše. Tohoto vznešeného Cíle poustevník dosud nedosáhl, což nezastírá. Dokumentuje poznání a tu část duchovní cesty do vysvěcení za jógového hinduistického mnicha, což je do anaháty, do srdce. I to je již relativně daleko z hlediska většinové světské populace v této převážně ateistické České republice, která je většinou bez hlubšího zájmu o duchovní hodnoty a nauky. Před třiceti roky poustevník Gyaneshwarpuri odešel osamoceně na duchovní pouť do hor, kde celkem 3 a půl roku čistého času prožil v úplném osamění v neznámé horské jeskyni v soutězkách Slovenského ráje, kdy usilovně meditoval. Kromě toho prožil mnoho dalších let i na jiných poustevnách po celém světě. Nyní žije se souhlasem Višvagurudžího se svou maminkou, trpící depresemi, v rodinném ášramu v Brně-Bosonohách a ve volných chvílích znovu vyráží meditovat do jeskyní, na poustevny do přírody. Většinu času však tráví v klauzuře svého pokoje. Plánuje trvale žít v České republice a dosáhnout na zdejších kopcích Osvícení a Osvobození. Je však možné, že ve stáří odejde anonymně do horstev indického vysokého Himálaje, dožít někam pod Gangotrí a u Uttarkashe, kde by si rád postavil poustevnu, kterou zde v České republice zdá se v lese není možné legalizovat a postavit, z důvodu absence patřičných zákonů, které by na poustevníky vrhaly světlo jako na duchovní a kulturní dědictví tohoto národa, jímž jistě poustevník je. V této knize nejsou zveřejněny všechny příběhy, které poustevník ve svém věku 57 let po dlouhé a strastiplné cestě prožil, ani nebude zatím zveřejněno komplexní obdržené poznání. Teprve v pozdějším věku po Osvícení zamýšlí odtajnit autobiografii své duchovní cesty vyčerpávajícím způsobem. Tato kniha je jen namátkový exkurz do problematiky poustevnictví a mnišství u Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy, Život svámího Gyaneshwarpuri začíná, jak je u mnichů obvyklé, až po jeho mnišské iniciaci sanjás díkše, tedy v roce 2021 a co bylo předtím je již nepodstatné a bude to zahaleno mlčením. V této knize se vyrovnal se svou minulostí a již se k ní nebude vracet. A o tom je tento Příběh jednoho svámího, který touží žít jen jako nic neznamenající poustevník, nechycházející ze svého osamění.
"Nechť nikdo nezanedbává vlastní cíl pro cíl druhých, ať se zdá jakkoli velkolepý.
Kdo pochopil, co je jeho pravým cílem, ať o něj důsledně usiluje."
Svámí Gyaneshwarpuri je oddaný žák Jeho svatosti Višvaguru Paramhanse svámího Mahéšvaránandy, Mistra jógy a Učitele duchovní Cesty z Indie, kterého následuje od roku 1996. Za tu dobu prošel bouřlivou duchovní transformací v důsledku probuzení kundalini, která vyústila dne 23. července 2021 v Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách ve vysvěcení - sanjás díkšu - za hinduistického a jógového mnicha, ve věku 53 let. Stát se svámím bylo dlouhodobým přáním a cílem jeho života. Proto se postil a odcházel do hor a do lesa meditovat. Až se mu jeho přání doslova zázračně Svámijiho Milostí naplnilo. Od té doby setrvává v santóše - spokojenosti, veškerá světská přání se rozprchla a on se vrací zpět Domů do duchovního domova, z něhož jsme vyšli. Svámí Gyaneshwarpuri působí jako osamělý, mlčící poustevník v jeskyních Moravského krasu. Měl to štěstí, že se narodil v blízkosti tohoto nejsvětějšího území v České republice, magického a mystického prostoru, v minulosti osídleného šamany a poustevníky, na něž se rozhodl navazovat. Není učitelem jógy a nekáže hinduismus. Má právo používat duchovní titul svámí (pán sebe) a nosit oranžové roucho, šat indických jogínů a sádhuů. Získal tímto tuto nejvyšší Svámijiho iniciaci. Je kosmopolitního nadnáboženského smýšlení a vnitřního založení, z tohoto důvodu uctívá rovněž Ježíšovo křesťanství, buddhismus, taoismus a ostatní světová náboženství. Je historicky první hinduistický mnich vysvěcený v České republice. Píše odborné publikace z oboru speleologie, sakrální historie a archeologie a v neposlední řadě vlastní originální, z knih nevyčtenou mystiku a filozofii, básně, duchovní příběhy a pohádky s duchovním ponaučením. Následuje ve všem Sílu Lásky a kráčí po Cestě Poznání (džňanajóga) jak vyplývá z jeho duchovního jména Gyaneshwarpuri (gyana=džňana), které se překládá jako "Ten který poznal". Je tedy vnitřně džňánín čemuž odpovídá jeho na první pohled nesrozumitelná životní filozofie poustevníka. Od narození je osvobozený, dosud ale nerealizoval nejvyšší stav vědomí mókšu, kdy individuální "já" se stává celým Vesmírem. Má však vlastní vnitřní vedení a napojení na Boha, Božské Já. Realizovat Boha a dosáhnout Osvícení je jeho nejvyšší a jediný Cíl v tomto zrození, jemuž zasvěcuje svoji duchovní jógovou sádhanu, meditaci v ústraní, mantra džapu, opakování Božího jména, modlitby, jógové ásany, kriji ap. podle Systému Jóga v denním životě Paramhanse svámího Mahéšvaránandy. V současnosti se často zdržuje na osamělých a pustých místech v horách a v lesích. Od dětství samostatně studoval Bibli, nikdy však neříkal že je křesťan. Později studoval Bhagavadgítu a jiné svaté spisy indické. Přečetl rovněž některá buddhistická a taoistická svatá písma. Nejvíce ho však oslovila moudrost svámího Šivánandy z Rišikéše, Paramhansy Jóganandy, Ramana Maharišiho, Chan-Šana, Bhagvána šrí Díp Nárájana Maháprabhudžího a samozřejmě svámího Mahéšvaránandy, v němž rozpoznal esenci svého duchovního nazírání Pravdy ze svých meditačních jeskyní a horských poustevnen. Uctívá ideál himalájských jogínů indických a rovněž sv. Františka z Assisi. Nevyučuje jógu veřejně a jako skutečně pravý džňánín, muž poznání, nepřijímá ani studenty jógy ani osobní žáky. V současnosti žije na základě doporučení Svámijiho se svou maminkou v malém ášramu v Brně - Bosonohách. Poustevník Gyaneshwarpuri je někdo o kom se bude především mlčet, neboť totiž v sobě slučuje bezmeznou pokoru Františkovi řehole s bezmeznou tvrdostí šrí Dévpurídžího proti démonům egoismu. Toto je přátelé himalájská jóga v České republice.
„Vytvořil se názor, že sannyasinové by měli vstupovat do společnosti a zůčastnit se sociální a politické činnosti. To je však vyložený omyl. Sannyasin se nemusi stát presidentem či vůdcem nějakého politického hmutí, on může činit všechno pomocí svých myšlenkových vibrací. Nemusí se projevovat veřejně i když někteří tak činí... ...Ten, kdo rozjímá v himalájské jeskyni a pracuje na sobě, aby sám sebe očistil, očišťuje též i svět a pomáhá světu svými duchovními vibracemi. Nikdo nemůže zabránit tomu, aby jeho čisté myšlenky vycházely do světa a přicházely k těm, kteří je vskutku potřebují.“
Šrí Swamí Šivánanda
Mysl, její tajemství a kontrola
Narodil jsem se jako Marek Šenkyřík (*7.5.1968) do tradiční křesťanské rodiny, v níž kam až paměť sahá, chodili všichni v neděli do kostela. V katolické církvi jsem dosáhl v roce 1986 svátosti křesťanské dospělosti, biřmování. Dne 23. července 2021 jsem byl vysvěcen na mnicha v hinduismu. Stal jsem se tak historicky prvním svámím vysvěceným v České republice. Zdržuji se jako poustevník v Moravském krasu. Mnoho zdejších jeskyní mi slouží pro meditační účely. Meditoval jsem však i až u pramenu Gangy a nad Rišikéšem v indickém Himálaji, v soutězce Chey v rumunských Karpatech, v Monte Subasio nad Assisi, na Staré hoře v Krkonoších a ve Slovenském ráji. Stále jsem hledal to místo, kde bych mohl mohl být sám a nerušeně meditovat. Mám za sebou tisíce dnů a nocí v osamění meditačních jeskyní a horských pousteven. Něco tedy vím jistě. To je má kvalifikace. Já působím především Láskou a Poznáním (bhakti a džňána). Síla Lásky - to je to v co věřím. Jsem poustevník, nejsem duchovní učitel. Já mám Dévpurídžího srdce. Svrchovaně Osvícený Mistr jógy, obdařený zázračnými silami, poustevník šrí Dévpurídží žil na přelomu 19. a 20.století, v Himálaji a poté se usadil v Radžastánu ve střední Indii. Silou své vůle zbořil ášram a vyhnal z něho bhakty, své žáky a poslal na ně hady. Lidé se domnívali, že světec zešílel. Motivy jeho činů přesahovaly lidské chápání. Od té doby mluvil jen s těmi, kdo měli hluboký vážný zájem o Poznání. V této kalijuze dával přednost společnosti zvířat před společností lidí. Na Cestě jógy se považuji za následovníka tohoto světce. Poznal jsem že mne Bůh vede od narození. Můj Bůh je Šiva, věčný Mistr všech jogínů, asketů a modlících se lidí. Je nejsoucitnější a nejlaskavější Bůh z celého hinduistického panteonu. Bhakta, který medituje na Šivu, dojde rychle konečného Osvobození (mókša). Jsem tedy jogín a hinduista, s jistotou vím, že nejsem křesťanského zrození, jakkoli mám k Ježíši od dětství v srdci blízko. V tomto životě (a již nikdy) nebudu křesťanský mnich, protože většinou nezachovávají důležité pravidlo vegetariánství, což považuji za velmi závažný prohřešek katolické věrouky. Já v této otázce mám zcela jasno a v souladu se svým svědomím jsem vegetariánem. Vracím se tedy zpět Domů do Indie. Mé současné zrození v České republice a v Evropě bylo jen přechodné. Nejen maso, ale i alkohol, tabák a drogy neužívám. Jsem jejich odpůrcem. Já jsem poznal, že duchovní Cesta je očista od všech špatných sklonů k dosažení jen čistých (sattvických) vlastností. Vyhledávám proto společnost duchovních a moudrých lidí (satsang), například v našem ášramu ve Střílkách. Dále s radostí a vyrovnaností již zachovávám mnišský celibát (brahmačárja) a doporučuji ho dodržovat každému připravenému pro větší pohodu, harmonii a vnitřní chápání a nazírání mystické vědy světců (anubhava). Všechno co jsem kdy hledal jsem našel v ucelené podobě jako koncentrované vědění v Józe v denním životě (Yoga in Daily Life). Je to nepochybně jedno z nejčistších světových učení. Není divu, vždyť je to učení jednoho z největších žijících světců na Zemi, jehož duchovní tituly oznamují že je plně Osvícená Duše a Mistr Vesmíru. Toto učení jógy nejlépe vyhovuje mému vnitřnímu poznání z horských jeskyní. Proto jsem Svámijiho oddaným žákem (bhaktou). Tolik bych si přál předávat toto učení, které vysvobozuje ode všeho utrpení, ale zatím tak činím po vzoru himálajských Mistrů jen meditačním způsobem, neboť mé poznání je přes všechnu vynaloženou snahu pořád ještě nedostatečné. Pořád se ještě považuji ve vnitřní józe v podstatě za zkušeného začátečníka. Ať mi prominou všichni ti, kteří se na mne již začínají obracet. Chci zachovávat mlčení (mauna), Ticho a osamění v přírodě. Proto budu žít sám v ústraní poustevny. Věřím, že tak získám ty vnitřní dary, které pak budu moci jednou rozdávat na veřejnosti. A tak to Bůh žádá. Proto byl i Ježíš na poušti a odcházel sám na horu, aby si ujasnil svou duchovní situaci a povolání. Tak to chci i já po vzoru starých Mistrů romanticky naplňovat. Já věřím v tajemnou moc Božího jména, své mantry, Ticha a samoty s Bohem. Všechno ale záleží na tom, zda naleznu pochopení ze strany ochránců přírody a lesníků. Zatím jsem narážel většinou na samé neporozumění. Kdo nechá žít poustevníka v lese? Kdo mi nabídne les s pramenem pitné vody? To místo kde bych si mohl postavit svou malou poustevnu a být sám observovaný. Tak jako svatý František z Assisi dostal od šlechtice - štědrého donátora pro svou modlitbu a meditaci opuštěnou horu Alvernu... Na tento Vesmírný princip spoléhám a tomu věřím. "Hospodine... kdo smí bydlet na tvé svaté hoře." (Žalm, 15,1).
"Prachavý je tento svět jako přeludy a sny, bez podstaty.
Zřekni se ho. Opusť své nejbližší, setni pouta chtíče a nenávisti,
medituj v lesích, v horách."
Mám takovou dávnou vizi. Vidím stovky a tisíce mladých Čechů mužů a snad i žen jak oblékají hnědou či zelenou kutnu ušitou vlastníma rukama, nebo dokonce oblékají oranžové roucho. Vidím je jak opouštějí tuto civilizaci a společnost svých bližních a odcházejí do osamění pohraničních hor nebo na vysočinu ve vnitrozemí. Vidím jak hledají opuštěné horské kapličky, jichž jsou v českých zemích na tisíce, vidím jak se v nich usazují a stávají se pohádkovými bytostmi. Poustevníky, šamany, druidy... podivíny v očích lidí co žijí v osamění na posvátných místech, v dubových hájích, pravěkých hradiscích, v jeskyních a u lesních studánek. Jsou to lidé co se vzdali svých rolí a ambicí v tomto šedivém neradostném světě aby věnovali svůj život největšímu dobrodružství jímž je duchovní Cesta. Vidím jak se bezcílně toulají po lesích, promlouvají ke květinám, přátelí se s motýli, modlí se mezi stromy, meditují na vrcholcích hor, zpívají posvátné zpěvy a praktikuji svá duchovní cvičení... a Bůh je za upřímnost jejich touhy obdarovává svými Milostmi, vede je a chrání, jako každého kdo má odvahu věřit svému srdci a jít za jeho voláním. Mnozí se časem vrací zpět do světa lidí, bohatší o cenné zkušenosti, ale někteří vydrží nápor osamění a stávají se z nich zasvěcenci největších duchovních mystérií. Stávají se mystiky a tom nejvyšším a nejčistším smyslu slova, stávají se svatými lidmi, kteří očistili své srdce i svou duši od sil temna a nahlížejí do nejhlubších Božích Tajemství. Pro své bližní budou psát básně a lidé se za nimi budou utíkat pro radu a pro slova moudrosti a útěchy, neboť nikdo nerozumí záhadám života lépe než ten, kdo dokonale poznal Sebe. A nejlepší školou sebepoznání je život osamělého poustevníka. Je to těžká cesta, ale ti kdo jsou na ni taženi Bohem hluboko ze svého nitra, by ji nevyměnili za nic na světě. Radostí jim bude prostý život v souznění s celým Vesmírem. Vystačí si s malým batůžkem na zádech, v němž budou mít všechny své věci. Budou pracovat ale jen tolik, aby obhájili svou pozici nezávislosti. Budou sice porušovat zákony této společnosti, ale jen proto, že se řídí Zákony vyššími, a tak i ohýnek si v lese zapálí a mimo cestu svobodně půjdou a pod korunami stromů budou tiše usínat a pod klenbou jeskyní se budou probouzet. Nebudou bojovat proti světu, neboť svět dostatečně prosvětlí svou pouhou existencí. A budou nevinní jako motýli a tak laskaví, že i jejich odpůrci, úředníci, myslivci či ochránci přírody je nakonec budou mít rádi. Poustevník v lese se stane prestižní záležitostí, neboť jeho přítomnost v lese se stane ekologickým indikátorem čistého, neporušeného a harmonického prostředí. Neboť poustevníkovo srdce je nesmírně citlivé na jakékoli znečištění a nemůže žít proto všude. A tak se všichni hajní budou předhánět v nabídkách těch nejatraktivnějších poustevnických lokalit, jimiž by poustevníka do svých hvozdů přilákali. A všechno to budou ta nejpodmanivější a nejúchvatnější místa, jež v českých zemích dosud zbyla: u vodopádů a horských jezer, v oblacích mezi kosodřevinou, ve ztracených jeskyních a na významných pravěkých archeologických lokalitách, takže si každý vybere podle svého založení a na každého se dostane jen to nejlepší...
„...chodili v ovčích a kozlích kůžích – strádající, pronásledovaní a trpící.
Svět jich nebyl hoden. Bloudili po pustinách a horách, po jeskyních a zemských roklinách.“
Židům 11,37-38
„Poustevny v horách byly jako stánek plný božských tváří, pěvců žalmů, milovníků nauky, asketů, kteří se postili, modlících se lidí, které těšila naděje na budoucí rozkoše a kteří se zabývali ručními pracemi, aby dali almužnu. Měli se navzájem rádi a byli svorní. A bylo to opravdu napohled jakési zvláštní území zbožnosti a spravedlnosti. Nebylo tam nikoho, kdo by utiskoval, ani toho, kdo by utlačoval, neexistovaly tam výčitky poháněče. Zato asketů bylo mnoho, avšak všichni měli tutéž jedinou myšlenku: pracovat, aby dosáhli ctnosti. A proto ten, kdo by viděl tyto poustevny a takový řád mnichů, byl by nucen zvolat:
"Jak skvělé jsou tvé stany, Jákobe,
tvé příbytky Izraeli!
Rozprostírají se jako úvaly,
jako zahrady nad řekou,
jako vonné stromoví
vysázené Hospodinem,
jako cedry při vodách.“
Hertodův poustevník ve svatém srdci Moravského krasu jeskyni Kostelík ve Křtinském údolí.
Prostorná průchozí jeskyně s centrální dómovitou prostorou Kostelík, připomínající gotický kostelík. Odtud název jeskyně. Otevřen třemi prostornými vchody do Křtinského údolí. Tato památná jeskyně byla zvaná v minulosti též: Eremitage, Rittersaal, Steinerner Saal a Theresienhöhle Kapelle. První zmínka o jeskyni je z roku 1669 od Jana Ferdinanda Hertoda z Todtenfeldu v jeho spisu: „Tartaro mastix Moravie“ (Podzemní bič Moravy), kde je zpráva o poustevníkovi, který tuto jeskyní obýval: "Nad vchodem této jeskyně (to znamená u Býčí skály) se jeví jiný otvor, představující další jeskyni. Kdysi ji obýval jako nepřístupný úkryt poustevník, aby byl samoten jako pravý mnich, zřídil si pro sebe uměle příchod k sestupu a výstupu pomocí provazu, oceňuje lidskou samotu a blaženost." Podle pozdější informace provaz používal k zásobování potravinami. Toto místo se nachází s velkou pravděpodobností na skalní terásce nad Kostelíkem, která je přístupná po skalní římse ze směru od Býčí skály. Zde tedy pravděpodobně žil, modlil se, meditoval v osamění onen poustevník. Tuto jeskyni po celý středověk jistě navštěvovaly a obývaly nesčetné generace poustevníků v důsledku blízkosti poutních míst Křtiny a Vranova u Brna. Samozřejmě zde jistě žili i svatí mužové, šamani v pravěku, neboť tato jeskyně je k tomuto účelu velice vhodně morfologicky přizpůsobena. O tom se ale samozřejmě nedochovaly žádné písemné zprávy. Ještě ve 20. století žil na Kostelíku v Kamenném sálu poustevník a almužník Vincenc Doležal (1862 - 1936) z Habrůvky. Kamenný sál je přibližně kruhového půdorysu o velikosti 11,7 m x 10 m. Ze sálu se dvěma velkými vchody vybíhá směrem k Býčí skále 18 m dlouhé sestupná chodba k třetímu vchodu do jeskyně. Šířka této chodby je průměrně cca 2,7 m. Strop Kamenného sálu se klene ve výšce přes deset metrů a je rozerván četnými komíny a horním patrem Kazatelny, z níž kdysi prý pohanští kněží kázali lidu. Tam nad Kazatelnou je horní patro, kde žil onen eremicola. Jeden komín je otevřen až na povrch a za příznivé konscelace jím proniká do jeskyně sluneční paprsek. Kostelík je jeskyně opředená mnoha pověstmi. Je to záhadné místo Křtinského údolí. Lze přímo vidět středověké mastičkáře někdy v 17. století jak tuto nápadnou jeskyni prokopali v naději, že objeví roh bájného jednorožce. Mohlo zde být ukryto mnoho pokladů. Jeskyně je považována za průtokovou Křtinského potoka, v době kdy tekl v této úrovni. Další neznámé pokračování směrem ke Třem kotlům a Křtinám zaniklo a po bývalé jeskynní chodbě odstraněně přírodními procesy zůstalo stát několik izolovaných hřebenáčků. Mám dávnou vizi, že bych v Kostelíku nechal položit pískovcovou dlažbu. Do dlažby bych nechal postavit kamenné ohniště pro poustevníky, kdy sem opět přišli. To je má vize. Když jsem přišel v roce 2005 do posvátné krajiny Vallis baptismi jako poustevník, pocítil jsem potřebu zbudovat na Kostelíku poustevnický památníček. Ten byl sice věnován Vinckovi Doležalovi, ale patřil i všem ostatním poustevníkům žijící v průběhu historie v této nanejvýš svaté jeskyni. Zlé síly okolo satanismu na Býčí skále však památníček záhy od skály odřezaly a zcizily. Pro jsem zde vstyčil dřevěný kříž, ale i ten byl záhy z jeskyně vyhozený. Proto proběhlo jednání s jeskyňáři na Býčí skále, aby nový kříž požehnali. Ale i proti tomu vznikla na Býčí skále silná opozice domnívající se, že bych jim tímto duchovním symbolem Kostelík odcizil. Proto ani Správa CHKO nakonec nesouhlasila se vztyčením kříže v této bezpochyby svaté poustevnické jeskyni Kostelíku. Podle tradičního výkladu se Hertodova zpráva z roku 1669 v díle "Podzemní bič Moravy" o poustevníkovi žijícím dle něj v "další jeskyni" vztahuje na jeskyni Kostelík vedle Býčí skály. Tak to uvádějí Trampler 1897, Burkhardt 1951-1955, Absolon 1970 a nyní Gyaneshwarpuri 2024. V roce 2013 však spatřila světlo světa silně naddimenzovaná spekukativní hypotéza archeologa z Býčí skály Martina Golce o tom, že Hertodova zmínka o poustevníkovi se nestahuje ke Kostelíku, ale k Býčí skále (Golec 2013 a Golec in Oliva a kol 2015). Ve výšce asi 20 m ve skalním čele Býčí skály se totiž nachází vysutá asi 10 m dlouhá a asi 1,5 m široká chodba přístupná, jen horolezeckou technikou, dostupná též ve výšce původně asi 10 m z vnitřní strany Předsíně Býčí skály. Tato chodba je jeskyňáři z Býčí skály považovaná za skutečný přístřešek Hertodova poustevníka, aniž by se však zamýšleli, jak by se do takové výšky poustevník neovládající jednolanovou horolezeckou techniku vůbec dostal. K tomu Golec píše: "Onou "další jeskyni" měl Hertod asi na mysli fragment chodby, která se nachází v čelní skalní stěně Býčí skály, která je přístupná pouze po laně, a to z venku (výška asi 20 m), nebo pohodlněji ze vstupní Předsíně (výška původně asi něco přes 10 m)." S tímto názorem však nelze souhlasit a nadále trvám na tradičním výkladu, že onou "další jeskyni" Hertodova poustevníka byl zcela jistě míněn nedaleký Kostelík. Domnívám se, že si jeskyňáři touto hypotézou o existenci poustevníka ve vysoko položené chodbě své jeskyně Býčí skály chtějí polepšit její silně pošramocené image. Opravdu pro tuto novou myšlenku Martina Golce není žádné opodstatnění, a to ani po archeologické stránce, neboť zmíněná jeskyní chodba nad Býčí skálou je antropogenně beze změn z období baroka dle posudku samotného Golce. I nadále tedy platí, že Hertodův poustevník žil již dávno před rokem 1669 na skalní terase nad jeskyní Kostelík, využívajíce za přístřešek jeho horní patro nad Kazatelnou. O tom jsem zcela přesvědčený. Tato terasa je velice těžko přístupná a skalní římsa k ní se těžko v příkrém svahu směrem k Býčí skále hledá. Je to dodnes jedno z nejodlehlejších a nejopuštěnějších míst v Moravském krasu.
Moudrý muž zavrhne temnou cestu zla a vyvine v sobě dobro.
Když odešel z domova do bezdomoví, nechť v samotě,
v níž je obvykle těžko nalézt zalíbení, usiluje o vyšší blaženost tím,
že se vzdá smyslové rozkoše a lpění a očistí svou mysl.
Ti, kdo s plným uvědoměním usilují o osvobození, nenajdou uspokojení v příbytcích.
Jako labutě odlétají z jezer, tak opouštějí své domovy.
Hluboké lesy, v nichž obyčejní lidé nenacházejí potěšení,
jsou sídlem blaženosti pro ty, kteří se zbavili vášní, neboť nehledají ukojení smyslů.
Byli jsme s rodiči na bohoslužbě v našem vesnickém kostelíčku v Troubsku. Nevím kolik mi bylo let. Byl jsem opravdu jen malé dítě, nanejvýš 5 let staré. Po bohoslužbě jsem zašel u sakristie do Božího hrobu. Seděla tam Panna Maria s Ježíškem. Byla to líbezná vesnická dívka s dítětem a já jsem v ní uviděl Pannu Marii. Vzrušeně jsem vyběhl z kostela a vše vyprávěl své mamince: "Je tam Panna Maria!" Vrátil jsem se zpět do kostela a zašel do Božího hrobu, ale nikdo tam nebyl. Dlouho jsem nad touto příhodou přemýšlel a nedokázal jsem si ji vysvětlit. Tato událost měla velký vliv na můj další spirituální rozvoj. Byl jsem přesvědčen, že jsem opravdu viděl Pannu Marii. Takhle mi Někdo projektoval stále něco v mém podvědomí a nadvědomí. Taková jsem zažíval v dětství duchovní dobrodružství. Dnes si myslím, že mne tak Bůh vedl prostřednicvím takových vnitřních vizí a prožitků. Všude jsem například viděl poustevnu, kterou jsem si od dětství toužil v lesích postavit. A to mi zůstalo až dodnes. Takhle ke mě symbolicky promlouvá vyšší vědomí, Bůh.
„Nejvyšší vědění je poznání sebe sama, to znamená uskutečnění Božské podstaty v sobě samém.“
Když jsem byl malý chlapec, občas jsme chodili na návštěvu k prababičce Anně Putnové v Troubsku. Od maminky jsem věděl, že to byla velmi zbožná a altruistická žena. Bylo mi tehdy méně než 10 let. Při jedné návštěvě prababičky, jsem vylezl po žebříku na půdičku nad její prostou světničkou - poustevničkou za dvorkem. Žila v ní na několika metrech čtverečních sama od smrti praděda. A na této půdě jsem objevil hotový poklad: alchymistickou laboratoř po strýci Toníkovi, který se stal učitelem chemie. Ale chtěl být i knězem, nebýt ale tety Evy. A v jednom kufru na mne vykoukla prazvláštní kniha. Zlatými, již zašlými písmeny, na ní bylo napsáno: "EPIKTÉTOS". Byl jsem svým nálezem překvapen, knihu jsem prolistoval a vzal jsem si ji s sebou domů. V době této, pro mne významné události, mi opravdu muselo být okolo deseti let. Doma jsem knihu přečetl a byl jsem udiven její značnou moudrostí. Byl jsem udiven, že někdo pěstuje moudrost! Dodnes si pamatuji, že v ní bylo napsáno, že některé věci jsou v mé moci a jiné nejsou v mé moci. V mé moci například není to, co si o mě myslí nebo říkají lidé... Kniha na mne silně zapůsobila. Epiktétost byl antický filozof žijící v 1. a 2. století po Kristu. Tak jsem se již v raném dětství ocitl na Cestě moudrosti a Poznání. Kromě Epiktéta však žádný jiný antický filozof neupoutal moji pozornost. Zajímám se totiž podvědomě jen o Duši Východu, zejména Indie. V porovnání s Mistry jógy mi antičti filozofové nepřišli tak zajímaví. Ale mohu se mýlit. Ještě mne upoutal Diogenes, bydlící v sudu.
„Nejlepší způsob jak zbavit mysl všech chmůr, nečistot a rušivých vlivů, je opakování mantry.“
Hradisko u Bosonoh mého dětství, aneb proč uctívat druidy.
Archeologickými výzkumy bylo zjištěno, že hradisko bylo osídleno v pravěku v pozdní době kamenné (eneolitu) jevišovickou kulturou a v halštatu horákovskou kulturou. Hradisko u Bosonoh je docela obyčejné místo v lesích, na něž stojí čas. Je to svaté nepochopené místo obce Bosonohy, na které dodnes navzdory blízkosti brněnské aglomerace nevedou žádné cesty, jen těžko znatelné pěšinky mezi duby. Je to posvátné místo mého života. Již v roce 1982 ve věku mých 14 let mi zničeho nic přišla velice záhadná myšlenka, abych zjistil co se na tomto hradisku v lesích za naší vesničkou nalézá. Proto jsem zde toho roku prováděl poměrně intenzivní svůj dětský archeologický průzkum. Na ostrožně opevněné valy jsem založil několik průzkumných sond hlubokých asi 30 cm, z čehož jsem zjistil že mělko pod povrchem se nachází překvapivě veliké množství robustní pravěké keramiky bez hrnčířského kruhu dělané. Ze země jsem vyzvedl stovky střepů. K tomu jsem objevil i několik zajímavých předmětů: především přeslenů, hliněných válečků nejasného účelu, úlomek ručního drtidla a pazourky. Po tomto zjištění jsem své výzkumy ukončil a již jsem se k nim nevrátil. Psal se rok 1982 a opravdu jsem měl 14 let. Tak jsem procitl z dětství a pod mýma nohama se začala odvíjet duchovní cesta. Začal jsem číst spontánně samostatně v tomto věku Bibli a odešel jsem do Moravského krasu, nejdřív jako tramp, později jako jeskyňář. Domnívám se, že v pravěku žili na Hradisku druidi. Kdo byli druidi? V keltské předkřesťanské společnosti kněží, věštci, básníci, poustevníci, léčitelé, duchovní zasvěcenci. Na hradisku je jejich blízkost dodnes přímo fyzicky cítit. Možná, že jsou inkarnování do dubů zdejších rozsáhlých dubových porostů, v což věřili. Myslím si, že někteří druidi jsou neviditelní a možná že na hradisku stále astrálně žijí. Proto jsem jim vybudoval malý oltář a samotné hradisko uctívám. Na oltáři v lese zapaluji kadidlo a přináším různé malé dary, například jmelí, mušličky, svíčky ap. Druidi věřili v totéž co my jogíni a hinduisté, v reinkarnaci. Druidi si tím byli jisti, a proto měli před smrtí jen malé obavy. Věřili, že duše nehynou, ale po fyzické smrti přecházejí z jednoho těla do druhého. Domnívám se, že mne druidi motivují abych je hledal a našel ve všem co jest v přírodě: ve stromech, v ptácích, zvířatech, trávě, mechu, kapradí, skálách a kamení, ve vzduchu i vodě. Nosili bílý šat na znamení čistoty, a protože bílá je v přírodě vzácná. Žili v osamění lesa jako poustevníci. Byli proto velkými znalci přírody, a zcela jistě velkými Božími mystiky, proroky a zasvěcenci do Božích mystérií. Když přišlo do našich zemí křesťanství, tak druidi prý nikam neodešli, ale pokojně a míruplně splynuli s novým obyvatelstvem a přijali křesťanskou víru. Tím zaniklo povědomí o tisíce let staré moudrosti druidů tohoto velice starobylého náboženství zde na zemi. Dodnes je to na bosonožském hradisku od nich asi začarované. Nevím čím to je, ale jímá mne úcta a Láska k těmto starým druidům!
„Aby byl člověk s Bohem, musí se prostě stáhnout z vnějšího světa a udržovat kontakt pouze s Bohem. Je to prosté. nabídni svou duši Pánu. Pak již není zapotřebí ničeho.“
V roce 1982, když jsem měl 14 let, jsem se stal trampem. Oblékl jsem se do maskáčů po otci a plný energie vyrazil na svůj první tramp. Kam jinam než do Moravského krasu, kde jsme založili trampskou osadu Doupě v jedné téměř nenavštěvované jeskyni. Prožili jsme v ní o ohýnku mnoho láskyplných dnů a nocí a od té doby mi tramp učaroval svojí svobodomyslností, láskou k přírodě a pravým kamarádstvím. Dnes se již za trampa nepovažuji navzdory tomu, že jako oranžový poustevník taky často žiju v lesích. Tramping bylo spontánní lidové hnutí, které mělo svůj orbit za socialismu, nyní za demokracie již poněkud ztrácí na síle a chřadne, takže potkat dnes skutečného trampa je již vskutku svátost. Podstata trampingu je život v lesích a volné přírodě neorganizovaným způsobem. Tam trampové zakládají své osady. Jedná se většinou o srub, nebo jen s ohniště pod širou oblohou. V čele trampské osady stojí šerif, taky je možné být tramp bez osady, v tom případě se hovoří o trampu samotářovi. Za samotáře jsem se považoval já. Já na trampy, kteří ničemu v přírodě neuškodí, nedám dopustit a ze své pozice poustevníka se jich všemožně zastávám. Jsou totiž dnes pod velkým tlakem úřadů pro svůj svobodomyslný pobyt často v chráněných územích, srubům a ohni. Skutečný tramp se pozná tak, že je celý oblečený ve vojenských maskáčích, ačkoli pravý tramping s vojenstvím a armádou nemá nic společného kromě oděvu. Za opaskem nosí dlouhý nůž a na nohou kanady. Taky jsem tak býval oblečený.
„Takový den v němž jste neprováděli džapu, je prostě promrhán.“
Šrí svámí Šivánada
Mantra jóga
Jeskyně Doupě Trampů v Moravském krasu, má trampská osada.
Křest mé duchovní cesty, když jsem ukončil své archeologické výzkumy na Hradisku u Bosonoh, pokračoval v roce 1982 ve věku 14 let v téměř neznámé jeskyni v Hádeckém údolí v Moravském krasu. Tak jsme tehdy jako trampové osídlili s kamarádem Václavem Peřinou - Tašunkou malou jeskyňku skrytou ve skalách, které jsme říkali Doupě, ale oficiálně ve speleologii se jmenuje "Trampů". Tehdy se mi zdála být tak osamělá, že jsem míval pocit, že bych tam mohl žít rok, a přesto by o mě nikdo nevěděl. Tady to ve skutečnosti všechno začalo. Tady jsem procitl z dětství a pod mýma nohama se začala odvíjet duchovní cesta. To nejkrásnější jsem zažíval právě zde, neboť zde bývalo mé srdce nejčistší. Zde jsem prožil u plápolajícího ohýnku svou první osamělou noc, kdy jsem se děsil podivných zvuků nočního lesa a štěkání srnců. Zde ke mě promluvily věky, když jsme ve skalní prohlubni objevili pět tisíc let staré dětské kosti s pravěkými hlinitými střepy. Zde jsem se propadal do meditace, když jsem se po břiše prodíral temnotou vlhkých a chladných jeskynních chodbiček, v nichž je slyšet jen tlukot vlastního srdce. Zde jsem zažíval při prokopávání sedimentů v jeskynním dómu tísnivou chuť samoty, kdy mými jedinými společníky byli netopýři, vrápenci a hluboké přehluboké ticho, jež občas zazvonilo plesknutím vodní kapky o sintrové plotny. Zde jsem sedával na skalním útesu a připadalo mi romantické jen tak sedět a hledět do údolí, psát přitom básně, nebo si číst v Bibli. A ta slova v ní vyslovená mi zde v závanech vánku, jež šuměl bukovým a lipovým listím, připadala tak důvěrně známá, čistá a jasná, že jsem nedokázal pochopit, proč se jini lidé tak málo řídí. A právě zde jsem narazil na tajemství, jež od té doby prolíná celým mým životem, tak jako voda prolíná vápencem a stále znovu mě odvádí do lesů a hor... Tajemství, pod jehož vlivem se mi v srdci začala rodit představa svobodného člověka. Představa muže, který žije v osamění lesů a hor. Jen sedí a sedí, nic si nežádá, dny, týdny, měsíce a roky plynou. A jak tak prost vší touhy sedí, osvícený láskou, nehybný ve svém klidu a moudrosti, stává se vším.
"Lepší je vlastní, byť nedokonalá stezka, než sebedokonalejší stezka druhého. Neboť cesta druhého není tvojí cestou."
Setkání s legendárním kapucínským mnichem Ovečkou Boží Andělem Homolou.
Tato pro mne důležitá vnitřní událost se odehrála asi v roce 1986, tedy v době kdy jsem měl
18 let. Tato velice zvláštní událost mne hluboko zasáhla v duši, neboť jsem poprvé v životě spatřil skutečného mnicha. Bylo to přede dveřmi kapucínského kostela a kláštera na Kapucínském náměstí v Brně. Tam stál mnich v hnědé kapucínské kutně jímž byl sám legendární „Ovečka Boží“ bratr Anděl Homola. Bohem naplněný a motivovaný zdravil náhodné kolemjdoucí spoluobčany a každému říkal: „Úsměv ovečko Boží! Usměj se.“ Někomu tím šel na nervy, ale mě se to líbilo. Tak vzniklo jeho jméno pod nímž je všeobecně znám „Ovečka Boží.“ Já jsem tehdy studoval na gymnáziu a byl jsem tím naprosto nenaplněný a Ovimu jsem záviděl jeho mnišský šat a vyzařující svobodu duše. Opravdu si na toto setkání kdysi před čtyřiceti roky živě vzpomínám, neboť mne tehdy přiměl nad nejhlubším zamyšlením nad skutečným posláním svého života, jako mnicha. Nikdy víc jsem Ovečku Boží nespatřil. Doléhaly ke mně však zvěsti že působil jako poustevník na Svatém Klimentku na Chřibech, na poutním místě Maková hora, odkud ale nakonec odešel do větší samoty na blíže nezveřejňované místo někde na Moravě. Velmi rád bych se s ním ještě jednou setkal a pořídil si s ním na památku společnou fotografii.
"Všechno je ve vás. Bůh i oddaný jsou ve vás. Mistr i žák jsou ve vás. Všechno je ve vás. Podívejte se do sebe. ...Kde mne hledáš můj milý? Já jsem v tobě... Jsem s tebou, kde mne to hledáš?"
Jako většina mladých mužů Československé socialistické republiky jsem i já v letech 1987-1989 povinně narukoval na základní vojenskou službu. Tu jsem vykonával u elitních raketových vojsk protivzdušné obrany státu v Janovicích nad Úhlavou na Šumavě, v kasárnách kde vznikli legendární "Černí baroni." Byl jsem řidič 14 m dlouhého zaplachtovaného kamiónu značky Zil 157, na němž jsem převážel rakety. Nerad na ty dva roky vzpomínám, neboť jsou nejnegativnější a nejtemnější v mém životě. Šikanu jsem si užil mnoho. Mazáci mne šikanovali tak intenzivně až jsem se jim nakonec vzepřel se svou karatistickou pěstí. Nikoho jsem samozřejmě neudeřil, jenom jsem mazáky vojíny Pospíšila a Veréše, který byl maďarské národnosti, varoval. Od té doby jsem měl od šikanu klid, samozřejmě že úklid rajónů jsem jako mladý voják dál svědomitě vykonával. Ale v důsledku tohoto incidentu jsem nezapadal do bojového kolektivu a mazáci když odcházeli do civilu mne nepovýšili na mazáka, z čehož jsem si ale nic nedělal. Nebyla to ostuda, ale morální vítězství. Taky mne neměl rád můj velitel roty, protože dle něj jsem byl ideologický diverzant, protože se vědělo, že čtu na rotě Bibli, kterou mi velitel zabavil a zavřel v šuflíku ve své kanceláři se slovy, že u něj se nic takového číst nebude. Svou Bibli z toho šuflíku jsem mu nakonec zcizil a dokonce ze mne udělali vedoucího PŠM - politického školení mužstva, protože jsem měl zájem o historii. Samozřejmě, že jsem jim nevykládal ty jejich komunistické kraviny, ale snažil jsem se do toho dění na vojně vnášet demokracii, například jsem informoval o Tomáši Garrigue Masarykovi a skoro nikdo to nevěděl, že náš první prezident byl tatíček Masaryk. Tak jsme byli všichni vygumovaní. Jinak to bylo vesměs úsměvné období života, ale jen s velkým odstupem času. Nevzpomínám na to tedy paranoidně. Samozřejmě že jsem se samopalem a ostrými náboji chodil do stráže na muničák v lese, z čehož jsem měl radost, neboť jsem se alespoň nějak dostal do přírody. Naštěstí jsem zbraň na nikoho nemusel použít. Jsem rád, že dnešní mladí chlapci nemusí již na vojnu rukovat. Narodili se do šťastnější doby než já. Pamatuji tedy socialismus pod vedením komunistických moci pánů. Tak jsme se měli všichni rádi. Taková to byla láska. Byl jsem zdravý, tak jsem se tomu nemohl vyhnout. Tak mne vytrhli z života, kterého jsem si užíval v Moravském krasu v lásce plnými doušky a uzavřeli mne na jeden kilometr čtvereční betonového lágru. Sám se divím, čím vším jsem již v tomto životě prošel.
„Zřekněte se všeho. žijte z almužen. Žijte odloučeně.“
Byl jsem do Sametové revoluce již od prvních dní po 17. listopadu 1989 sám velmi aktivně zapojený na straně studentů a Občanského fóra. Dokonce jsem zorganizoval demonstraci u přísně utajovaného vojenského útvaru v jeskyni Výpustek ve Křtinském údolí v Moravském krasu a úspěšně - vojáci z jeskyně po té odešli. Dále jsme za noci v Brně vylepovali a rozdávali revoluční plakáty, které estébácí po nás zase strhávali. Udržovali jsme vztah s centrem studentského odboje na Filozofické fakultě Masarykově univerzitě v Brně. Bylo to velice šťastné období a jsem rád, že jsem tím prošel a že jsem to zažil. Samozřejmě jsem se zúčastňoval od počátku všech masových demonstrací na Náměstí svobody v Brně, štěrchali jsme klíči na znamení posledního zvonění, že mohou komunisté odejít, rozkřičoval jsem dav revolučními hesly jako: "Nejsme jako oni." Opravdu jsem rád, že jsem to zažil a přiložil k tomuto dění aktivně své ruce a své srdce. První revoluční letáky, které se objevily ve spícím Moravském krasu, byly ode mne, psané mou vlastní rukou. Tohle dnešní mladá generace nechápe, tuto spontánně vytrysklou lásku k zemi, národu, vlasti a lidské společnosti, jak zpívá Honza Nedvěd. Ani já bych nevěřil, že takové vlastnosti někde v hloubi mé duše a mého srdce dřímou. Od Listopadu se již o politické dění vůbec nezajímám, neboť politika vešla do slepé fáze boje světla a tmy, přičemž nikdy není zcela patrné, kdo je zrovna kdo. Politika je dnes již jen pro světský dav a je zhola zbytečně tímto směrem zaměřovat a koncentrovat své vědomí. Věřil jsem politice, dokud tam byl Václav Havel a po něm i Václav Klaus. Od té doby jsem zklamán z politické reprezentace, televizi opravdu vůbec nesleduji a nic mi nechybí k harmonii.
„Každá, i ta sebemenší snaha na cestě jógy nám přináší prospěch v mnoha směrech. Kdo se nevzdá, cvičí pravidelně a s plnou důvěrou, ten dosáhne svého cíle.“
Paramhans svámí Mahéšvaránanda
Systém Jóga v denním životě
Poměrně málo se ví, že já Marek Šenkyřík jsem organizoval spolu s Miroslavem Sedlákem, odbojníkem ze ZO 6-05 Křtinské údolí, za Sametové revoluce protestní demonstraci u přísně utajovaného vojenského objektu v jeskyni Výpustek ve Křtinském údolí v Moravském krasu. Jak se to všechno seběhlo? Jednou mne na naší speleologické základně ve Křtinách navštívil Miroslav Sedlák s tím, že chce provést demonstraci u Výpustku. Nevím jak ho to napadlo, neboť jeho ZO 6-05 byla zarytá komunistická skupina, která byla jistě ve spojení s velitelstvím útvaru Výpustek a nebezpečnou kontrarozvědkou. Tak jsem se k němu v mladické nerozvážnosti přidal a ihned jsem začal kontaktovat jeskyňáře, vylepovat proti armádní letáky a dokonce jsem telefonoval kapitánovi Pastorčákovi, který velel posádce ve Výpustku, abych ho osobně pozval na jeskyňářskou demonstraci, což opravdu přislíbil. Demonstrace se uskutečnila 17. února 1990 za přítomnosti asi sto lidí. Slávek Sedlák přednesl petici za uvolnění Výpustku armádou pro speleologický výzkum. Všechny přítomné si fotografovala vojenská kontrarozvědka a zástupci denního tisku. Zprávu o demonstraci odvysílalo například Rádio Svobodná Evropa. Členové ZO 6-05 Křtinské údolí vedené komunisticko - estébáckou lobby Miroslav Kubeš a Zdeněk Farlík naši demonstraci ignorovali a nedorazili samozřejmě na ni. Přesto jak známo právě oni z naší úspěšné demonstrace nejvíce vytěžili, neboť jim bylo povoleno v jeskyni bádat. Kapitán Pastorčák pozval k našemu překvapení zástupce demonstrantů do nitra jeskyně Výpustek. Tak jsme se poněkud uklidnili poznáním, že jeskyně neukrývá rakety ani atomové zbraně. Za tohoto revolučního dění jsem hlídkoval nad Výpustkem spolu s Radovanem Drtilem z balkónku výše položené jeskyně číslo 13 – dle Burkhardta. Tuto anonymní jeskyni jsem na památku naší Sametové revoluce pojmenoval na „Listopadová.“ Provedli jsme tehdy její speleologický průzkum, při němž jsme výkopem plazivky pronikli do volné prostory ve vzdálenosti cca 20 m. Kopali jsme však dál s cílem proniknout tudy do horního patra Výpustku a tím vstoupit do objektu. Ale komando ozbrojené samopaly, které se náhle vyřítilo z oplocenky objektu nás zahnalo na útěk. Za revoluce jsme též za zády agenta StB Farlíka slaňovali do spodního patra jeskyně Nová Drátenická, tedy na aktivní tok Křtinského podzemního potoka. Zde v Mramorové chodbě jsme se pokoušeli odčerpat koleno sifonu, který prý vede směrem k čerpadlu Výpustku. Nakonec i já jsem do tajemného Výpustku přece jen v roce 1990 vstoupil. Dovnitř mne a Jiřího Dresslera totiž pozval totiž velitel stráže rotmistr Robert Sláma, který byl původně jeskyňář a tudíž sympatizující s námi demonstrujícími jeskyňáři. Prošli jsme sály bludiště Výpustku až k památníčku Lichtenštejnů, ale do protiatomového krytu velitelství vojsk Varšavské smlouvy nás nevpustil, ani nás na něj nikterak neupozornil. Taková tedy je objektivní historie všech těch Sametových událostí ve Křtinském údolí, jichž jsem byl očitým svědkem.
„Vstávej před východem slunce a vykonej svou duchovní sádhanu. Blahodárný účinek tě bude provázet po celý den.“
Paramhans svámi Madhavananda
Lila Amrit. Život Božského Mistra šrí Maháprabhudžiho
Z počátku to byla nenápadná myšlenka prozkoumat jako speleologové křtinský chrám. Ale v mém případě to přerostlo v něco mnohem hlubšího, v celoživotní zájem o dějiny a osudy tohoto nejvýznamnějšího mariánského poutního místa na Moravě, na němž premonstráti postavil v 1. pol. 18: století onen vznešený, svatý chrám k poctě Jména Panny Marie, nejvýznamnější barokní stavbu církevní v České republice. V roce 1990 jsem tam začínal jako pouhý zvědavý speleológ. Chodil jsem chrámem s virgulí ze svářecích drátů a hledal anomálie neznámých podzemních prostor. To se mi nakonec opravdu podařilo a na jednom takovém vytipovaném místě pod věží chrámu jsme vedli průzkumný vrt do chrámové dlažby. A úspěšně. Vrt se propadl do vysoké neznámé podzemní dutiny. Proto jsme se do ní probourali ze sousední již známé krypty. To se stalo dne 9. února 1991 a já jsem se jako první speleolog do této neznámé krypty s kostnicí proplazil. Zaujala mne zde vystavená pomalovaná lebka s vavřínovým věncem a symbolem v podobě písmene T, unikátní objev v České republice. Ale o tomto neuvěřitelném objevu píšu v samostatné následující kapitolce. Taky jsme toho roku 1991 objevili před bočním oltářem svatého Jana a Pavla, na místě s pozitivní energii, neznámou hrobku, v níž byl pohřben sám velký stavitel křtinského chrámu, zábrdovický opat premonstrátů, Kryštof Jiří Matuška. Ten byl v této hrobce podle sdělení historických pramenů pohřben v roce 1777. Do třetice byly objeveny v letech 2005 a 2006 podzemní chodby barokní kanalizace pod ambity a rajským dvorem. Já jsem o všech těchto důležitých objevech v historickém podzemí chrámu Panny Marie ve Křtinách sepsal v roce 2023 samostatnou knihu Acta Speleohistorica, která byla archeology, speleology a histroriky velmi kladně přijata a pozitivně hodnocena. Mě Křtiny z duchovních hledisek vzaly za srdce a zcela mi učarovaly. Stal jsem se se všemi svými výzkumy a objevy novou legendou v posvátných dějinách tohoto církevního pahorku ve Vallis Baptismi, Údolí Křtu, Křtinách, kde prý křtili již věrozvěstové svatí Cyril a Metoděj. Já za všechno opravdu dobré dnes vděčím svému mecenáši a ochránci panu děkanovi P. Tomáši Prnkovi, jakož i jeho nástupci Mons. Janu Peňázovi. Jsem spokojený a šťastný, co jsem ve Křtinách za svého života objevil, vykonal a zrealizoval. Děkuji za to Pánu Bohu, který mne do Křtin jistě poslal.
„Jóga vyžaduje celoživotní kázeň a cvičení.“
Paramhans Svámí Mahéšvaránanda
Pataňdžalího Jógasútry
Pomalované lebky ze Křtin: můj nejvýznamnější objev.
Je známo, že jsem se svými kamarády, speleology, jimž jsem předsedal a vedl po stopách odvěkých tajemství Chrámu Panny Marie ve Křtinách, učinil jeden z nejvýznamnějších speleologických objevů v historii České republiky: tajemný depot označených lebek neznámých světců, tzv. "Křtinských pomalovaných lebek" v neznámé kryptě pod věží křtinského chrámu. Sám jsem o tom v roce 2023 napsal důležitou publikaci Acta Speleohistorica, v níž jsem všechny objevy v podzemí kostela publikoval a zhodnotil. Faktem zůstává, že jsem byl první speleolog, který vstoupil 9. února 1991 do této nově objevené krypty a osobně jsem v ní objevil první pomalovanou lebku. Poté jsme učinili detailní průzkum podzemní kostnice, při němž bylo objeveno mýma rukama dalších 11 pomalovaných lebek, či jejich zbytků, celkem tedy bylo v podzemí křtinského kostela objeveno 12 pomalovaných lebek, které voní tajemstvím a mystikou. Mým názorem je, že pomalované lebky pocházejí z dřívějších středověkých křtinských kostelů, které v 1. pol. 18. století musely ustoupit velkolepé výstavbě současného barokního chrámu Panny Marie. Jak se však pomalované lebky dostaly do Křtin, které v té době byly nejvýznamnějším moravským mariánským poutním místem nikdo neví. Pan profesor Josef Unger přišel se zajímavou myšlenkou, že pomalované lebky byly možná do Křtin přineseny až z římských katakomb, pro což je opravdu opora v historické literatuře v níž se píše, že do středověkých křtinských kostelů byly soustřeďovány ostatky svatých přinesené z Říma a jiných svatých míst. Pomalované lebky z ossária jsou tedy relikvie s neznámou historií. Někteří se diletantsky domnívají, že se může jednat o lebky českých stavů popravených na Staroměstském náměstí za odboj proti Habsburkům. Lebky těchto popravených stavů se totiž ztratily, neboť byly tajně ukryty na neznámém místě. S tímto opravdu ničím nepodloženým spekulativním názorem já však vůbec nesouhlasím. Ať je to jak je to, Křtinské pomalované lebky jsou nadále velice tajemné a jitří naši fantazii. Já jsem na tento náš objev v podzemí kostela ve Křtinách samozřejmě patřičně hrdý a rozhodl jsem se proto o něm na památku učinit zápis v této své autobiografické knize. Nyní již 3 roky však vůbec do Křtin nechodím, protože křtinský novokněz P. Ján Lajčák z nevědomosti znejistil veřejně autorství těchto mimořádných objevů a chová se ke mně ironicky znevažujíc má autorská a objevitelská práva v podzemí jeho kostela. Proto s pasivní rezistencí Máhátmá Gándhího na protest proti tomuto Lajčákovu počínání nenavštěvuji křtinský chrám, což mne velmi mrzí, neboť v něm mám kořeny svého života jako speleolog, amatérský archeolog, spisovatel historie u zdejší sochy Panny Marie Křtinské a samozřejmě též jako poustevník. Křtiny však mám pořád rád a věřím, že se jednoho dne do nich ještě vrátím a pomodlím se před sochou oné zázračné gotické Madony, trůnící mezi cherubíny na současném hlavním oltáři chrámu Panny Marie. O svých dalších speleologických objevech v podzemí Moravského krasu v této knize již nebudu psát, protože se více méně jedná o odborné informace, nikoli duchovní informace. Faktem však je, že jsem objevil celkem 4 menší, ale velmi zajímavé jeskyně: Ponorný hrádek pod Novodvorským ponorem, Soví komín pod Závrtem u borovice, Milarepovu propast pod Závrtem u Habrůveckých smrků a Poustevníkovu Děravku. Všechny tyto mé jeskyně obsahují kus mého srdce, mého života, mých snů a hledání, neboť jsem je objevoval opravdu s velkou láskou! Ale i za tyto své objevy jsem proklínán Satanem v podobě nepřejících lidí, zejména speleologů v Moravském krasu, kteří mi zabraňují do těchto mnou objevných jeskyní vstupovat. Takový je už můj zamilovaný Moravský kras!
„Opravdově hledající praktikuje jógu s pevným odhodláním dosáhnout seberealizace dříve, než jej zastihne smrt, tedy ještě v tomto životě.“
Můj dobrodinec a mecenáš P. Tomáš Prnka, děkan ve Křtinách.
V roce 1990 jsem se seznámil a spřátelil s římskokatolickým knězem děkanem ve Křtinách P. Tomášem Prnkou (1926-2013). Nebyl to právě příkladný kněz z hlediska historie, filozofie a psychologie, neboť předsedal jako tajemník rozkolnému rozkladnému hnutí uvnitř katolické církve usilující o odklon od Vatikánu "Pacem in terris", a proto byl dokonce registrovaný komunistickou mocí jako kolaborující agent Státní bezpečnosti StB. Já jsem však po Sametové revoluci dobře poznal, že to na něm z duchovního hlediska nezanechalo téměř žádné následky a stopy, ani na jeho bližní, jimž prý nijak neublížil. Pan děkan si mne velmi oblíbil, zprvu jako speleologa a studenta archeologie, později již jenom poustevníka v duchu řehole svatého Františka z Assisi. Tak jsem poznal, že pan děkan navzdory své hříšné minulosti, má laskavé, milující pozitivní srdce. Mohu potvrdit, že u Panny Marie ve Křtinách po Sametové revoluci šel do sebe, prodělal žádoucí změnu ve své vnitřní orientaci a měl dokonce i nějaké mystické zkušenosti, například se mi svěřil, že měl pravděpodobně zjevení anděla Světla. Oči mu přitom zářily. Hluboce na něho působily Křtiny svým duchovním rozměrem zejména za poutí, kdy bylo jeho srdce velice blízko Bohu. Bůh se ho zmocňoval a unášel jeho duši do nekonečna. Tehdy se se svatým Petrem modlil: "Odejdi ode mne Pane, vždyť já jsem člověk hříšný." (Lukáš 5,8). Tak jsem s jistotou poznal, že pan děkan prodělal ve Křtinách opravdu velký intenzivní rozvoj a prošel veliký kus duchovní cesty, přičemž se stal pro mnohé zářivým příkladem obětavé služby Bohu i veřejnosti. Upřímně děkuji panu děkanovi za všechna jeho projevená dobrodiní a věřím, že již nebude dělat ony staré chyby. Já v něm vidím stále dobrého pastýře lidských srdcí a dokonce duši Křtinského chrámu. Takže je vše dnes již odpuštěno a zůstávají jen pozitivní následky a stopy po jeho altruistické činnosti ve prospěch chrámu Panny Marie ve Křtinách a jeho lidu. Taková je má dnešní víra. Pan děkan Prnka zemřel v roce 2013 a byl pochován na hřbitově ve Křinách, blízko Panny Marie Křtinské, kterou jako kněz miloval a uctíval.
"Kdo naplněn odevzdaností, pohroužen ve Mně, hledá Mne vytrvale v sobě samém, ten je ze všech lidí nejvíce obdařen klidem, mírem a pokojem."
V letech 1990 - 1991 jsem krátce studoval archeologii a historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Ze zvláštních důvodů mne to však vnitřně vůbec nenaplňovalo, i když jsem navštěvoval všechny přednášky. Po Sametové revoluci nebyly vůbec žádné učebnice a skripta archeologie a antropologie na mé samostudium. Nestíhal jsem vůbec rychle zapisovat přednášky o archeologii od přednášejících profesorů, neboť neovládám těsnopis. Z těchto důvodů jsem po půl roce toto vyčerpávající vysokoškolské univerzitní studium zdárně přerušil, neboť kulminovaly mé amatérské speleologické a archeologické průzkumy krypt v podzemí chrámu Panny Marie ve Křtinách, které byly mimořádně úspěšné. Proto jsem po delší hluboké rozvaze opravdu dal raději přednost terénnímu výzkumu v podzemí křtinského chrámu, než abych jen seděl ve školní lavici v místnosti osvícené mdlým světlem zářivek při naslouchání rychle drmolícího hlasu přednášejícího pana profesora Podborského a jeho kolegů. Nakonec jsem se zcela odevzdal svým křtinským výzkumům historického podzemí, Masarykovu univerzitu jsem z těchto důvodů zanedbával, až jsem ji zcela opustil... Stále jsem totiž snil že místo školní docházky budu žít jen jako pouhý poustevník v Moravském krasu, což se mi nakonec opravdu podařilo uskutečnit, když jsem se skupinou svých kamarádů postavil malý srub na Skalce v jižní části Moravského krasu, kde jsem v plné harmonii oproštěn dokonce i od světského zaměstnání prožil v osamění v letech 1993 - 1995 dlouhé dva roky. Později jsem však upřímně litoval, že jsem studium archeologie nějak nedokončil, ale nebylo to opravdu v mé karmické situaci vůbec možné. Ale i v tomto svobodném opuštění vysoké školy dnes vidím Tajemné působení zvláštní Boží Milosti, kterou však dnes správně chápu jen "já" sám. Opravdu kam bych došel kdybych se místo následování Božího Volání věnoval jen suchopárné a převážně ateizující materialistické archeologii? Jak dnes vím, absolutně všechno je v podstatě mystické a Bohem nějak vedené, musíte však naslouchat vyprávění svého vnitřního vědomí například na bázi horské meditace a toto vnitřní vedení stále uskutečňovat, ať se s vámi děje cokoli, tak jako to dělám dodnes já. Mě to ale celý život stále vede do hor, do lesů, do jeskyní a na poustevny. Myslím si dnes, že kdybych tehdy zdárně dokončil vysokoškolské studium archeologie na Masarykově univerzitě, tak bych pravděpodobně dodnes neoblékl své oranžové roucho hinduistického svámího, čímž by se nikdy nenaplnilo nejtajnější přání mého Srdce. Dodnes bych byl jen průměrný, nebo pravděpodobně dokonce nadprůměrný světský profesionální archeolog s omezeným poznáním, zašitý v některém archeologickém či muzejním depozitáři, místo toho abych následoval Boží Volání, věnoval se své duchovní sádhaně a patřil jenom Bohu a duchovní Cestě, tak jako to dělám naštěstí celý svůj život.
"Každý musí pracovat sám za sebe. Vyšší Síla vás vede. Nechte se jí vést. Ona ví, co dělat a jak to dělat. Věřte ji."
Kdysi v raném dětství a jinošství jsem měl utkvělou představu, že bych měl cvičit bojová umění a taky začít meditovat. To bylo v 80. letech 20. století. Proto jsem nejdříve začal okolo 18 let s karate u něhož jsem vydržel tři roky. Od té doby mám drtící pěst na úrovni žlutého pásku. Souhrou okolností v naší rodné vesnici Bosonohy žil mladší tajemný chlapec jménem Petr Špaček, který si od dětství pohrával s myšlenkou, že je inkarnovaný mistr, což je zajisté značně pozoruhodná myšlenka a názor na sebe. Ten byl již ve svém mládí velmi zkušený a dovedný v kung-fu, pro což měl zajisté taky velice tajemné učitele. Proto jsem k němu byl přiveden s prosbou aby mne kung fu začal vyučovat. Tak jsme za nocí běhali v černých kimonech po lesích a polích v okolí naší vesnice ozbrojeni ostře nabroušenými ninja katanami a nacvičovali ninjovské útoky na opuštěné domy. Taky jsme jako ninjové prolézali temné útroby opuštěné bosonožské cihelny a plazili jsme se po jejich krovech. Takové jsem měl romantické bojové mládí já. Zúčastnil jsem se těchto Petrových neformálních tréninků bosonožského Šaolinu, které probíhaly v přírodě, jichž se zúčastňovali i další chlapci z naší rodné vísky: Patrick Bárta a Martin Böhm, ale po čase jsem toho zanechal. Neměl jsem totiž pro bojová umění, jakkoli mne velice zajímala, potřebný zápal a opravdu bojového ducha. Dnes už vím, že to byla pozitivní karma, která mne ochraňovala před trnitou cestou fyzického bojovníka, zatímco já jsem od dětství byl především jogín. Stále jsem však s Petrem Špačkem udržoval kontakt, neboť na duchovní cestě to dotáhl asi dál než já, protože se mu dokonce zjevil neviditelný Mistr, dle jeho slov někdo na úrovni Ježíše, snad prý Babádží z Himaláje. Protože měl pravděpodobně tento daršan, byl jasnozřivý a ovládal čtení myšlenek, musel být opravdu duchovně pokročilá osoba. V pozdějším věku se z něj však stal bohužel pověstný sukničkář, který měl u žen velký úspěch a měl jich ohromné množství, protože je pohledný, aniž zanechal u piva v hospodském zařízení svého mistrování a pojídání masitých stejků. Tak se z něj stal „podprsenkový a kalhotkový mistr.“ On však údajně nosil lidem do hospody Světlo, jako svoji karmajógu. Byla to tedy veskrze špatně pochopená služba bližním. Taky se domníval, že mu údajně beru jeho energii, na což byl velmi citlivý. Já jsem si s ním chtěl však jen jako kamarád normálně povykládat - prostě byl na energie nějak přecitlivělý. Tak jsem ho po tomto upozornění přestal navštěvovat. Dejte si pozor na samozvané mistry, kteří neudržují řádný vztah na principu žáka a mistra se skutečným žijícím Světcem - Mistrem, jako je například Paramhans svámí Mahéšvaránanda, jehož Petr přes má pozvání z neznámých příčin dodnes odmítá navštívit uznávajíce jako vtělení pro Evropu a Českou republiku, jen Krista Pána. Přesto mu nosím různé Svámijiho knihy a fotografie, které jako správný ninjutsu pokládám tajně o půlnoci nespatřen před dveře jeho domu v Bosonohách. Jsem jenom nástroj těchto karem a nic od nich neočekávám. Je to opravdu jen na zamyšlení. Později jsem se kung-fu pokoušel ještě jednou studovat u renomovaného sifu Pavla Kaly z Brna, ale opět bez úspěchu. Po úrazu při cvičení jsem kung-fu musel brzy opět zanechat.
"Pěstuj moudrost - mlčenlivostí zavři ústa svým pomlouvačům."
Bylo to před více než třiceti roky. To se psal rok 1993 a já měl právě 25 let a intenzivně jsem cítil, že je nejvyšší čas se vydat na duchovní cestu a začít meditovat. Jenom jsem nevěděl jak a učitele jsem zatím neměl. Jako obvykle jsem proto již tehdy hledal nějaké dokonale ukryté místo v horách. Tehdy jsem ještě neznal slovo "jóga". Přesto mne to po cestě jogína vedlo vnitřním způsobem. Opravdu jsem toužil objevit nějaké naprosto opuštěné místo v horách. Proto jsem se ho rozhodl hledat ve Slovenském ráji, který mne přivábil svou divokostí a nepřístupností. Cítil jsem správně, že v jeho nebetyčných soutězkách objevím neznámé místo pro svou osamělou meditaci. Zprvu jsem si vytipoval zalesněný kaňon Malého Sokola, který se mi zdál v těchto horách nejtíže přístupný, nejvíce odlehlý, a proto i nejméně navštěvovaný. Tam jsem se vypravil. Vyšplhal jsem se do jeho příkrých svahů a objevil útulný útes s výhledy až na daleké Vysoké Tatry. Na tomto zcela opuštěném útesu jsem se posadil a vyslékl se do naha, neboť mi připadalo romantické jen tak sedět a pokoušet se meditovat. Prostě jsem se cítil nahý jako osvobozený. Měl jsem s sebou buddhistickou svatou knihu Dhammapadam a z té jsem si na tom útesu předčítal. Hledal jsem v ní nějaké moudré, inspirativní myšlenky, které jsem v knize opravdu nacházel. Například mne zaujaly tyto verše: "Hluboké lesy, v nichž obyčejní lidé nenacházejí potěšení, jsou sídlem blaženosti pro ty, kteří se zbavili vášní, neboť nehledají ukojení smyslů... Ti, kdo s plným uvědoměním usilují o osvobození, nenajdou uspokojení v příbytcích. Jako labutě odlétají z jezer, tak opouštějí své domovy." A tato moudrost z útesu ve Slovenském ráji mne od té doby provází celým dalším životem. Seděl jsem tam nahý celý den. Večer jsem měl od slunečních paprsků spálená záda, takže jsem se bolestí nemohl ani hnout. Tehdy jsem ještě nebyl připravený déle meditovat. Vybavily se mi totiž idealizované vzpomínky na Moravský kras a na mé speleologické výzkumy a já se musel z hor vrátit zpět. Naštěstí jsem měl kam jít - do lesních samot na Ponoru, což byla tehdy má poustevna. Takhle nenápadně ke mě přicházel můj meditační horský život v samotě. V pozdější meditaci jsem pochopil, že mne k tomuto sezení na horách již v mládí na začátku mé duchovní cesty vnitřně možná inspirovali a vedli snad samotní himalájští jogíni. Mohla to být podvědomá vzpomínka na předchozí životy. Jinak si toto mé horské vábení a volání, které mne provází od dětství, nedovedu vysvětlit. Takové záblesky rozvzpomínání si na něco důvěrně známého, na svůj osamělý život v lesích, v jeskyních, na horách mě provázejí po celý můj život. Pořád to místo ve své fantazii pro osamělou meditaci hledám. Všude se mi materializují vize poustevny a jsem nabádán svým srdcem abych se stal v lese jenom poustevníkem. Dlouho jsem tomu odolával neboť jsem měl světské záliby, které převažovaly, jako byla například má zamilovaná speleologie. Tak ke mě ale promlouvaly věky se svou Moudrostí. Tak do mého nitra přicházela postupně vize svobodného osvíceného člověka. Jen sedí sám v horách, dny, týdny, měsíce a roky plynou. Ničeho si nežádá a odpoutaný ode všeho, osvícený Láskou se stává Vším. A toto je přátelé můj odvěký ideál. Jen sedět sám v horách. Taková je má cesta poustevníka.
"Bojovník není suchý list vydaný napospas větru. Nikdo jim nepostrkuje. Nikdo ho nemůže přinutit, aby jednal sám proti sobě nebo proti svému přesvědčení."
Když jsem ukončil svou docházku na katedru archeologie Masarykovy univerzity v Brně, rozhodl jsem se, že zrealizuji svůj dávný plán a odstěhuji se "jako poustevník" a speleolog do lesů v Moravském krasu. Toto místo se nachází při úpatí Plošiny Skalka u Nového Dvora. Zde jsem oficiálně vyřídil povolení k výstavbě srubu - speleologické základny a tento srub ze smrkových odřezku vlastníma rukama, za spolupráce svých kamarádů, v roce 1992 postavil. Tento srub byl pojmenován "Ponor", podle nedalekého našeho speleologického pracoviště Novodvorský ponor, dnes známého pod jménem objevené jeskyně Ponorný Hrádek. Na tomto srubu jsem se tedy usadil a v letech 1993-1995 prožil dva roky v osamění pod vlivem Setona a Thoreau, rovněž s jejich filozofickým a mystickým rozměrem. Přes den jsem se toulal po Plošině Skalka a hledal neznámé jeskyně, závrty či tektonické pukliny. Za to za nocí jsem se na Ponoru v hlubokém lesním osamění pokoušel za světla plamínku petrolejky a karbidky meditovat, kdy mými jedinými společníky byli nebojácní plši, co mají oči jako dva korálky. Samozřejmě že můj příběh poustevníka na Ponor přivedl velké množství kamarádů. Spolu jsem zde sdíleli lesní komunu v níž jsme žili své nejvyšší a nejčistčí sny. Z tohoto snění jsem však značně útrpně naráz vystřízlivěl, když se moci nad Ponorem zmocnil jeskynní nefachčenko, negativní chatař, démon a opravdu zlý člověk, který jen chrlil sprostá slova, klatby a nadávky, prostě Jan Marťas Martínkem, se jménem jako z dětské říkanky, podobně jako Treblinka. Tento Martinek svou pozici nad Ponorem získal oporou v morálně slabém skautovi Petru Uzlu Červinkovi. Tito dva, opakuji tito dva: Martinek a Červinka mne z Ponoru mého mládí vyhnali, vyloučili, prostě vytěsnili, aniž by mi to nějak zdůvodnili či vysvětlili. Takové zlo se událo na Ponoru v Moravském krasu! Od té doby jsem psancem a vyhnancem z tohoto ráje na zemi, ze ZO 6-26 Speleohistorický klub Brno. Jan Martinek a Petr Červinka dodnes - ani po dvaceti letech od těchto opravdu pohnutých a ukrutných událostí - nepocítili výčitky svědomí a svůj opravdu amorální a podivný čin nepřehodnotili a svého ničím neopodstatněného mého vylučování z Ponoru v podstatě dodnes nelitují, a proto jim nic není odpuštěno na zemi ani na nebi, a k tomuto svému svobodnému duchovnímu rozhodnutí mám oporu v biblických výrocích Ježíše Krista. Například se ve svatých knihách píše: "Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš." (Evangelium sv. Lukáše 6,41). A dále: "Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." (Evangelium sv. Jana 20,23). A též: "Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky..." (Evangelium sv. Marka 3,29). Já se dnes řídím ještě tímto výrokem: "Kdekoli by vás nepřijali, výjděte z toho města a setřeste si prach z nohou na svědectví proti nim." (Evangelium sv. Lukáše 9,5.). Nejsem vůbec biblista a dokonce ani křesťan, přesto mé vyloučení zcela fyzicky i vnitřně připomínalo ukřižování Krista, které prožívají v lidské společnosti jistí zbožní křesťané. Já jenom naštěstí zapomínám na všechna prožitá příkoří, avšak moudře po indicku "bez zapomínání a bez připoutání". Jednoduše oba zrádce odevzdávám zcela jejich karmě v souladu se spravedlivými Zákony Vesmíru, které každému odplácí za dobré dobrým a za zlé zlým a nesnažím se je vůbec varovat ani zachraňovat před tím co jim opravdu dnes hrozí, natožpak abych se s "pokorou" ucházel znovu o jejich "kamarádství".
„Pokud druzí lidé nechápou vaše chování, co se děje? Jejich požadavek, že musíte dělat jen to, co oni chápou, je pokusem diktovat vám. Je-li to v jejich očích bytí "asociální" a "iracionální", budiž. Většinou se jim však ukáže vaše svoboda a odvaha být sebou samými. Nikomu nejste povinni nějakým vysvětlováním nebo účtováním, pokud jim vaše činy neškodí nebo neporušují jejich právo. Kolik životů bylo zničeno touto potřebou "vysvětlovat", což obyčejně znamená "pochopit", tj. schválit. Ať jsou vaše činy a podle nich i vaše skutečné záměry posouzeny, ale mějte na paměti, že svobodný člověk je povinován vysvětlením jen sám sobě - svému rozumu a svědomí - a ne mnoha těm, kteří snad oprávněný nárok na vysvětlení mají.“
Havran v tomto příběhu není jen tak obyčejný pták, ale člověk se jménem Leoš Běluša. Protože se považoval za indiána a jakéhosi šamana, přijal havrana za své totémové zvíře síly. Havran byl v roce 1995 můj učitel moudrosti a přítel. Jemu vděčím za jeho pozitivní tvář kamarádství až po okraj naplněnou obětavou pravou láskou. Bohužel velmi intenzivně kouřil marihuanu jak se od šamana již očekává a toto kouření se zcela stalo jeho druhou přirozeností. Nikdo si nedokázal představit Havrana nekouřícího, nešlukujícího a nepolykajícího lysohlávky, čímž mi zpočátku připadal něčím netušeným inspirující, jako Carlos Castaneda když se setkal s donem Juanem. Takové opravdu bylo mé tehdejší setkání s tímto velmi duchovním Havranem. Varovné symptomy byly tehdy velmi nenápadné, a proto jsem si je neuvědomoval. Později se naše cesty změnily, když jsem se vydal cestou usilovné očisty a jógy. Tehdy na mne začal hledět s úctou jako na svého duchovního učitele a na vlastní žádost se stal mým žákem. Tento příběh je o tom, že na cestě poustevníka nemáme nikoho přijímat příliš důvěrně a anahátu si máme ponechat osamělou jen pro Boha. To jsem však u pokorného, ale kouřícího Havrana neudělal a přijal jsem ho velkoryse do svého srdce. Opravdu jsme si byli velmi blízcí. Pak se všechno změnilo, Havran mne začal bez příčin nenávidět, s čímž se mi upřímně svěřoval s lítostí sobě vlastní. Jednoduše už nezvládal a neunesl mé zvýšené duchovní energie a mlčení poustevníka z kapličky svaté Anny na Staré hoře v Krkonoších a začal se jim intenzivně vzpírat. Samozřejmě že v dobré víře, že mi tím pomůže. Úplně ho to ovládalo. Jak jsem poznal, hleděl na mně nemocně a nakonec na mne začal doslova útočit s veškerou svojí duchovní silou s podvědomými katolickými pseudoargumenty o Ježíši a jeho jediné samospasitelné cestě k Bohu, umožněné pouze v katolické církví. Neboť zjistil, že je kupodivu horlivý katolík, nikoli již indiánský šaman. Taky mi předhazoval, že jsem opustil maminku, když jsem odešel do hor, čímž se mi začal plést do mých osobních záležitostí. Tak jsem poznal z vlastní zkušenosti jak se předávají mezi lidmi duševní poruchy a nemoci. Opravdu mi tehdy mlčením velmi otevřenou anahátu poškodil svými jízlivými útoky, což jsou reálně existující síly, jak jsem se měl možnost přesvědčit. Já jsem však jen stále mlčel a v srdci jsem se bohužel musel s Havranem rozloučit Přesto se mi zjevoval astrálně dokonce i v meditační jeskyni, kdy na mne hleděl značně jízlivě a negativně. Vnitřní vztah a propojení s nějakým druhým člověkem v anahátě je tedy u poustevníka nežádoucí. To je typické u všech světských lidí. K poustevníkovi se musíme přibližovat ohleduplně, s úctou a pokud možno s pravou zbožností a pokorou před Bohem. Jinak svou pokladnici v srdci za nic na světě neotevře a vy nic vnitřního od něj nezískáte do svých životů. Havran se tedy "zbláznil", to znamená že se stal normální. Zapomněl na svou životní duchovní cestu a jen se oženil. Z vlastní vůle se stal nikoli trapistickým mnichem, ale světským hospodářem. Vzhledem ke svému poškození drogami ale v podstatě správně. Z mého pohledu zapřel vnitřní volání Ježíše v srdci a stal se z něj jen typický pravidelní účastník nedělních katolických bohoslužeb. Zajisté je dnes zcela "normální". Havranův příběh je o tom, co z duchovního člověka udělá obyčejné kouření trávy a pojídání houbiček. Samozřejmě se ani nestal vegetariánem a vyjadřoval se urážlivě například o svatém Antonínovi Poustevníkovi, slovy že byl duševně nemocný. Tak jsem poznal s kým mám dnes v Havranovi tu čest. Už dvacet let jsem se s ním nespatřil. Dnes má domek na samotě na venkově, kopec dětí a je jistě spokojený a šťastný. Tak to chtěl realizovat v tomto životě. Já se raději nepřibližuji.
"Sebedůvěra bojovníka není sebedůvěrou průměrného člověka. Průměrný člověk hledá jistotu v očích přihlížejících. Tomu pak říká sebedůvěra. Bojovník usiluje o bezchybnost ve svých vlastních očích a říká tomu pokora. Průměrný člověk je připoután ke svým bližním, zatímco bojovník je připoután pouze k nekonečnu."
Bylo to jeden mrazivý večer mezi vánocemi a Silvestrem L.P.1995. Žil jsem na srubu Ponor v lesích Moravského krasu, v blízké Sluneční zemi stálo několik indiánských tee-pee a právě vrcholilo snad nejkrásnější období na mé duchovní cestě. Pár krásných mladých lidí žilo zde spolu se mnou v lesní komuně svůj dětský sen. Pracovali jsme jako lesní dělníci při pálení klestí, ale v srdci jsme byli všichni bojovníci. Toho prosincového večera se před dveřmi mého srubu ozvalo zakrákání. Otevřel jsem dveře a do vyhřáté místnosti se nahrnul venkovní mráz. Venku stál Havran. „Pojďme si zakouřit“, vybídl mne. Vzali jsme deky, zhasl jsem petrolejku a zakrátko jsme oba zmizeli v temném lese. Věděl jsem, že budeme obřadně kouřit posvátnou dýmku. Havran k této slavnosti vybíral silné dny, většinou úplňky. V tichosti jsme došli do Posvátného háje a objali duby. Přitiskl jsem se hrudníkem ke kmeni a políbil jeho drsnou kůru. Pohlédl jsem vzhůru do koruny, v tuto roční dobu zbavenou listí. Její silueta se rýsovala proti temnému hvězdnému nebi. Očekával jsem znamení. A můj milý dub mě pozdravil. Přestože vládlo bezvětří, zašuměl svými větvemi. Deky jsme položili na sněhovou peřinu na kořenech stromů a usedli na ně se zkříženýma nohama. Seděli jsme zády opření o kmeny dubů, obličeji k sobě a naslouchali nočnímu vyprávění lesa. Mlčeli jsme. Po chvíli začal Havran plnit dýmku a za hlubokého soustředění obětoval tabák všem světovým stranám. Na sever, na jih, na východ a na západ, nahoru Vesmíru a dolů Matce Zemi. Bral tabák po špetkách a vkládal do dýmky. Tmu lesa prořízl plamének zápalky a na okamžik ozářil Havranovu tvář. Byla to tvář indiánského šamana! Ústí dýmky se oranžově rozžhavilo a vzduch zavoněl tabákovým kouřem. S úctou, důstojnými a ladnými pohyby vydechoval kouř do všech šesti stran a poté mi podal dýmku. Vdechoval jsem vonný tabákový dým a snažil se procítit, jak do mne vstupuje celý svět. Ucítil jsem jednotu a harmonii s vesmírem. Uvědomil jsem si hloubku a krásnou symboliku obřadu, při němž se spojují všechny elementy. Byla to chvíle magického prohlédnutí. Dokouřili jsme. Havran dýmku vyčistil a najednou jsem ucítil, jak mi ji vkládá do rukou. „Jsem jenom nástroj“, řekl tiše. Bez dalších slov se zvedl a zmizel v temnotě lesa. Kamenná hlavička dýmky byla dosud teplá a hřála mě ve zkřehlých dlaních. Připadal jsem si jako v neskutečném snu. Je konec 20. století nebo o pár století dřív a my jsme kdesi na svobodných indiánských pláních? Kde končí pohádka a kde začíná „skutečnost“?
Uplynuly dva dlouhé roky. Karmické mlýny mě vyvedly z lesů do civilizace, kde jsem často s dojetím a slzami v očích vzpomínal na krásu našeho života v přírodě a zejména na onen večer v posvátném háji. Naše večerní ohně ve Sluneční zemi se proměnily v popel, indiánské ležení zarůstá mlázím, ale posvátná dýmka vždy měla tu kouzelnou moc vyvolat záplavu radostných vzpomínek na všechny ty chvíle, na lesní bojovníky, mé druhy, kamarády. Její kouření bylo pro mne modlitbou i meditací. Pak jsem se vrátil zpět do lesů, ale jaksi proměněný. V meditaci jsem pochopil, že vše co hledám je ve mně. Že mé srdce je bránou a láska je klíč. Jenom tam je třeba hledat zdroj štěstí. A tak opět po letech usedáme se Havranem na Ponoru v Posvátném háji. Je již vlhký podzim, zády se opíráme o naše milé duby a kouříme posvátnou dýmku. Naposledy. Ještě ji políbím a nožem vyrývám do Matky Země hluboký zářez. Mezi kořeny naších dubů ji vracím tam odkud vzešla. Ale vím, že zůstane ve mně, v mém srdci navždy.
"Svámiové a jogíni jsou lhostejní vůči urážkám stejně jako vůči chvále. V Bhagavadgítě říká Krišna Ardžunovi: "Poté co se vzdáš plodů svých činů, následuje mír. Kdo je stejný k nepříteli i k příteli a stejně tak k poctě i potupě, v horku i chladu, slasti i strasti, oproštěn od ulpívání, kdo nerozlišuje hanu a chválu, zachovává mlčení, se vším je spokojen, je bezdomý, je neochvějné mysli a pln oddanosti, takový člověk je mi drahý."
Don Juan a jeho mystická cesta psychotropních rostlin.
Nechci o tom vůbec vyprávět, neboť by to mohlo být zneužitelné, ale do mého životopisu to v odstředěné míře patří. Faktem je, že mnoho lidí se k duchovní cestě dostane přes ohromující a překvapující zkušenosti s psychotropními rostlinami. Přiznávám se, že já patřím mezi ně. Bylo to v té době, kdy jsem svobodně žil jako poustevník na srubu Ponor v lesích pod plošinou Skalka v Moravském krasu, a v duchu úžasných knih o donu Juanovi od Carlose Castanedy experimentoval s posvátnými mystickými rostlinami měnícími vědomí směrem k Bohu. Na tuto cestu mne uvedl moravský indián Havran - Leoš Běluša, který byl mým velmi dobrým přítelem a učitelem moudrosti, na kterou jsem já jako speleolog a vědec pozapomněl. Spolu jsme v lesích na našich opuštěných chatách: na Kuběnce u Resslovy hájenky v bílovickém polesí a na již zmíněném Ponoru podnikali dobrodružné psychadelické experimenty na bázi vnorů do neznámé reality za touto obyčejnou realitou. Jemu vděčím za opravdu nejšťastnější, nejharmoničtější a nejláskyplnější chvíle v mém životě. Opravdu jsme byli všichni v naší lesní komuně bojovníci v duchu učení indiánského zřece z kmene Yaqui dona Juana. Pak se to sice všechno změnilo a já jsem z této cesty zavčasu odešel a vystřízlivěl a jen tak jsem mohl dojít až ke svámímu Mahéšvaránandovi pro požehnání pro svou právě započatou cestu mystické jógy. Tento příběh se tedy odehrál v roce 1995 tedy již před třiceti roky, a to že na mne tyto podivuhodné události nezanechaly žádné viditelné stopy a následky vděčím tomu, že jsem k ním přistupoval bohabojně s láskou, respektem, strachem z neznáma a modlitbou v srdci. To mne ochránilo před nežádoucími následky takového počínání, před přílišnou fascinací těmito zážitky. Nikomu vůbec neradím, přes úžasnost těch chvil, aby mne v této cestě dona Juana v něčem následoval. Je mnohem lepší být zcela čistý, bez těchto zkušeností a vědomostí a očištěn hned nastoupit cestu intenzivní jógy. To pro určitý natvrdlý typ lidí bohužel asi není zcela možné, neboť jsou uvězněni ve svém racionálním pohledu na svět a na vesmír, a proto potřebují nějak probudit a popohnat. Jinak bych byl dodnes pravděpodobně jen pouhý jeskyňář, nebýt těchto zkušeností, které mne otevřely pro vnímání té pravé spirituality podobně jako například amerického duchovního učitele Ram Dasse, nedošel bych asi ke Svámijimi, nezačal cvičit jógu atd. Já těchto svých četných vědomostí a vnitřních zkušeností, o nichž nikdy nemluvím, ani v nejmenším nelituji, jenom je považuji v podstatě za zbytečné a varuji proto před psychotropními látkami měnícími vědomí, například se tato slova týkají velmi četných indických sádhuů a jogínů, kteří se pomýleně domnívají že kouřením marihuany snáze procitnou na své cestě k osvícení. To je samozřejmě mája, iluze a omyl na jejich cestě vnímání Božích zákonů, neboť jedinou cestou je intenzivní očista. Každopádně na tyto velice šťastné dny prožité v lesích svého mládí hned tak nezapomenu. Varuji však každého před nimi. Nenásledujete mne na této cestě mých dávných mystických pokusů za které se dnes již stydím, lituji jich velice a vytrpěl jsem si kvůli tomu své. Ale taková byla doba zde u Brna, byla to doba podobná amerických hipies, Květinovému hnutí mladých Američanů v 60. letech 20. století. Takže prosím neodsuzovat bez řádného pochopení. Již třicet let se těmito pokusy samozřejmě nezabývám. Domnívám se, že to patří k hledání v mládí a je třeba před tím současnou generaci varovat. Proto jsem o těchto kdysi tajných informacích po zralé úvaze sepsal tuto kapitolu do své knihy. Castanedu rozhodně nenásledovat bez osobního vedení dona Juana! Může to být nebezpečné, zvláště pro zaryté neduchovní osoby, které se podvědomě bojí procitnutí z fata morgány tohoto světa iluze. Ale takoví většinou nemají odvahu takovou Cestu započít. Tak jsem se již v mládí stal čarodějem Boží Lásky. A v podstatě jsem jím jako jogín dodnes. Někdo tomu říká být šamanem. Já toto oslovení však nesdílím, neboť šamaní jsou většinou masojedlí. Takže jogín. Sepsáním těchto řádků se za svou minulost již nestydím. Bylo to totiž celé o Lásce a jejím hledání v srdci.
„Existují pro mě pouze cesty po stezkách srdce.
Jen po takových cestuji
a projít je v celé délce je jedinou hodnotnou zkouškou, kterou znám.
A tak po nich cestuji a bez dechu se dívám a dívám.“
Zde je jeden skutečný příběh o tom jak jsem přemohl a vyléčil černého magika. Na Silvestra 1995 se mi stala velmi zvláštní příhoda. Zúčastnil jsem se oslav příchodu Nového roku na speleologické základně u jeskyně Malý lesík. Bylo tam přítomno mnoho cizích lidí. Samozřejmě, že jsme byli přítomni my, jeskyňáři. Jeden neznámý host si sedl ke mě a začal se mi svěřovat. "Chceš aby někdo zemřel a nepřišlo se na to?", povídá mi. Nevěnoval jsem jeho řečem příliš pozornosti. "Nebo chceš mít každou ženu, na kterou se podíváš?", on pokračoval. Po chvíli mi vyjevil, že se cvičil v černé magii. Byl jsem křesťan a zatoužil jsem mu ukázat Boha. Proto jsem ho pozval na noční procházku lesem. A on řekl, že tedy půjdeme. Vydali jsme se do nočního lesa, svítily hvězdy, bylo před půlnocí. Pod nohama nám křupal zmrzlý sníh. Ušli jsme jen několik stovek metrů. Když tu čený mág dramaticky prohlásil: "My dva bychom se pozabíjeli!" "Musím to uvolnit!" A na ta slova se posadil na lesní cestě do sněhu na zem. Seděl v tureckém sedu. Co jsem měl dělat? Posadil jsem se na zem také, čelem k němu. A tu se už černý mág soustřeďoval. Pocítil jsem jako by mne někdo táhl do jiné dimenze. Ze sedu jsem vyskočil na nohy a zakroužil jsem rukama do kruhu jako v kung-fu. "Ty sis postavil štít!", vykřikl podrážděně černý mág a rozběhl se lesem z kopce. Úplně ho to posedlo. Praštil s sebou o zem do závěje. Běžel jsem za ním a schoulil jsem se nad jeho ležícím tělem. Položil jsem mu ruce na jeho střed hrudníku, tam kde je srdce. Cítil jsem, že z mých rukou vyzařuje energie. Požehnal jsem mu ve jménu Ježíše. Žehnal jsem stále znovu černému mágu, který stále ležel u mých nohou na zemi. "Bože, dej Lásku tomu člověku.", modlil jsem se. Opakoval jsem to pořád dokola: "Dej Lásku tomu člověku!" "Já to cítím.", řekl on. "Pomohl jsi mi." "Já už nechci černou magii." Vstal a vypadal při smyslech a zdravý. V mém vědomí se vesmír proměnil v projev energií. Pochopil jsem a zažil z vlastní zkušenosti Moudrost Mistrů, že Láska je Největší Síla jíž drží tento vesmír pohromadě. Později jsem bývalého černého mága navštívil u něj doma. "Všechno se vrací zpět." pravil na vysvětlenou na své magické pokusy. Bůh mne chrání, ubezpečil jsem se já.
"Když se člověk vydá na stezku bojovníka, začne si pozvolna uvědomovat, že normální život nechal navždy za sebou. Prostředky normálního světa už mu neskýtají žádnou ochranu a pokud chce přežít, musí změnit způsob života."
Kdysi jsem držel půst podle Bible 20 dnů, neboť jsem na sobě pozoroval symptomy vážné nemoci. Bylo to po magickém souboji, jednalo se tedy o tzv. magickou nemoc v důsledku probuzení kundalini, kterou nemělo smysl léčit běžnými světskými prostředky. Proto jsem zahájil radikální půst a po něm jsem se uzdravil, jen jsem značně ztratil na hmotnosti, jak jsem byl vyhublý. Dnes nikomu neradím, aby se do tak dlouhého půstu pouštěl. Není totiž ani tak těžké se postit jako spíše ukormidlovat energie, které se probudí, když takový dlouhý půst ukončíte. Myslím si však, že je výborná tzv. Breussova metoda postění se, spočívající v přijímání během půstu - i dlouhého - jen omezeného záchovného množství zeleninových šťáv z červené řepy ap. To považuji za velmi dobré a mnoho lidí se touto cestou uzdravilo ze svých i jinak nevyléčitelných nemocí. V naší jógové škole je zvykem se postit jeden den v týdnu na den gurua, tedy ve čtvrtek. Já tento půst ke své škodě bohužel většinou nezachovávám, přestože je značně ozdravný a přitom nenásilný. Tak jsem zatím nedůsledný - to se přiznávám. Půst je velmi zdravý pro naše zdraví a současně je to i duchovní výcvik. Poustevníci ve svých poustevnách jí jen málo a postí se během modliteb. Já dnes jím jen jedno, nanejvýš dvě jídla denně a jsem zaujatý vůči extrémnímu postění se. I Buddha přišel na nesmyslnost extrémní askeze jakož i shovívavostí vůčí sobě. Své poznání nazval střední cestou. Toto pojetí půstu je v souladu i s Bhagavadgítou, která uvádí že osvobození nedosahuje ani ten kdo jí příliš mnoho ani ten kdo jí příliš málo. Ve všem musí být naprostá umírněnost a harmonie - to je velice důležité pochopit. Podle učení starých Mistrů to může být démon, který nás svádí k dlouhému vyčerpávajícímu půstu. Až budu opět na poustevně v horách tak se vrátím zpět k pravidelnému postění. Maháprabhudží říkal, že je pro člověka těžké méně jíst a více odpouštět.
„Bůh je lékařem na všechny nemoci. Spoléhej se pouze na Něj samotného.“
Šrí svámí Šivánada
Mantra jóga
U charitní a pečovatelské služby brněnské Charity.
Po duchovním probuzení mi život ve světě připadal již marný a prázdný. Jediné co mi dávalo smysl byla služba trpícím lidem. Mým tehdejším heslem bylo: "Dokud nevím kdo jsem, tak sloužím!" Proto jsem vstoupil do řad katolické Charity a stal se charitním pečovatelem o nemocné a všelijak hendikepované a invalidní spoluobčany. To mi dávalo hluboký smysl naplnění a byl jsem šťastný, že tato služba je volně přístupná a otevřená nám amatérům. Pamatuji že tam měli na zdi velký kříž, který mne uklidnil, že jsem na správném místě. Žil jsem tedy službou lidem, koupal jsem je ve vaně, oblékal je a vodil na procházky. Současně přišel na přetřes můj tehdejší vztah s přítelkyní. To bylo v roce 1997. Chtěl jsem se osamostatnit a stát se poustevníkem, ale nevěděl jsem, jak se mám rozejít. Nakonec z toho bylo velké utrpení v důsledku vnitřní připoutanosti nás dvou. Ale s Láskou dávanou mým trpícím pacientům jsem osobní trápení nějak překonal a pokračoval jsem po duchovní cestě. Tak jsem získal mnoho zkušeností. Pak jsem se stal osamělým poustevníkem a jsem velmi šťastný, že jsem tím vším prošel. Naučil jsem se dávat Lásku. Jsem za to Bohu vděčný. Získal jsem duchovní energii a nadhled, moudrost, zkušenost jakou nemá každý. Taková byla má karmajóga. Potom mne však ovládl stesk po horách a po svobodném životě. Proto jsem se nechal najmout na tvrdou manuální práci v nejvyšších českých horách, v Krkonoších. Stavěli jsme pěší cesty v nejkrásnějších místech zdejší horské přírody. Pracovalo se od jara do podzimu a na zimu jsem odjížděl meditovat s bohatou finanční výslužkou do horských jeskyní.
Jednoho dne jsem otevřel dopisní obálku, a v ní byl malý lístek v černém rámečku, který mi oznamoval, že zemřela Mgr. MVDr. Vlaďka Hlavová. Listek mi poslali, protože jsem byl před několika lety Vlaďčín charitní pečovatel. Bylo to v roce 1997. Vlaďka žila na invalidním vozíku v Brně na Bohuslava Martinů 9. Vrchní sestra paní Šujanová mi ji přidělila, protože předpokládala určitou spřízněnost duší... Mým úkolem bylo naložit Vlaďku každý den na vozík, seběhnout s ní ze Žlutého kopce, dovést ji na Masarykovu univerzitu, kde Vlaďka studovala psychologii. No a pak ji zase zavést domů. Musel jsem při tom být velmi opatrný, protože ten sjezd z kopce je velmi prudký a Vlaďka byla ochrnutá, a proto by nemohla zabránit kolizi, kdyby mi náhodou na vozíku ujela... Což se několikrát málem i stalo... Díky této vzájemné odkázanosti tak mohl vzniknou vztah založený na vzájemné důvěře a porozumění... Vlaďka byla jeden z největších bojovníků, jaké jsem kdy poznal. Byla to mladá zdravá žena, o pár let starší než já... Pak se to najednou stalo.. Její tělo ochrnulo, nohy měla nehybné, prsty pokroucené, stěží v nich udržela propisku. Ocitla se zcela závislá na pomoci druhých, při plném vědomí nezměnitelnosti své situace. Něco takového si nikdo z nás nedokáže představit... Z Boží Milosti jsem se při svém zaměstnání u brněnské Charity dostal jako pečovatel k mnoha podobně postiženým lidem. Byla to pro mne velmi cenná životní i duchovní zkušenost, takže jsem to byl nakonec já, který děkoval, že je mi dovoleno těm lidem sloužit. Ve skutečnosti oni prokazovali milosrdenství mě, že mi dovolili, abych jim sloužil. Tak jsem to tehdy cítil a přál bych to všem mladým lidem, aby viděli a zažili to co já... Vlaďka byla opravdu velký bojovník. To, co ji postihlo, by většinu z nás zlomilo, ona se však nezačala ztrácet v sebelítosti, neočekávala něčí soucit a snažila se obhájit alespoň zbytky své nezávislosti ducha. Proto začala studovat psychologii, snažila si pomoci sama a tak se její nemoc stala paradoxně příležitostí k intenzivní duchovní práci. Snažila se svůj osud obrátit ve svůj prospěch a doufala, že své zkušenosti bude moci využít při službě podobně zkoušeným lidem. Není proto divu, že hned napoprvé, když jsem ji obouval boty mi ihned energicky vyčetla, že se k ní chovám jako k dítěti. Měla dobrou schopnost empatie, a proto náš vztah rychle vznikl na filozofickém základu. Vlaďka dokonce o mě chtěla psát nějakou studijní práci, protože jsem byl podle ní "velká záhada", kterou si nedokázala zařadit do žádných psychologických schémat, které ji učili ve škole. Ptala se mne, jestli mám vůbec nějaký pud sebezáchovy, protože nemohla pochopit jak mohu tak bezstarostně žít a nehromadit. A to jsem byl tehdy napohled "normální". Co by asi řekla dnes, kdyby potkala poustevníka v kutně zcela odevzdaného do Boží Milosti? Taky mi jednou řekla, že měla tušení, že její pečovatel bude i jejím guruem. A opravdu tomu tak i trochu bylo, neboť jsem nad ní převzal patronát i mimo rámec zaměstnání, a dokonce i poté, když mne má cesta vedla z brněnské Charity dál. Když jsem se ocitl v Brně, nakládal jsem Vlaďku do auta a zavezl pryč z města do přírody. Zaparkoval jsem ji na invalidním vozíku mezi stromy a udělal jí odbornou přednášku třeba o tom, jakým způsobem se mi podařilo přestat kouřit tabák, a Vlaďka tomu s úsměvem naslouchala. Jindy jsem ji vzal na půlnoční mši u Jezuitů a tam ji na stříbrném řetízku pověsil na krk medailonek Panny Marie, který si Vlaďka přála nosit, ačkoli sama byla nevěřící. Věřící lidé ji však přitahovali, protože cítila, že mají "něco", co jiným lidem chybí, ať už to "něco" je cokoli. Jindy mi zase na oplátku vyprala a zašila bundu, protože něčím takovým jsem se já, jako lesní muž žijící na srubu v Moravském krasu, nemohl zabývat... Pak mi vnutila i nějaké peníze ze soucitu k mé "chudobě", ale za ně jsem vzápětí koupil obraz a Vlaďce ho věnoval. Ten obraz se jmenuje "Osud", a nepochybně dodnes zdobí její pokojík. Vlaďka tehdy tajně plakala. Taky se mi svěřila, že se vždy těší na Střípky z Cesty Domů, které jsem ji spolu s mými básničkami zasílal, a nejvíc ji dojal můj život v rumunské jeskyni a mé vyhoštění policií. Přesto naše vnitřní světy byly zcela odlišné, každý z nás žil ve zcela jiném světě. Vlaďka to ve svém posledním dopise symbolicky vyjádřila jako vztah mezi "lvem" a "žabkou". Bylo to jedno z mezilidských setkání a čistá karmajóga. A proč byla Vlaďka tak tvrdě postižena osudem? Jednou se mi svěřila, že několik měsíců předtím než onemocněla, se pokusila o velmi nerozvážný čin. Bůh ji to však nedovolil, ale jako zpětný náraz karmy, kterou předtím vytvořila, byla sražena na vozík. Tak to alespoň sama intuitivně cítila a snad i proto nesla své onemocnění tak statečně... Přeji ti Vlaďko pokoj, ať jsi kdekoli. Já vím, že pořád existuješ, neboť smrt zde je vstupní brána k životu onde. Přeji tvé duši, která teď putuje vesmírem, pokoj ve jménu Ježíše Krista i mého Mistra. Právě teď když píši tyto řádky přilétl k mé poustevně na hradisku svatého Klimenta, malý ptáček. Je velký jako pěnkava, ale celý hnědý. Nikdy jsem takového ptáčka neviděl. A já vím, že ten ptáček jsi byla ty."
"Když někdo nemedituje musí přijít poznání nemoci a vědomí stáří, aby se náš pohled změnil. Proč na to čekat? Buďte prostě jako ten, kdo již zemřel."
Pouť z Brna napříč Slovenskem do hor Slovenského ráje a prozření na útesu.
Nikdy jsem nebyl velký poutník po posvátných místech, chodil jsem spíše horami. Bohatě mi stačilo ujít 20 nebo 30 km za den. Přesto i já jsem přikročil k vykonání dlouhé pěší pouti ze sebezáchovných důvodů z Brna do hor Slovenského ráje. To se psal rok 1996. Ušil jsem si mnišskou kutnu z hnědé hrubé látky s kapucí a vyrazil jsem podle azimutu z jižní Moravy na Slovensko. Smrt mi totiž dýchala a šlapala na paty a já jsem doufal, že se dlouhým putováním vyléčím ze své zdánlivě neléčitelné nemoci. Bylo to totiž po magickém útoku, k němuž došlo několik měsíců předtím a zcela to mi převrátilo vnímání reality. Doufal jsem, že se pěším putováním uzdravím. Nevím již jestli jsem se na této cestě skutečně uzdravil, nebo jestli jsem se uzdravil až půstem. Každopádně jsem na své cestě dorazil pěšky až do Bánské Štiávnici a v tomto městě jsem se rozhodl nasednout na vlak a jím se přiblížit do hor Slovenského ráje. Opět již nevím jak probíhal v horách Slovenského ráje můj pobyt, každopádně ale tam sedíc na opuštěném skalním útesu jsem pochopil, že bez Mistra to dál půjde jen těžko. Pochopil jsem jak je duchovní cesta nesmírně jemná záležitost a jaký je to Babylón. Proto jsem již na nic nečekal, sestoupil jsem neodkladně z horských samot a v Brně jsem vyhledal mistra kung-fu Pavla Kalu, který mne zasvětil do jógy, meditace a připravil na setkání s Paramhansem svámím Mahéšvaránandou v Maháprabdhudíp ášramu ve Střílkách. Tak to bylo řízeno.
„Počínej si na zemi jako poutník a host, který se nestará o světské záležitosti. Uchovej si svobodu srdce a pozdvihni je k Bohu, neboť zde nemáš trvalou vlast."
V roce 1996 jsem studoval kung-fu a meditaci u sifu Pavla Kaly z Brna. Velmi mi pomohl získat zpět pozitivní energii. Bohužel naše spolupráce trvala jen krátce a já jsem dál putoval svou vlastní osamělou cestou. Ty satsangy u Pavla v jeho suterénním bytě v Židenicích v 90. letech 20. století byly ale prostě nepřekonatelné a voněly mystikou. Pavel Kala na nás, své studenty, přenášel totiž onu mystickou duchovní energii, získanou dlouholetým ukázněným tréninkem, která uzdravuje a zapaluje srdce - anahátu, která je jednoduše řečeno Láskou. Měl tedy zvláštní léčivé síly. Tímto přenosem duchovní energie mi Pavel velmi pomohl. Pavel Kala je jeden z lidí, kteří mne pozitivně ovlivnili a nasměřovali moji duchovní Cestu směrem k józe. Přivedl mne k duchovnímu Mistrovi Paramhansovi svámímu Mahéšvaránandovi, na čemž má nehynoucí zásluhu. Pavel bohužel Svámijiho již mnoho let téměř nenavštěvuje, což je myslím omyl na jeho cestě, který však může být pochopitelný z hlediska vyšší jógy.
„Probuď se a povstaň! Přisedni k nohám mistra a poznej TO. Mudrci říkají, že tato cesta je jako ostří nože. Úzká je a těžko po ní jít!“
Setkání s guruem Paramhansem svámím Mahéšvaránandou ve Střílkách.
Bylo to v roce 1996. Prošli jsme branou ášramu ve Střílkách, nad níž vlála oranžová vlajka a ocitli jsme se na malém čtvercovém nádvoří, obklopeném budovami. Všude se to jen hemžilo lidmi, ale vládl zde klid. Někde hluboko uvnitř mě se objevil neurčitý pocit. Jako když se spojí dva magnety. Nebo jako když si rybář přitáhne na břeh rybu. Někde v areálu budov kolem nás, byl ten, kvůli němuž jsme sem přijeli. Indický guru, Paramhans Svámí Mahéšvaránanda.
Vzpomněl jsem si na život v horách. Bylo to na jaře, bydlel jsem v nepřístupné odlehlé jeskyni a přes den vysedával na skalách. Četl jsem Bibli, Bhagavadgítu a 21 řečí askety Gothama, řečeného Buddha. Byl jsem odhodlán, zde uprostřed divoké přírody najít odpověď na své otázky, jež mi drásaly srdce. Seděl jsem na skále a najednou mi došlo, jak je duchovní cesta nesmírně jemná záležitost. Jaký je to Babylón! Kdybych tak měl osvíceného Mistra! Pochopil jsem, že bez Učitele to dál půjde jen těžko. Ale kde ho najít? Říká se, že když je žák připraven, Mistr se vždycky najde. Nemusí to však být tak, že zaklepe na rameno. Spíš je vám dovoleno ho rozpoznat mezi miliónem lidí. A hlavně začnete tušit, kdo to skutečný Mistr je. Seděl jsem na vápencové skále, vysoko nade mnou kroužilo na blankytném nebi káně, vítr čechral vlasy, svítilo Slunce a po nohách mi lezli mravenci. Kam jsem pohlédl jen liduprázdné divukrásné hory. Najednou jsem si vzpomněl. Pavel Kala má přece duchovního Učitele! Během vteřiny jsem se rozhodl. "Musím jít za ním!", blýsklo mi hlavou. Už jsem na nic nečekal. Během pěti minut jsem si sbalil věci a vyrazil jsem zpět do civilizace.
Vstřebávali jsme atmosféru nádvoří ášramu, když tu kdosi vedle nás prohodil: "Hledáme karmajóginy na kopání studny!" Neměl jsem nejmenší chuť začít pracovat, sotva jsme přišli. Hlavou mi však proběhl krátký jógový příběh. Jakýsi mladý adept duchovní cesty přišel za guruem a požádal ho o přijetí za žáka. Guru mladíka přijal a uložil mu cvičení. Mladík poctivě cvičil, meditoval a plnil si svou denní sádhanu. Po nějakém čase ho však ovládl pocit, že nedělá žádné pokroky. "Asi to není ten pravý guru.", usoudil a vydal se hledat jiného učitele. Po nějaké době potkal druhého gurua a stal se jeho žákem. Opět poctivě cvičil a plnil si uložené povinnosti, ale časem se mu opět zdálo, že ani tentokrát nečiní žádný pokrok. A tak odešel hledat třetího učitele. Ovšem i jeho opustil, stejně jako čtvrtého, pátého, šestého a sedmého. Nakonec se celý zoufalý vrátil k učiteli, jehož potkal jako prvního. Guru mladíka přijal zpět a nechal ho kopat studnu. Ten kopal usilovně celý den, ale přesto měla studna večer hloubku pouhé dva metry. Druhý den, časně z jitra, když chtěl pokračovat v hloubení studny, přišel za ním guru a povídá: "O né, toto není to pravé místo. Začni kopat jinde." A odešel. A tak mladík kopal na jiném místě, kopal vytrvale celý den, ale večer byl zase jen dva metry hluboko. Dalšího dne na něj brzy z rána opět čekal guru. Ani toto není to pravé místo. Zační znovu a jinde. Stejně se to opakovalo i v následujících dnech. Po týdnu, kdy bylo v okolí ášramu vykopáno sedm dvoumetrových děr, se mladík zeptal gurua: "Mistře jaký má takováto práce smysl. Kdybych zůstal kopat první studnu, jistě by v ní dnes byla voda!" "Vidíš." odpověděl guru. "Kdybys ode mne neodešel a pokračoval v uloženém cvičení, mohl jsi dnes být u cíle své Cesty. Takto jsi stále na začátku."
Již jsem neváhal ani chvíli a přihlásil jsem se na karmajógu. Za úkol jsme dostali složit z traktorové vlečky vykopanou hlínu. Traktor řídil asi padesátiletý muž. Na krku se mu pohupovaly modlitební korálky, mála. Vypadal spokojeně. Zeptal jsem se ho na stav hloubení studny. "To víš, s hloubkou přibývají problémy.", pronesl a v očích se mu zajiskřilo. Uvědomil jsem si duchovní aspekt odpovědi. Připadlo mi to nádherné a napadlo mne, že ten člověk je možná Mistr. Hlína byla za chvíli z vlečky dole. "To je vše." řekl řidič. "A co budeme dělat teď?" zeptala se Betty. "Co kdybychom se šli podívat na tu studnu? Mohli bychom se přihlásit ke kopání na noční směnu." napadlo nás současně. A již jsme brali za kliku od sklepa, v němž se kopala studna. Otevřel jsem sklepní dveře a ovanul nás chladný vlhký vzduch podzemí. Na okamžik se mě zmocnila nostalgická vzpomínka na mou speleologickou minulost. Na dobu, kdy bádání v jeskyních, kryptách, štolách, bylo mým světem. "Zase nás to táhne do podzemí!", pronesl jsem prognosticky a už jsme sestupovali po příkrém cihlovém schodišti. S každým krokem se před námi otevíral pohled do sklepení, spoře osvětleného žlutým světlem žárovky. Sestupovali jsme níž a níž, když tu jsme před sebou uviděli skupinku lidí jak hledí do studny. Prostorem se nesla lahodná angličtina, udílející instrukce o hloubce a šířce studny. Tiše jsme se zastavili na posledním schodu a neodvážili jsme se jít dál. Můj pohled patřil muži v oranžovém rouchu. Poznal jsem ho. Byl to indický guru Mahéšvaránanda. Hlouček mužů se k nám zvědavě otočil. Můj pohled se střetl s pohledem gurua. Jeho hnědé oči se rozzářily zvláštním jasem jako dva žhavé uhlíky. Několik vteřin mi zpříma hleděl do očí. Byl to pronikavý rentgenový pohled, jaký jsem dosud u nikoho nespatřil. V hlavě jsem měl úplně prázdno. Žádné myšlenky ani otázky. Jen plná pozornost. Po chvíli se od nás odvrátil a pokračoval v udílení pokynů ohledně studny. Řekl však jen pár slov a opět si mě s Betty na okamžik změřil tím zvláštním pohledem. Snažil jsem se ho vnímat všemi póry a zaznamenat nějaké zvláštní pocity. Přátelé mi vypravovali, jak je při prvním setkání se Svámím Mahéšvaránandou zalila mocná vlna energie, někdo zažíval slastný pocit eufórie, jako po dlouhém odloučení s milovaným člověkem a toužil mu padnout k nohám. Nic z toho jsem však u sebe nepozoroval. Byl jsem v naprosto neutrálním rozpoložení. Guru ukončil udílení pokynů a vesele si to zamířil k odchodu. Stále jsme s Betty stáli na posledním schodu schodiště. Prošel kolem mne a když míjel Betty, jakoby nic se jí ztěžka opřel o rameno, až se jí málem podlomily nohy. Něco jsem uviděl. Hleděl jsem na schodiště a to v mém vhledu představovalo duchovní schodiště k Bohu, na němž se ocitáme. Temnota sklepa představovala temnotu naší nevědomosti, v níž se ocitáme a vrchol schodiště zalitý venkovním světlem, cíl naší Cesty - světlo Poznání. A nyní z temnoty sklepa stoupal po tomto mystickém schodišti Paramhans Svámí Mahéšvaránanda, indický guru. Slovo "GURU" se skládá ze dvou částí. "GU" se překládá jako temnota a "RU" jako světlo. GURU je tedy ten, kdo vede z temnoty ke světlu. Ten, kdo ukazuje cestu z nevědomosti k Pravdě.
„Mistr a žák jsou jako dvě svíčky. Mistrova je zažehnuta a hoří jasným plamenem. žákova svíčka zatím nehoří. Touží-li po poznání musí se k Mistrovi přiblížit a zapálit plamenem jeho svíčky svou.“
Hradisko svatého Klimenta nebo hora svatého Klimenta (místní pojmenování Svatý Klimentek) je prastaré poutní místo z doby Velké Moravy. Hradisko je duchovní místo spojováné s působením svatého Cyrila a svatého Metoděje. Pojmenování tohoto místa se odvíjí z tradice, že sv. Cyril a sv. Metoděj přinesli na toto místo ostatky papeže sv. Klimenta. Na akropoli hradiska svatého Klimenta jsou dodnes znatelné základy středověkého kostela, dostaveného ve 14. století z původní velkomoravské kaple z 9. století. Dále tu stojí dřevěná kaple z 20. století Hradisko obepíná mohutné valové opevnění. Po pádu Velké Moravy sloužilo hradisko okolním obyvatelům jako útočištné hradiště, kam se uchylovali v dobách válečného nebezpečí. Nálezy je doloženo osídlení z 10. a 11. století. Někdy ve 12. století hradisko zpustlo a v průběhu 14. a 15. století bylo znovu osídleno. V 14. století ve snaze obnovit svatoklimentský klášter dostavěli brněnští augustiniáni gotický kostel. Ten stál až do roku 1421, kdy klášter zanikl v souvislosti s tažením husitů. Po husitkém nájezdu duchovní život na Hoře sv. Klimenta ustal a místo bylo obýváno již jen poustevníky. Já sám občas přicházím za účelem výkonu poustevnické praxe na toto velice svaté místo v lesích od roku 1996, kdy jsem vyhledal svého Mistra Paramhanse svámího Mahéšvaránandu ve Střílkách, v podhůří svatých hor Chřibů. Opravdu jsem zde jako poustevník vždy velice spokojený a šťastný. Medituji ve zdejší dřevěné kapli i na zřícenině kostela. Zapaluji svíčku na oltáři, opakuji mantru a cvičím jógu. Dokonce zde zapaluji oheň, který je jinak téměř všude zakázaný, ale zde na Hradisku sv. Klimenta je díky bohu tolerovaný. Navazuji tak na poustevníka z kapucínského kláštera v Brně, legendární Ovečku Boží, čili bratra Anděla Homolu, kterého si velice cením a vážím jako pravého moravského poustevníka a mnicha. Chtěl bych zde mít legálně povolnou poustevnu, v souladu s poustevnickou tradicí této zvláštní poustevnické hory, v důsledku blízkosti mého ášramu ve Střílkách.
"Ti, kteří však poznali dokonalost, by neměli rušit člověka omámeného vlastními představami."
V duchovní linii mého Mistra máme pozoruhodného světce, Mistra jógy, avatára šrí Dévpurídžího. Jeho mise započala ve vysokém Himálaji, kde v jeskyni realizoval princip Boha Šivy. V Himaláji však nezůstal a odešel do Radžástánu ve střední Indii. Zde dal najevo vesničanům, že by si u nich rád postavil ášram. Brzy byl tento ášram postaven a Dévpurídží v něm tři roky pořádal satsangy pro veřejnost. Potom se však rozhodl za velmi dramatických okolností se satsangy skoncovat. Ášram totiž silou své vůle rozbořil a na bhakty poslal hady. Lidé se domnívali, že světec zešílel. Od té doby žil jako poustevník ve zřícenině ášramu a v této kalijuze dával přednost společnosti zvěře před společnosti lidí. Pokud se někdo zajímal o Dévpurížího poznání, musel se k němu velice odvážným a riskantním způsobem přiblížit. Dévpuridžího příběh je o tom, že Boha ani vesmírně dění nevměstnáte do šablon svých světských ani duchovních představ. Samozřejmě že měl různé zázračné schopnosti a o tom je pojednání ve svaté knize Jógy v denním životě "Líla Amrit". Já uctívám tohoto nepochopitelného Mistra, jako svého osobního Mistra, za to, že se zcela vymykal všem myslitelným lidským konvencím. Dévpurídží byl za všech okolností sám sebou a jen málokdo pochopil pravé motivy jeho pozoruhodných činů.
„Měli byste zůstat věrní cestě a Mistrovi pro nějž jste se jednou rozhodli.“
Bhagván šri Díp Nárájan Maháprabhudží, dokonalý Mistr jehož následuji tímto životem.
Zcela jiný světec než byl šrí Dévpurídží, byl jiný avatár v duchovní linii mého Mistra Bhagván šri Díp Nárájan Maháprabhudží. Maháprabhudží se jako Osvícený již narodil a na rozdíl od strohého, přísného a neústupného Dévpurídžího, který byl zdánlivě bez bhakti ke svým žákům, On realizoval Princip Vesmírného Milosrdenství a Lásky, Moudrosti věků. V jeho ášramu byl každý vítaný velice milujícím a soucitným způsobem, proto se tento Mistr stal skutečným miláčkem Indů. Nikoho neodmítal, ke každému se choval s láskou a úctou. Tím se opravdu velmi odlišoval od svého Učitele Dévpurídžího. Já sám, spolu se všemi bhakty, proto Maháprabhudžího s absolutní důvěrou nade všechno uctívám a cítím se být jeho žákem z dřívějších životů. Maháprabhudží měl rovněž všechny zázračné schopnosti a síly, kterých používal pro dobro svých žáků. V knize "Líla Amrit" jsou zaznamenány důkazy o jeho vzkříšení z mrtvých, absolutní jasnozřivosti, telepatii a dalších zazračných schopnostech. On sám žil prostě u studny ve svém ášramu, z něhož jen zřídkakdy vycházel, nestál o propagaci svého jména a každý k němu mohl přijít pro radu, nebo pro zázrak. Dožil se v plném zdraví a síle 135 let. Maháprabhudží byl v Indii Někdo na úrovni Ježíše.
„Kdykoli tě někdo požádá o pomoc poskytni ji s milujícím srdcem. Pomáháš tím i sám sobě.“
Paramhans svámí Madhávananda
Lila Amrit. Život Božského Mistra šrí Maháprabhudžiho
Svámí Šivánanda z Rišikéše, můj učitel himalájské jógy.
Svámí Šivánanda z Rišikéše v podhůří indického Himálaje, je můj učitel himalájské jógy. Jsem mu vděčen za to, že jsem To prozřel. Šivánanda mi vysvětlil prostřednictvím svých knih věci, které jsem odjakživa cítil a tušil v srdci, ale nedokázal jsem je vyslovit, věci které mi nevysvětlil dobře ani můj Mistr Paramhans svámi Mahéšvaránanda. Náš Svámiji se totiž od tradičního podání jógy určené především pro Indy poněkud odklonil, aby se přiblížil se svojí jógou obyčejným lidem zde na Západě. Svámijiho učení je sice stejně hodnotné, ale na opravdu tu tradiční himálajkou jógu se jen odkazuje, ale více nevysvětluje, snad proto abychom neodešli všichni meditovat do Himaláje na místo do Jadanu. Svámímu Šivánandovi tedy vděčím, že jsem objevil pod svýma nohama jako svou životní cestu poustevníka himalájské kořeny. Šivánanda tuto tradiční jógu vysvětluje zcela srozumitelně, tak jak já to potřebuji, abych to pochopil a v srdci přijal za vlastní. Šivánanda jako lékař používá mně srozumitelnou odbornou mluvu, čímž je mi mimořádně drahý a blízký. Šivánanda je hned po Mahéšvaránandovi můj druhý nejbližší učitel jógy a je škoda, že jeho četné velice hodnotné duchovní knihy dodnes nikdo nepřeložil do češtiny. Budu rád, když si této kritiky překladatelů někdo povšimne a Šivánandovy knihy přeloží.
"Velcí lidé málo jedí, málo spí a hodně odpouštějí."
Bhagván šrí Díp Narajan Maháprabhudži
František z Assisi, můj nejbližší křesťanský světec.
To co vím o svatém Františkovi z Assisi je v podstatě pouhý mýtus, který však velmi dobře rezonuje v mém srdci. Když mi bylo kdysi na duchovní cestě velmi úzko a přetěžko, jako Božím řízením mi někdo věnoval knihu Nikose Kazantzakise: "Chuďásek Boží. Život svatého Františka." Tam jsem našel ta pravá slova, která zahojila mou duši. Tato kniha sice není přesný životopis svatého Františka z Assisi, tak jak je vytesán jednou pro vždy do historie, nýbrž je to životopis mystický pojednávající o tom, jak se to ve Františkově životě všechno ve skutečnosti asi seběhlo a odehrálo z hlediska mystiky. Podle této knihy jsem radostně nastoupil cestu poustevníka a uklidnil jsem se prozřením, že si na své cestičce k Bohu počínám správně, když jsem se právě za bolestivých a značně útrpných okolností rozcházel se svou životní kamarádkou a dlouholetou ženskou láskou. Potom jsem po vzoru svatého Františka odešel meditovat do hor na svou horu Alvernu a František mne vnitřně vedl. Podle jeho inspirace jsem si v horské jeskyni ostříhal vlasy na znamení zřeknutí se světa a ušil jsem si svou první kutnu, zprvu jen z obyčejné maskáčové celty a později již z regulérní hnědé františkanské látky. Takto mne v hnědé kutně poznal Svámiji, kterému se toto mé vyznání líbilo a držel mi pěsti, stál stále při mě a podpíral mne ve všech nesnázích a protivenstvích. Jsem tedy sv. Františkovi v mnohém zavázán a již navždy zůstane můj nejoblíbenější křesťanský svatý spolu s páterem Pio či třeba Antonínem Poustevníkem v egyptské poušti. Dodnes se považuji v podstatě za bosého františkána, i když jsem již samozřejmě hinduistický svámí. Je mi líto všech, kteří svatého Františka správně nepochopili, nejen jeho současníci, ale ani pozdější generace až do současnosti, jakkoli ho všichni hojně citují a na něj se odkazují. Byl totiž ve skutečnosti jen pouhý žebrák na ulici, žijící v bezdomoví jen z lidské almužny a dobrotivosti, v čemž našel svou těžko pochopitelnou svobodu s Bohem, čímž se stal nežádoucí u svých četných nohsledů, kteří ho odmítli na jeho opravdu radikální cestě sestry Chudoby následovat, uzavírajíce se například spokojeně do klášterů, před čímž již za živa František varoval. Mezi ně já však rozhodně nepatřím. Domnívám se, že jsem Františka realizoval a našel ve svém srdci a dlouho jsem jím byl vnitřně vedený v bezdomoví, kdy jsem se živil jen z almužny hrou na Františkovu flétnu. Později však toto vnitřní vedení samozřejmě převzal svámí Mahéšvaránanda osobně, pro něhož je svatý František z Assisi rovněž velmi blízký a oblíbený Přítel Boží.
„Mezi vaší duší a Bohem, nejvyšším Já, je stálé spojení. Mantra nám pomáhá toto spojení realizovat.“
Paramhans svámí Mahéšvaránanda
Mé poselství, Jóga v denním životě
Chan-šan byl legendární čínský básník, poustevník a vyznavač čchanu, žijící v 8. století kdesi vysoko v oblacích útesu Ledové hory ve staré Číně. Svým životem a dílem inspiroval japonský zen i beatníky ve 20. století v USA a v Evropě - tolik oficiální informace o jeho životě. Mne velice zaujal svým pravdivým a ryzím pojetím poustevnictví v duchu taoismu a buddhismu a jeho Básně z Ledové hory mne velmi kladně pozitivně ovlivnily a inspirovaly k následování tohoto nepochopeného mudrce. Své básně psal jen na skály bez naděje na jejich řádné zveřejnění, později však byly sesbírány a staly se senzací, neboť byly nečekaně důvěrným svědectvím o jeho osamělém životě poustevníka na hoře. Podle Chan-šanova příkladu jsem si i já vybral své zamilované hory - Slovenský ráj - a uklidil se do nich do tehdy zcela neznámé jeskyně před ruchem a zmatkem tohoto světa. Podobně jako Chan-šan i já jsem začal psát své filozofické a mystické myšlenky a básně, které ke mě přicházely během hluboké meditace, na skálu své horské meditační jeskyně. Za to jsem však byl po objevení této své podzemní skalní galerie - na rozdíl od Chan-šana po zásluze potrestaný ochránci přírody a špiněný nevědomými negativními lidmi, zejména jeskyňáři v Moravském krasu, mezi něž jsem po svém sestupu z hor toužil patřit. Dodnes Chan-šana následuji, myslím na něho a jeho básně se mi stále velmi líbí. Já jako on odcházím stále znovu a znovu zpět do hor, sedět na svůj osamělý a opuštěný skalní útes někde na tajném místě na Slovensku. Jen básně na skály již nikdy psát nebudu!
"Kdo se uzavírá vnějšku a zamyká brány, zůstává do konce života bez pohromy."
Na začátku cesty tohoto velmi důležitého Božího člověka a světce byla věta z Evangelia: "Chceš-li být dokonalý, jdi a prodej celý svůj majetek a peníze rozdej chudým a tak budeš mít poklad v nebi. Pak se vrať a staň se mým učedníkem." Svatý Antonín Poustevník tím byl zasažený a v tomto evangelijním výroku, který uslyšel z úst kněze v kostele ucítil volání Boží prozřetelnosti, synchronicitu s hlasem Ježíše ve svém vlastním srdci. Značně zamyšlený opustil kostel a rozhodl se uposlechnout tato Ježíšova slova. Svůj majetek opravdu rozdal chudým a pak odešel jako poustevník na poušť. To bylo v Egyptě v 3. století. Tak se z něj stal jeden z největších světců všech dob, Otec pouště, v něhož uzrál v úplné samotě. Stal se zářivým příkladem k následování nesčetných dalších poustevníků a stal se tak zakladatelem mnišství. Mimo jiné inspiroval k poustevnictví i mě. Já jsem se o svatém Antonínovi Poustevníkovi dozvěděl z knihy Svatého Atanáše: "Život svatého Antonína Poustevníka", kterou jsem dlouze četl v jednom obyčejném knihkupectví v Brně, nemajíce peníze ani na její řádné zakoupení. Tato kniha zbožně rezonovala v mém srdci čímsi důvěrně známým. Svatý Antonín jak se na poustevníka sluší a patří bojoval celý život s démony a stal se mistrem jejich rozlišování, pokořoval je nezměrnou svou trpělivostí, láskou ke Kristu, pokorou, půsty, pokáním a ostatními křesťanskými ctnostmi. Opravdu mne tento svatý poustevník velice na začátku mé cesty k Bohu oslovil, i když jsem ho nakonec nenásledoval, vzhledem k tomu, že jsem upřednostnil k následování jiného světce svatého Františka z Assisi.
„Tu a tam je nevyhnutelné stáhnout se do hlubokých hor a skrytých údolí, aby jsme obnovili svoje spojení se zdrojem. Pohodlně se usaďte a nejdřív rozjímejte o projevu říše bytí.“
Páter Pio, stigmatizovaný světec, muž bolesti a lásky.
V kritických okamžicích svého života kdysi před třiceti roky jsem uviděl video na němž vystupoval Páter Pio se svými stigmaty. Hned jsem Ho pochopil a poznal. Spontánně jsem mu uvěřil, že Ho Bůh poslal na tento svět léčit duše a přivádět je k Bohu, a proto byl zvlášť označen oněmi nikým nevysvětlitelnými stigmaty, čili Kristovými ranami Božího majestátu. Páter Pio byl tedy nástroj Boha zde na zemi, a proto byl obdařen mnoha zázračnými Božími schopnostmi a Milostmi a celý život bojoval se Satanem o lidské duše. Satan se Pátera Pia proto bojí. Já o Páteru Piovi od toho dne, kdy jsem náhodou viděl toto video, vůbec nepochybuji a stal se mým svatým přímluvcem do mé rodiny svatých bytostí Božích. Dnes mám jeho fotografii zarámovanou na svém oltáři a to i za situace, že jsem se z jeho cesty radostně prožívaného utrpení ve jménu Ježíše Krista za hříchy světa jako hinduista odklonil. Páter Pio byl muž nejen Lásky, ale i bolesti a utrpení a jako takový si zaslouží můj obdiv a Lásku. Páter Pio a Ježíš Kristus byli Jedno ve dvou tělech, nakolik Krista doopravdy realizoval tento mystik a divotvůrce. Když jsem psal žádost o mnišství svému Mistrovi Mahéšvaránandovi, tak jsem v této žádosti uvedl a vyzvihl osobnost Pátera Pia slovy, že kdybych se s Pátere m Piem osobně setkal a neminul se s ním generačně, tak bych zcela jistě ho následoval a stal se rovněž kapucínem. Tak vysoko si cením Pátera Pia. Páter Pio činí zázraky i dnes ze záhrobí, čili z nebe a mnozí lidé pocítili jeho opravdu zvláštní Milosti v bezradných a bezvýchodných situacích. Páter Pio zůstane navždy v mém srdci. Dokonce i takovéto události se odehrávaly v tomto ateistickém 20. století!
„Měj úctu ke všem náboženstvím, ke každému božímu projevu, ke všem svatým místům. Modli se všude se stejnou uctivostí, ať prodléváš v chrámu, synagoze, kostele či mešitě.“
Paramhans svámí Mahéšvaránanda
Systém Jóga v denním životě
Za největšího českého mystika a jogína je považován tradičně Eduard Tomáš, který žil v manželství
s významnou českou mystičkou Mílou Tomášovou. Oba ve stáří vystoupili se svou duchovní
naukou, nejen prostřednictvím knih, ale i veřejně a doslova ihned zazářili jako supernova, mimo jiné proto, že ukázali prostému lidu duchovnost na diskutabilní úrovni vztahu muže a ženy. Eduard byl tedy hospodář z hlediska jógové filozofie. Tím velmi mnoho lidí přivedli k českému pojetí jógy a mystiky, kterou představoval též František Drtikol, Květoslav Minařík, Karel Weinfurter, Jiří Vacek a další, kteří již byli známi jen užšímu publiku. Já však za největšího českého mystika a Mistra považuji dnes opomíjeného parapsychologa, zakladatele moderní psychotroniky, Břetislava Kafku. Kafka předložil důkaz značného pokroku na cestě mystiky, neboť zcela jistě měl zvláštní, doslova zázračné Kristovské schopnosti a vnitřní síly. Já křesťanovi Břetislavu Kafkovi tyto zvláštní síly od Boha plně důvěřuji. Prostě si mne získal hned po přečtení prvních řádků jeho nejvýznamnější knihy "Nové základy experimentální psychologie", která se ke mě řízením osudu dostala již za socialismu, v roce 1986, kdy jsem měl 18 let, ačkoli byla tou dobou jistě na indexu totalitního režimu. Dokonce jsem se tehdy podle této knihy pokoušel sám experimentovat, například na ochranu před svými nepřáteli, které jsem měl mezi jeskyňáři v Moravském krasu. Ale jeho zajisté zasvěcené rady, ověřené jeho vlastní zkušeností se mi nakonec jevily jako příliš magické, a proto jsem podle nich přestal praktikovat. Až mnohem později jsem si svou vlastní hlubokou zkušeností ověřil a uvědomil pravdivost Kafkových názorů a informací. Tak nejvýznamnější český Mistr je dle mého úsudku Břetislav Kafka, kterého již od mládí uctívám pro jeho milující povahu a nadpřirozené schopnosti jako svého neformálního českého mistra duchovních nauk. Co se týká Eduarda Tomáše, jeho knihy jsem příliš nestudoval, ale měl jsem je v rukách. Nedokázal jsem je přečíst až do konce, i když rozhodně obsahují skutečné šperky a drahokamy pokladu jeho duchovního poznání. Eduardu Tomášovi jakož i ostatním mystikům a mistrům konce 20. století ale vytýkám, že téměř ignorovali největšího mystika a Mistra, i když původem z Indie, který působil zde v České republice Paramhase svámího Mahéšvaránandu, mého Mistra. Opravdu mne udivuje, že nikdo z těchto mistrů - pokud vím – nenavštívil Svámijiho satsang, ani mu nepřišli vyjádřit svoji úctu, vděk za to že tu je, prostě složit pránam k jeho svatým lotosovým nohám. Že by špatné rozlišování? U Eduarda Tomáše jsem vyčetl neadresovanou výtku o "prodavači manter". Nevím co tím myslel. To mne nabádá u těchto takzvaných českých mistrů k ostražitosti. O Eduardově ženě Míle Tomášové se vyjadřovat vůbec nebudu. Udivuje mne, že se tato nepochybně pokročilá duše živila masem a že skutečné nezpochybnitelné Mistry indické nazývala jen pouhými svými "bratry". S tímto oslovování svatých osobností já rozhodně nesouhlasím. Nebyli si jistě rovní, jakkoli átmá je teoreticky v žebrákovi a světci Jedno jediné. Třetím mistrem, který se zrodil v České republice byl fotograf Fráňa Drtikol, jogín a buddhista se zkušeností s Osvícením. Jako o Osvíceném o něm s úctou mluvil na satsangu sám Svámiji Mahéšvaránanda. Takže o Drtikolově samádhí nepochybuji. Slyšel jsem však, že rovněž navazoval vztahy s ženskými protějšky. Tím je mi jeho osvícení méně srozumitelné. Knihy o něm jsem z těchto důvodů příliš nestudoval, ale působily na mne
hlubokým dojmem. Potom je tu samozřejmě brutální celibátník, asketa disponující okultními silami
Květoslav Minařík, který se považoval za vtělení tibetských nauk. Později se však - to bylo ale za
Bohu nepřátelského socialismu - oženil, čímž sešel samozřejmě níž, údajně proto aby udržel
kontakt se světem a mohl předávat svou nauku. Důvěřuji Minaříkovi, Kéčarovi poutníkovi na
obloze. Samostatnou kapitolou však je Jiří Vacek, považující se za velkého mistra a učitele českého
národa prostřednictvím četných laciných knih. Útočil v nich prakticky na každého mistra v
České republice, například na Eduarda Tomáše či Mílu Tomášovou - a to již po jejich smrti. Rovněž
Drtikol mu nevoněl pro jeho členství v Komunistické straně Československa, které bylo za
socialismu ale srozumitelné, i když naivní. Vacek zaútočil dokonce i na tibetského Dalajlámu,
kterému považoval za zakukleného komunistu. Z těchto všech důvodů mu bylo jeho kritiky z řad
Tomášovců naznačováno, že trpí nemocí, víte jakou. Vackovy velmi četné knihy jsou nazvané jako
"nejvyšší jóga a mystika", aniž by této úrovně ale dosahovaly.Měl jsem jeho knihy poměrně často v
rukách, ale pokaždé mi "něco" zabránilo se do nich začíst. Omlouvám se zde Jiřímu Vackovi, který
je již rovněž po smrti, za tento svůj posudek jeho knih. Jinými slovy pokoušel jsem se v nich najít ty
drahokamy a šperky, které jsem jinak viděl v knihách Eduarda Tomáše, ale marně. Tak takhle je to z
mého duchovního pohledu s českými mistry. Ještě zbývá zmínit Karla Weinfurtera, ale ten byl spíše
okultista, a proto v jeho knihách poněkud straší. Ale měl zvláštní dar psát, proto jsou jeho knihy i
dnes čtivé a mne svého času poměrně silně zaujaly. Weinfurter byl mezi prvními, kdo v Čechách
začali koncem 19. století prakticky provozovat jógu.
"Nepřesvědčujte nikoho na víru. Vlastní tiché změny jsou nejpřesvědčivější výpovědí."
Můj Mistr Paramhans svámí Mahéšvaránanda uděluje svým žákům duchovní jméno. Přijetí duchovního jména je symbolem vairagje, zřeknutí se, příklonu k duchovní cestě. Je to podobné jako když mnich odchází do kláštera, tak se zříká světských pout a zvolí si nové duchovní jméno, které chce následovat. Podobně je tomu v józe.. Měl jsem Svamijiho pozvání k životu v ášramu Jadan v Indii na 5 let. To ve mě probudilo vairagju. Přijetí jógového jména bylo mou snahou přiblížit se rodilým Indům. Tak jsem si nechal na matrice - na znamení zřeknutí se - změnit své rodné jméno Marek Šenkyřík na Marek Gyaneshwarpuri, což znamená v překladu do češtiny „Ten který poznal“. Toto jméno jsem obdržel od Mistra již v roce 1996 za pro mne velmi mystických okolností. Bylo to na jednom velkém radostném satsangu. Svámiji právě mluvil o Bhagavadgítě a řekl, že nejlepší komentář k této svaté knize napsal světec Gjánéšvari. Měl jsem tehdy skrytou touhu po obdržení duchovního jména, kterou jsem však nedokázal vyslovit nahlas. Najednou se Mistr zeptal nás přítomných: "Který muž by se chtěl jmenovat Gyaneshwarpuri?" A dodal, že je to "velmi silné jméno, že on sám kdyby se již nejmenoval Mahéšvaránanda, tak by se chtěl jmenovat Gyaneshwarananda." Tak vysoce ocenil Svámiji toto jógové jméno. Cítil jsem jak mi celé tělo elektrizuje, jakoby se každý jeho atom vyjadřoval k tomuto jménu. Tak jsem se o toto jméno přihlásil. Jsem s tímto jménem zcela spokojený. Vnitřní touha mé duše tak byla uspokojena. Znamená to, že mám duchovní jméno realizovat. Gyana (džňána) je jógová cesta, jedná ze čtyř cest tradiční jógy. Tyto cesty jsou: karma jóga, bhakti jóga, rádža jóga a konečně gyana jóga. Pod gyana jógou si představuji cestu poustevnickou, nad dualitou, v dobrovolné nemajetnosti, v soustředění se na Božský Princip. Gyanu je těžké pochopit. Je to cesta mnišská, v ústraní. Spojení jmen Marek Gyaneshwarpuri dále symbolizuje, že jsem se považoval za křesťana, než jsem prozřel že ve skutečnosti jsem jóginem a hinduistou.
"Nenechte se vyvést z klidu ani vnějšími okolnostmi ani vnitřními stavy. Pokračujte po cestě, pro kterou jste se rozhodli, s pevnou vírou a důvěrou."
Když jsem se stal čerstvým jogínem u Jógy v denním životě Paramhanse svámího Mahéšvaránady domníval jsem se, že mám tolerantně porovnávat naše učení jógy i s jinými náboženskými směry a že mám tyto jiné duchovní skupiny sám aktivně navštěvovat. Tak jsem se například dostal samozřejmě k zenu, neboť je józe na první pohled velice podobný. Proto jsem zašel v roce 1998 na zenové ústraní zenové školy Kwan Um, které vedla osvícená mistryně zenu Heila Downey, původem z Jihoafrické republiky. Přišel jsem na toto zenové ústraní s dobrým úmyslem a dobrým předsevzetím, v harmonii z právě prožitého satsangu u nohou svého Mistra ve Střílkách. Očekával jsem, že u zen buddhistů bude tato povznesená harmonie a láska pokračovat. V tom jsem se však škaredě zmílil. Posadili jsme se do meditace a začali s řešením koánu. Potom čas od času probíhal osobní rozhovor s onou mistryní, oni tomu říkají dokusan. Nebyl jsem si vědom nějakých slabin ve svém vystupování, přesto na mne mistryně velmi ostře zaútočila. Zeptala se mne "kdo jsem", načež jsem odpověděl že "nevím". Podívala se mi do očí a tvrdě dramaticky prohlásila "potřebuješ ještě trpět." A tehdy jsem pocítil zápasnickou metodu zenu tak vzdálenou naší Svámijiho laskavé józe. Na každou mou otázku byl útok jako od zmije, který mé nitro rozdělil ve dví, zenová hůl se zabodla do mého srdce. "Co hledáš?", ptala se dál mistryně. "Lásku a poznání", odpověděl jsem po pravdě, ale mistryně jen nesouhlasně zakroutila hlavou, čímž mne stále znejisťovala. „Udělal sis karmu, čím mi zaplatíš?" pokračovala mistryně. "Už jste dostala zaplaceno" odpověděl jsem dvojsmyslně taky již útočně já. A tak to šlo pořád dál. Řekl jsem ji ještě podvědomě, "že se posadím a už nevstanu." Nato mi řekla abych byl opatrný a opět zpochybnila mé dobré předsevzetí. Nebyla v tom vůbec žádná Láska, na níž jsem byl zvykly z naších jógových satsangů. Jen snaha poškodit pomocí vnitřních sil sebevědomí žáka. Proto jsem pocítil nutnost z tohoto zenového ústraní odejít někam zpět do harmonie, ale nakonec jsem vydržel až do konce, což byla chyba. Varuji vás před takovými zkušenostmi tak zvaných mistrů zenu. Zcela jistě mají vnitřní sily získané meditaci, které uvolňují na nezkušeného začátečníka. Například Ram Dass byl z řešení zenového koánu a z konfrontace s mistrem zenu doslova šílený a taky měl potřebu svou účast na zenovém sezení předčasně zabalit. Po těchto zajisté cenných vnitřních zkušenosti se zápasnickou metodou zenu jsem již nikdy nepocítil potřebu nějaké mistra zenu vyhledat. Oni sami před tím varují slovy, že setkání s mistrem zenu je karmické. Zen se svou metodou zarputilého sezení je mi však přesto mimořádně blízký a sympaticky. Protože v zenu však nevěří v Boha, není zen totožný s naší jógou, neboť my v Boha věříme. Zen je mi proto se svým urážlivým odklepáváním popela na Buddhu poměrně nesrozumitelný. Rovněž nevím proč bych měl řešit nějaké koány, když mám své vlastní myšlenky. Nechápu jak mohou Boha na své cestě minout a vynechat. Doporučuji vám tedy po své zkušenosti se zenovou mistryní raději tuto zenovou meditaci neabsolvovat, snad jenom pokud jste duchovní sadomasochisté ateistického založení. Doporučuji vám naší láskyplnou jógovou meditaci, při níž na vás nikdo nezaútočí a nebude vás stresovat. Dodnes nevím co mi chtěla zenová mistryně Heila Downey vlastně říct, krom toho že mi prakticky předvedla nějaké své neviditelné vnitřní energie a síly. Nepovažuji ji za Osvícenou v pravém slova smyslu. Myslím, že to není mókša, jako v případě našeho Svámijiho. Jinak si nedokážu vysvětlit proč byla na lásku tak útočná a zraňující anahátu. Dodnes nevím jak to dělala.
"Krija-jóga je technika, která vám zcela jistě pomůže překonat a spálit devadesát devět procent vaších karem. Říká se: Jóga-agniná karmáni dagdháni - oheň jógy spálí všechny karmy. Přece však ještě zůstanou jemná semínka karem. Pataňdžali uvádí způsob, jak nakonec i ta spálit. Íšvara-pranidhána - medituj a věř v Boha."
Podobenství o motýlovi v kapucínském klášteře v Uničově.
Jednou jsem šel po Brně, když tu jsem si na zápraží kostela všiml výzvy určené pro mladé muže, kteří přemýšlí o duchovním povolání, aby navštívili exercicie konané v kapucínském klášteře v Uničově u Olomouce. Tak jsem se tam vypravil. Mniši v hnědých kutnách na mne zapůsobili kladným dojmem, jen jeden z nich mi hned řekl do tváře, že budu mít v cele problémy. Na to jsem mu však odpověděl, že se budu v cele cítit jako ryba ve vodě, a vstoupil jsem do mě vyčleněné cely a zavřel za sebou dveře. Mniši se nestravovali vegetariánsky, a proto mi místo masa dali ohleduplně jíst sýr. Asi nejsilnější zážitek, který se mi vryl do paměti, na mne čekal v klášterní zahradě. Tam jsem si všiml, že v pavučině je uvězněný, doslova ukřižovaný, motýl, bělásek. Zeptal jsem se starého mnicha, proč motýla neosvobodí z té pavučiny. „Je to škůdce!“, řekl mi nato mnich. „Člověk je škůdce!“, vyhrkl jsem bojově já, vzal jsem motýla, opatrně vysvobodil ho z té pavučiny a celého vysláblého od slunečních paprsků jsem ho položil na květinu. Tak jsem pochopil, že ani kapucínský klášter nebude to místo vhodné pro mne. Po několika dnech prožitých úspěšně v cele jako ryba ve vodě jsem ho opustil.
"Všichni, kdo mají hmotné tělo počínaje malým mravenečkem a konče Brahmou, propadají droze touhy po protějšku. Žádostivost po partnerovi zatemňuje jejich mysl. Opilí žádostivostí zapomínají upínat mysl k Nejvyššímu a základní cíl člověka jim zůstává zamlžen."
Na Středisku ekologické výchovy a etiky Rýchory v Horním Maršově v Krkonoších.
V roce 1997 jsme se s Betty, abychom zachránili náš důvěrný vztah, přestěhovali z Brna do Horního Maršova v podhůří Krkonoš. Velice přátelsky nás přijali do zaměstnání na zdejším ekologickém středisku RNDr. Jiří Kulich se svou ženou JUDr. Hanou Kulichovou. Jako kvalifikaci k přijetí do této práce jsem uvedl, že jsem postavil v lese srub a dva roky v něm žil – a to stačilo k přijetí. Stali se z nás tedy učitelé dětí ekologické výchovy. Náš vztah s Betty však stejně samovolně zanikl, neboť já jsem chtěl jít odjakživa především za Bohem a odmítl jsem se oženit. Po několika měsících prožitých v maršovském ekologickém středisku jsem proto dal přednost tvrdé práci jako horský cestář v zamilovaných pokojných Krkonoších u firmy Veselý Výlet a s životní láskou Betty jsem se bohužel rozešel za nemalého utrpení.
"Není duchovní cesty, která by byla zcela prosta překážek a obtíží. Bůh však vždy zároveň posílá útěchu a posilu a napomáhá upřimnému žáku na každém kroku. Každý pád a porážka má svůj účel a každá kritika svůj užitek. Zbavte se podráždění a sklíčenosti. Zůstávejte při kritice i pochvale nepohnuti. Buďte vytrvalí. Stůjte jako skála pevně, neotřeseni, při citových bouřích, porážkách a vzrušení. Duchovní žák je podporován celým světem a všichni světci poskytují zápasícímu svoji podporu. Právě tak je tomu též na vaší duchovní cestě. Nikdy nejste skutečně opuštěni. Dostane se vám vnitřní pomoci jóginů a světců ze všech částí světa. Jejich duchovní vibrace vás budou inspirovat a povznášet."
Magický vztah s Betty Kateřinou Sobotkovou, mou ženskou životní láskou.
Po pravdě řečeno jsem porozuměl hluboce vlastní pronikavou zkušeností proč někteří Mistři a světci nazývají ženu za nástroj Satanův. Samozřejmě, že se to netýká všech žen, některé jsou bohyně jako indická Párvatí, ale pro většinu žen to bohužel platí. Vy to však nevíte, protože nejdete za Bohem, tedy pryč s ženského chomoutu se světem. Když jsem se rozhodoval, zda se mám i já oženit po značně energeticky vyčerpávajícím, ale láskyplném vztahu s Betty Sobotkovou, tu jsem jako pokaždé z úst Svámijiho na satsangu uslyšel ta pravá slova, která ukončila mé pochybování a tápání v této otázce. Svámiji totiž řekl: „Myslel jsem, žes chtěl jít za mnou, ale šat svatební je oděv ďáblův.“ Tak to Svámiji řekl drsně na rovinu přede všemi svými žáky, ale jen já jsem tomu porozuměl, neboť jsem ihned poznal, že tato jeho slova jsou určena především mě. Tehdy jsem se zařekl a utvrdil, že konkrétně já se ženit nikdy nebudu a zůstanu pro Boha navždy svobodný. Že tedy půjdu dál bez ženy jako poustevník jen za Bohem jako za jediným svým životním cílem. Ale tak jednoduché to zase ale nebylo, neboť jsem byl s Betty po pětiletém harmonickém vztahu psychicky, energeticky, prostě vnitřně propojený a spojený či dokonce uvězněný. Ona toto propojení na bázi upírismu zneužívala ale ve svůj prospěch. Projevovalo se to tak, že jsem pokaždé ucítil značný energetický pokles své vnitřní síly, kdykoli jsme se v rozchodové fázi jen letmo uviděli či potkali. Opravdu to bylo to pravé upírství muže a ženy, z něhož jsem byl zcela vyčerpaný a jako vymačkaný pomeranč zbavený své kvetoucí životní síly. Tak jsem realizoval moudrost světců, že je dobré na duchovní cestě jít zcela sám bez kohokoli, především bez sexuálně napojené ženy. To tedy Betty vytýkám, tento podvědomý vampírismus. Opravdu mne dobrovolně nenechala jít za Bohem, když jsem ji o to požádal, jak se u dobré ženy sluší a patří a pořádně mi to rozloučení osladila intenzivní vysílanou nenávistí vůči mě. Proto jsem ji v zoufalství požádal, aby nebyla ke mně tak negativní, načež se na mě znovu zle obořila se slovy, že „má právo být negativní!“ Od té doby jsem se jí začal stranit a vyhýbat, ale ke vší hrůze jsem zjistil v meditační jeskyni, že jsme nadále vnitřně spoutáni, ačkoli fyzicky jsme se rozloučili. Takhle tedy funguje onen podvědomý satanismus na bázi kudlanky nábožné, kdy tělesná žena vnitřně požírá psychicky svého duchovního muže. Nebudu se o tomto příliš rozepisovat, abyste se nebáli oženit, ale mé zkušenosti jsou již takové jak v pozitivní milující úrovni sblížení s ženou, tak v negativní nenávistné úrovni v případě rozloučení. Opravdu mám díky svému pobytu v meditační jeskyni tak rozsáhlé velice pestré zkušenosti a poznání o vztahu muže a ženy, které mne tehdy velice trápilo, že jsem míval nakonec pocit, že bych se mohl zaměstnat jako psycholog v manželské poradně, což bych samozřejmě ale nikdy neučinil. Po mnoha letech opravdu velkého duševního trápení vzhledem k tomu, že jsem se stále uchyloval introspektivně do meditační jeskyně hledat skutečné příčiny svých těžkostí a problémů, již tato připoutanost s Betty naštěstí někam zmizela. Stalo se to přesně v tom okamžiku, kdy se musela nechtíc vdát, protože s někým začala čekat nezamýšlené dítě. Tehdy se podvědomě přeorientovala ze mne, již zcela vyčerpaného poškozeného muže, na nového muže dosud plného energie, a já mám od toho dne od ní již klid. Jsem si vědom toho, že má slova nikdo bez těchto varujících vnitřních zkušeností a prožitků s ženou energií nepochopí, protože si nikdy nesednete do své nejtíže postřehnutelné samoty někde v horské jeskyni či osamocené lesní poustevny. Tak mne tedy vycepovala Betty. Kdo by to byl řekl, co všechno se v této napohled křehké ženě za její milující maskou skrývá. Jsem si jist, že se jedná o univerzální princip boje muže a ženy, který jsem nechtěl nikdy realizovat. Z tohoto důvodu nevěřím příliš žádnému mistrovi či mystikovi, který si ponechal sexuální náklonnost k ženě, či dokonce jen nesexuální náklonnost.
"Počátek touhy po ženě a po bohatství je počátkem největšího otroctví."
Práce na horských cestách v Krkonoších u RNDr. Pavla Klimeše a jeho bratra Ing. Miloslava Klimeše.
V letech 1997-2001 jsem se uchyloval na letní sezóny za prací do nejvyšších českých hor Krkonoš. Zaměstnávala mne firma dvou krkonošských horolezců Veselý Výlet RNDr. Pavel Klimeš a jeho bratr Ing. Miloslav Klimeš. Bylo to neobyčejně harmonické období mého života, naplněné tvrdou kamenickou prací při opravách horských cest historickou technologii štětováním na Sněžku a v jejím okolí. Oba bratři Kimešové se k nám chovali velice pozitivně, s úctou a ohleduplností, jaká je v tomto světě velice vzácná. Zvykli si totiž zaměstnávat výhradně nás lidi na okraji lidské společnosti, tedy poustevníky, tuláky, dobrodruhy, romantiky a indiány, kteří by jinak v této společnosti mohli jen stěží uspět a vydělat poctivé velké peníze. Tento neskutečný sen se bratřím Klimešům za podpory Správy Krkonošského národního parku, coby zadavatele zakázek, tedy podařilo zrealizovat, za což jim patří náš dík a láska. Opravdu jsem měl to veliké štěstí, že mne to do Krkonoš přivedlo. Dokonce jsem při práci žil jako regulérní poustevník, schválený trutnovským farářem páterem Havlíčkem, v kapličce sv. Anny na Staré hoře nad Temným dolem, poblíž vesnice Horní Maršov. Na tomto místě se prý kdysi dávno zjevila Panna Maria, která poradila místnímu horalovi aby se napil vody ze zdejší studánky. Když tak učinil, byl zázračně uzdraven ze své nemoci. Od té doby se studánka na Staré hoře stala poutním místem krkonošských obyvatel, a proto zde byla postavena roku 1752 kaple sv. Anny, ve které jsem se já poustevník usídlil v sakristii jako na poustevně. Bohužel i tato etapa mého šťastného života měla útrpný konec. Jednou mi totiž při práci ulétl kámen a rychle se skutálel dolů ze svahu. Pavel Klimeš, který to viděl na mne tehdy neadekvátně velice nenávistně zařval v mém usebrání, neboť jsem zachovával ticho a mlčel jsem. Opravdu to bylo démonické zařvání, kterým mne mlčícího poustevníka proklel. I jinak byl Pavel nepochopitelně ke mně velice negativní, neboť jsem stále mlčel a jasnozřel jsem jako poustevník.
Tehdy se náš vztah změnil. Byl z toho nakonec boj o vůdčí postavení ve smečce nás krkonošských horských cestářů, v němž Pavel kvůli své vysílané negativní energii nakonec uspěl a já jsem se proto značně zraněný stáhl hlouběji do hor a na další sezónu do Krkonoš již nedorazil. Tak jsem poznal z vlastní zkušenosti jak zaměstnavatelé psychoenergeticky působí na své podřízené zaměstnance a zneužívají svou pozici k vlastnímu psychickému obohacení. S Pavlem, který je ateista velkého srdce, si dodnes občas píšeme, ale to jeho prokletí odstraněno a vysvětleno není. Z těchto důvodů mi nezbylo nakonec nic jiného než se osvobodit dokonce i z područí jinak výborného světského zaměstnání, které jsem ztratil a byl jsem okolnostmi donucen žít jen jako každý potulný mnich jen z almužny! Tu mi dávali do misky dobrovolně obyvatelé Spišské Nové Vsi v podhůří Slovenského ráje a já jsem se cítil v horách v jeskyni najednou velice svobodný, na nikom nezávislý a šťastný.
"Když se v srdci zrodí intenzivní Láska k Bohu, zřeknutí práce přichází samo od sebe. Nechte dělat ty, které Pán k tomu má. Když uzrál čas, je třeba se všeho vzdát a říci: "Pojď má mysli, teď spolu budeme pozorovat Božství, jak je v srdci usídlené."
V roce 1999 jsem ucítil že mám odejít meditovat do nejopuštěnějších hor Evropy, rumunských Karpat. Tak jsem si podle knihy Miloslava Nevrlého „Karpatské hry“ vytipoval zvlášť divoké území v soutěsce Cheya, která má být nejtíže průstupnou soutěskou Karpat. Po příchodu na toto místě, to bylo v zimním období, jsem se poradil se svou intuicí a vyhledal jsem pod vrcholem hory malou jeskyni. V ní jsem zasedl a započal s meditací. Napadl sníh a já jsem jen seděl pod dekami bez ohně v tom dvaceti stupňovém mrazu. Po dvou měsících mne však podle stop v údolí objevila rumunská policie, zatkla mne a letadlem poslala zpět do České republiky. O tomto pobytu v horách jsem napsal čtenářsky velmi úspěšná samizdatová kniha „Zpět osamělého poustevníka v jeskyni na vysoké hoře.“
"Vezměte útočiště v Pánovi celou svou bytostí a zpívejte oddaně Jeho jméno. To je konečný závěr šáster a uvážené mínění světců."
V roce 2000 jsem přicestoval zcela sám po legendární poutní cestě hledačů Osvícení, která se táhne z Evropy do Istanbulu a dál autobusy přes Irán a Pakistán do Indie. Navštívil jsem vysoký Himálaj nad Gangotri. Vykonal jsem pouť k pramenu řeky Gangy 300 km hluboko ve vnitrozemí indického Himálaje. Byla to opravdu mystická himalájská iniciace. Potom jsem sestoupil z důvodu drsného velehorského klimatu do podhůří Himálaje, kde jsem 5 měsíců meditovat a vykonával svou duchovní sádhanu pod převisem z vápencové skály nad Rišikéšem, který je považován za duchovní centrum všech hledačů Osvícení. Z neznámých důvodů jsem se však příliš nesměšoval s indickým obyvatelstvem, jenom jsem jim poskytoval finanční dary na svatém nábřeží řeky Gangy. Pod skalním převisem mne však navštěvovali himalájští jogíni, kterým jsem vařil čaj. Na ulici Rišíkeše jsem se seznámil s jedním svámím, který byl jasnozřivý a ten mi mi nabídl život zdarma ve svém Krija ášramu. To jsem ale odmítl, neboť jsem měl v té době již svého Mistra Paramhanse svámího Mahéšvaránandu. Mám na Himálaje jenom ty nejlepší vzpomínky a rád bych se tam ještě jednou vrátil. Plánuji vykonat novou pouť opět nad Gangotri k pramenu Gangy. Po návratu z Indie jsem se usadil v České republice, neboť mi stačí žít jako pouhý poustevník na poustevně či v meditační jeskyni v Moravském krasu.
"Ráma náma mani dípa dhara dhe dvár ké dvár" - opakuj neustále svou mantru (Boží jméno), je to tvůj nejvzácnější poklad."
Ví se dobře, především na Správě Národního parku Slovenský ráj, že v letech 1993-2002 jsem osamoceně meditoval v tehdy vědě neznámé jeskyni v Údolí Bielého potoka poblíž Zlaté diéry a Medvědí jeskyně ve Slovenském ráji, to znamená v nejhlubším nitru těchto zalesněných medvědích hor. Tato jeskyně se nachází na extrémně těžce přístupném místě, dostupné jen po skalní římse mezi souvislými skalními bradly staré paleoúrovně Bielého potoka. A v těchto rozlehlých skalách vznikla tato skrytá jeskyně, kterou jsem přijal za svou poustevnu, jeskyně s portálem asi 20 m širokým a přesto neznámým, orlí hnízdo ve výšce asi sto metrů nad dnem údolí. Jako speleologové jsme hned na začátku provedli její speleologický průzkum, neboť jsme se domnívali, že by se mohlo jednat o bývalý paleovývěr vod z podzemí Glacké plošiny, které dodnes vyvěrají níže ve svahu pod touto jeskyní. Byli jsme však zklamáni, neboť jeskyně do nitra skály nepokračuje a je tedy jen bezvýznamného korozního původu, zvětšená mrazovým zvětráváním. Celkem jsem v této jeskyni ve velké harmonii, v úplné svobodě a s bezvýhradném štěstí v úplné tajnosti prožil 3,5 roku čistého času. Peníze na živobytí jsem si po prohloubení své meditace dovolil získávat jak se u poustevníka sluší a patří již jen z pouhé almužny u obyvatel městečka pod horami Spišské Nové Vsi, jejíchž náměstí jsem pravidelně jednou týdně obcházel s plechovou miskou potulného mnicha, s obrázkem svatého Františka z Assisi v rukách, s ptačím peříčkem vpleteným do vlasů a v zeleném hubertusu a hnědé františkánské sutaně. A obyvatelé městečka jakoby pochopili mou pohádkovou hru mě měli jako tajemného mlčícího poustevníka, který k ním sestupoval odkudsi z hor, ve velké vážnosti, úctě a lásce, takže mne zásobovali pokaždé vším potřebným po materiální stránce pro mou horskou anabázi v horské jeskyni. Opravdu mne přijali mezi sebe, měli mne rádi a já jím na tomto místě za všechna projevená dobrodiní vyslovuji svůj upřímný vděk. Podle učení jógy je podpořit duchovní bytost na její duchovní cestě ta nejlepší z toho plynoucí karma a já jsem se snažil být toho hoden a ve dne v noci jsem setrvával ve zbožné meditaci, s mantrou v srdci a v nábožném rozjímání. Poslední meditační pobyt v této jeskyni se odehrál v roce 2002 a trval 18 měsíců nepřetržitě. Pak, Bůh ví od koho se u jeskyně znenadání objevili strážci přírody vedení samotným vedoucím Národního parku Slovenský ráj Ing. Dušanem Bevilaquem, uprostřed mé meditace surově rozrazili plechový poklop ve vchodu od jeskyně, načež jsem vystoupil z podzemí značně mysticky usebrán a oni hned měli spoustu dotěrných otázek co dělám zde v přísně chráněné přírodní rezervaci. Já jsem však zachovával již tři roky úplné mlčení, proto jsem jim odpovídal jen písemně. Tak jsem poznal, že mne chtějí odtud vypudit. Já jsem jim však na to odpověděl, že z jeskyně nikam neodejdu, že mne chrání Vyšší síla, jakkoli se protivím jejich světským zákonům, které jsou trochu nemocné, když nedovolují poustevníkovi v horách svobodně existovat. Doslova jsem prohlásil: "Tyto hory patří Bohu, poustevník patří taky Bohu, takže zde můžu žít." Na ta slova ochránci vycouvali od jeskyně a odešli s prázdnou pohaněně zpět do civilizace. Dlouho jsem o nich pak neslyšel, až nakonec se ke mě donesly zvěsti, že Bevilaque porušil své slovo a mluvil o mě na veřejnosti, načež jsem se stal po celém Slovensku doslova televizní a mediální senzací, s nečekaným věhlasem a solidaritou u prostých občanů jímž jsem zastínil v té době údajně dokonce samotného slovenského prezidenta! Po novinářích mi Dušan Bevilaque ale neuctivě a necitlivě vzkázal, že vyšle k mé jeskyni policejní eskortu s příkazem eskortovat mne pryč z hor! K tomu však již nestihlo dojít. Za této psychicky krajně vypjaté a vyhrocené situace jsem upadl do těžkých duševních zkoušek, načež jsem sám jeskyni dobrovolně opustil a sestoupil z hor do nížin, z čehož se Bevilaque velmi zaradoval, jak se mu tento neřešitelný problém s poustevníkem ze Slovenského ráje nakonec podařilo snadno vyřídit. Ještě několikrát jsem pak byl v následujících letech exkurzně u této své bývalé prozrazené meditační jeskyně, ale už jsem se tu necítil tak dobře. Z oné doby jen její skály zdobí nepřehlédnutelné a zdánlivě nepochopitelné nástěnné nápisy a malby, duchovní umění s filozofickým a mystickým rozměrem, moudrostí vepsanou černou barvou Chan-šanovským způsobem na kámen, obdrženou během mé intenzivní osvobozující meditace v horském osamění. Tak jsem se stal již za živa legendou Slovenského ráje! V přítomné chvíli - v roce 2025 - sem plánuji vykonat novou pouť a opět začít s meditací v osamění, přerušenou před více než dvaceti roky, samozřejmě již ale na zcela jiném místě jakých jsou v těchto horách dosud stovky, kde mne jak věřím již nikdo nikdy neobjeví.
"V zimě je život v horských poustevnách drsný. Samota tam doléhá ještě více a hrozivěji. Člověk se ocitá sám tam, kde mizí každá stopa života. Sám se svými myšlenkami a svými tužbami. Běda tomu, kdo přichází do samoty a nevede ho tam Duch. Poustevník musí celé dni - ponuré a studené- zůstat zavřený ve své cele. Venku sníh pokryl všechny chodníky a nebo padá bez přestání ledový déšť. Člověk je sám před Bohem, bez možnosti úniku. Nejsou tu žádné knihy na rozptýlení. Nikdo, kdo by se na něho podíval a nebo ho povzbudil. Odkázaný jen sám na sebe. Na svého Boha a nebo na své zlé duchy. Neslyší už ptačí zpěv, ale hvízdání ostrého severáku, který duje nad sněhem. Třese se od zimy. Nejedl nic už od rána."
Zde vydám osobní svědectví o třech odpadlících od svámijiho Mahéšvaránandy. Všech je mi líto, že se jim karma tak zle zamotala až ztratili víru a odpadli. A o tom je tento příběh nám všem pro výstrahu, kam můžeme lehce sklouznout, pokud si neuchráníme bhakti k Nejvyššímu Principu, který ztělesňuje náš duchovní Mistr Jeho svatost Višvaguru paramhans svámí Mahéšvaránanda. Tak jak se to odehrálo? Když jsem na tom byl velice bídně a byl jsem zoufalý, náš Mistr Paramhans svámí Mahéšvaránanda mi doporučil abych zůstal trvale žít v ášramu ve Střílkách, což jsem poslechl. Svámiji mi předpověděl, že v ášramu najdu nové přátele, což se doopravdy naplnilo. Pomocnou ruku mi tehdy podal zejména Jógapuri, Lubomír Sléha. Byl to nanejvýš příkladný, ba svatý karmajogín, bhaktijogín a dokonce i rádžajogín, který žil nenápadně skrytě v ústraní Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách. K jemu jsem byl přivedený a on se mne ujal, přijal mne do svého milujícího srdce, péče a ochrany. Opravdu mi toho dal velmi mnoho, naplnil mé srdce znovu láskou, nadějí a pozitivní energií. Tak jsme žili spolu s ostatními žáky zbožně v ášramu ve Střílkách pod úzkostlivým dohledem naší představené svámí Párvatí. Jógapuriho jsem začal tehdy dokonce pro jeho velice ušlechtilou povahu považovat za svého učitele jógy, v době kdy jsem na tom byl opravdu velice zle a nízko. Jógapuri žil opravdu nanejvýš svatým obětavým životem a v ášramu se připravoval na své vysvěcení na mnicha, o což Svámijiho Mahéšvaránandu doopravdy požádal a Mistr s tím souhlasil. Tím vším mi byl velice sympatický a blízký, jak čisté bylo veškeré jeho počínání. V ášramu spolu s námi žili i Krijánand a Síta, další dva velcí spojenci a přátelé. Pak se však něco zcela nepochopitelného odehrálo v myslích vedení ášramu, konkrétně u Párvatí a Mantrapuri a nám čtyřem (Krijánandovi, Sítě, Jogapurimu a mě) bylo doporučeno, abychom ášram odpustili a odešli do neznáma zevního světa ven za stříleckou věž věčnosti. Možná že toto ultimátum bylo určeno jen Krijanandovi za vymyšlené „zločiny“, ale my jste to pochopili tak, že je to určeno pro nás všechny čtyři, neboť jsme byli vyšší láskou propojená parta. Síta to okomentovala výstižně slovy, že jsme se stali "vyhnanci z Lásky". Opravdu to bylo zcela nesmyslné vyhození z ášramu! Tak jsme všichni čtyři odešli. Já jsem se vrátil zpět do hor Slovenského ráje, kde jsem znovu vyhledal svou jeskyni, která mi stále chyběla k úplné spokojenosti a štěstí, zatímco Jógapuri se Sítou a Krijánandem si našli své nové útočiště v neosídlené vesnici Podproč nedaleko Slovenského ráje. Tak jsme zůstali nakonec všichni zázračně nablízku a já jsem je mohl občas navštěvovat. Byla z toho opravdu příkladná duchovní komuna, ale jen dokud měli nějaké naspořené peníze. Potom nastaly existenční problémy a něco se odehrálo v podvědomí této komunity a všichni naráz se rozhodli vyhledat ženské či mužské protějšky a rozešli se světsky. Já jsem nevěřil svým vlastním očím, jak se to u nich obrátilo a bylo mi z toho smutně na srdci. Ale to nejhorší je teprve čekalo. Jógapuri se posléze několikrát oženil a rozvedl, svou zbožnou nevinnou ženu Sangítu opustil necitlivě právě v době, kdy smrtelně onemocněla – takový je dnes Jógapuri „mistr.“ Krijánand si vzal za ženu Sítu a demonstrativně začal jíst maso. Všichni tři od Svámijiho Mahéšvaránandy odpadli a odešli se zraněným srdcem. Na Střílky pro své "vyhnání z Lásky" zanevřeli. Zejména Jógapuri se velmi změnil. Stal se velmi odbojný proti našemu Mistrovi svámímu Mahéšvaránandovi. Z tohoto důvodu jsem se musel s ním nakonec rozejít, neboť i v Líle Amrit máme praktickou radu jak řešit takovou situaci nenasloucháním a rozloučením. Já sám se nepřestávám divit kam všichni tito kdysi velcí a příkladní bhaktijogíni ze Střílek došli. Za vším je nepochybně velký omyl vedení ášramu ve Střílkách, v době kdy všichni v ášramu prodělávali úspěšně svoji duchovní formaci a byli z těchto pro ně svatých míst, podle mne zcela nesmyslně, vyloučeni. Na mém příkladě je však zřejmé, že toto vyhnání ze Střílek nebylo jistě míněno na vždy a že se všichni "vyhnanci z lásky" jednoho dne mohli jako já v nejvyšší Lásce a úctě zpět vrátit. Toto Jógapuri, Krijánand, Síta a nepochybně i další ale nepokorně odmítají učinit. Je mi jich líto jak mnoho zabloudili, aniž si to uvědomují. A to je opravdu výstraha a poučení pro nás všechny, abychom se za nic na světě neodlučovali od své víry v parampara Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy!
"Nedovedete si představit, jakou vznešenost a důstojnost jsem od počátku cítil. Když jsem první den žebral u Gurukalovy ženy, pociťoval jsem následkem své výchovy ostych, ale potom už žádný pocit studu neexistoval. Cítil jsem se být králem a víc než králem. Občas jsem v některém domě dostal starou ovesnou kaši a jedl jsem ji bez soli a bez jakéhokoli koření na veřejné ulici před velikým pandity a jinými významnými muži, kteří přicházeli a padali předemnou do prachu. Spojil jsem pak ruce nad hlavou a svrchovaně šťastný jsem odcházel..."
Celý život jsem chodil ke svaté zpovědi. Byl jsem křesťan, tak jsem to považoval za důležité vykonávat. Vždy jsem si napsal na papír své hříchy a pak jsem je přečetl v přítmí zpovědnice knězi. Jednou jsem šel jako obvykle ke svaté zpovědi. Tížily mne těžkosti mojí duchovní cesty a cítil jsem, že mi pomůže když se vyzpovídám. Jaké však bylo mé překvapení když mi kněz oznámil, že mi nedá rozhřešení. Doslova mne poslal od zpovědnice pryč. Skutečný důvod tohoto počinu onoho kněze bylo, že jsem se mu během zpovědi svěřil, či prořekl, že mám Mistra. Na ta slova mi řekl, že mi rozhřešení nedá dokud svého Mistra, tedy Paramhanse svámího Mahéšvaránandu, neopustím. To jsem se já však ihned rozhodl neuposlechnout. Měl jsem přijít dokončit zpověď až splním podmínku tohoto zaostalého bigotního kněze a Mistra opustím. Tehdy jsem byl naposledy u zpovědi a odklonil jsem se od katolické víry směrem k Józe v denním životě a hinduismu. Dnes, po zkušenostech které mám, to považuji za zhola zbytečné, nebo dokonce duševně či duchovně nebezpečné, s výjimkou kněze - světce jakým byl Páter Pio. Jenom k takovému má smysl jít ke svaté zpovědi. Opravdu neotevírejte svoji anahátu komukoli. Ani vám neradím pokud jdete cestou jógy, abyste se komukoli svěřovali se svými těžkostmi, pokušeními ba i hříchy. Z hlediska jógy je to zbytečné a náš Mistr Višvagurudží, který je jasnozřivý, takže mu stejně nic v našem nitru neunikne, žádnou zpověď, ani jeho sanjásini nevykonává. Vše je soukromým tajemstvím každého žáka a mnohem lepší je se svých slabostí ve skrytosti tiše aktivně zbavit, než chodit ke zpovědi pořád dokola jako můj dědeček - katolík. Ten se mi svěřil, že má jen několik málo hříchů, s nimiž si u zpovědi vystačí až do smrti. Na to jsem se já vnouček, tehdy asi desetiletý, dědečka otázal slovy proč tedy chodí ke zpovědi? Na to dědeček nedokázal jasně odpovědět. A to je problém mnoha křesťanů. Naučte se nikomu se tedy nesvěřovat a nic nevykládat, ani psychiatrům, a své věci se naučte řešit sami, samostatně. Je mi líto, že to nechápete a pořád zaplevelujete mysl druhých svými velkými problémy. Já nikoho takového nechci poslouchat. Můžou mi to poslat písemně, já se neosobně useberu a odpovím.
"Následujte příkladu realizovaných a svatých osobností. Najděte si symbol uctívání a meditace a zůstaňte mu bez zapochybování neotřesitelně věrni. Až se pevně pro některý symbol rozhodnete a spojíte s ním svůj život, zasvěťte mu veškerá svá cvičení, krije, meditace a modlitby. Ať jste kdekoli, v kostele, v ášramu, doma, v přírodě, ať se modlíte nebo meditujete před jakýmkoli oltářem nebo obrazem Božím, postavte svůj zvolený symbol na vnitřní oltář a své modlitby a koncentraci upřete k němu. Spatřujte Boha všude. Pak zažijete divja-daršana, Bůh se vám zjeví ve všech podobách."
Má nejtajnější meditační jeskyně Čidakáš na Slovensku.
Čidakáš v pravém slova smyslu je prostor ve vědomí na úrovni šesté čakry, kde je možné se setkat a uvidět neviditelné světce a mistry. Je to ádžňa čakra, tzv. třetí oko z hlediska jógové nauky, terminologie a filozofie. V přeneseném významu je však Čidakáš též ta úplně nejtajnější z mých jeskyní, nalézající se někde v horách na Slovensku, samozřejmě že vás napadá můj Slovenský ráj a já vám to nebudu vyvracet, ani vás v tomto názoru nebudu utvrzovat. Tuto mimořádně skrytou, ničím nenápadnou jeskyni, tvoří vstupní plazivka s hlinitým dnem o výšce jen cca 30 cm, ale o dostačující šířce cca 2 m. Objevil jsem tuto jeskyni vlastně "náhodně" - náhodně v uvozovkách - jako je tomu u všech mých speleologických objevů, tedy pomocí své intuice při rekognoskaci krasového území. Nikdy víc jsem ji nespatřil. Vím jistě že se nachází až pod vrcholem hory, kterou kryptograficky nazývám Gangotrí. V roce 2024 jsem ji tam znovu hledal, ale marně. Po jeskyni Čidakáš na hoře Gangotrí se slehla zem. Proto na jaro 2025 plánuji další detailnější rekognoskaci těchto míst s cílem Čidakáš znovuobjevit. V mých vzpomínkách nízká 30 cm vysoká plazivka totiž ústí po asi pěti metrech do velmi prostorné několik metrů široké i několik metrů i vysoké prostory, mnou spontánně nazvané Rotunda. Když jsem Rotundu tehdy v roce 2003 poprvé ve světle slabé baterky spatřil, hned jsem pocítil touhu v ní zůstat meditovat. Ale tehdy jsem meditoval již v jiné lokalitě, a proto jsem se touto myšlenkou více nezaobíral. Jen jsem nezapomenutelnou jeskyni Čidakáš uložil do své paměti. Opravdu je to jeskyně jako z mýtů o Milarepovi. Cítím, že bych v této mimořádně tajemné jeskyni v úplné samotě mohl dosáhnout Osvícení. Opravdu takhle pozitivně na mě auricky Rotunda působila. Zjistil jsem, že dál do skály z Rotundy pokračují další zatím mnou nezkoumané prostorné chodby. Čidakáš je tedy jeskyně mého velikého štěstí. Je to doslova jeskyně mých snů. Plánuji do této jeskyně chodit co nejčastěji do roka, vždy na delší pobyt, posadit se v ní a meditovat. Tato jeskyně se nalézá velmi hluboko v nitru hor a je těžce přístupná.
"Není snadné realizovat tu část našeho života, která zůstává pro druhé neviditelnou. Je to ta část, která je založena jen na naději a víře, že něco dokážeme. Abychom to skutečně dokázali, musíme se ponořit hluboko do sebe. A v tom nám pomáhá jóga. V tom je její velikost, neboť nám dává techniky, kterými můžeme pracovat sami se sebou. Nejsme tedy závislí tolik na jiném, všechno zálůeží jen na nás."
Jak jsem zasadil Mahéšvaránandovu lípu na Děravce v Moravském krasu.
Zasadil jsem ve svém životě stovky stromů, ale jeden z nich je obzvláště posvátný. Je to lípa, kterou jsem pojmenoval po svém duchovním Mistrovi Jeho svatosti Višvaguru paramhasovi svámím Mahéšvaránandovi "Mahéšvaránandova posvátná lípa." Tento strom jsem zasadil v roce 2007 na Děravce na Habrůvecké plošině ve střední části Moravského krasu. Původně však lípa rostla jako malý výhonek v Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách u zámecké zdi. Jsem velice šťasten, že jsem poslechl vyšší vnitřní pokyn a strom symbolicky opatrně přenesl ze Střílek na jižní Moravě na Děravku. Dnes je z něj již košatý, téměř dvacet let starý strom. Občas přicházím k lípě vykonávat své duchovní obřady, meditovat a opakovat mantru. Přál bych si aby Mahéšvaránandova lípa na Děravce se dožila v pokoji několik stovek let. Má k tomu veškeré předpoklady. Je velice silná, plná energie a má košatou korunou. My už tu nebudeme, ale ona pořád poroste a bude košatět. Opravdu se ji daří na tomto místě v lese velice dobře.
"Absolutně čisté božské inkarnace a zjevení oproštěná od pralabdha-karmy (to znamená karmy z minulých životů) slouží jako médium božské síly. Jsou jako řeky, které nás donesou do oceánu, svěříme-li se jejich proudu. Bůh existuje v podobě a zároveň je bez podoby. Ten, kdo věří v osobního Boha, by neměl popírat Íšvaru a naopak. Vědoucí, který poznal Boha, žije se santa-bháva - v mešitě se sklání před Alláhem, v kostele před Kristem a v chrámu před tím Božstvem, jemuž je chrám zasvěcen, ať je to Šiva, Ráma, Krišna nebo Buddha. Duchovní aspirant by měl následovat toho učitele a tu božskou inkarnaci, s níž se cítí duchovně spjat. Netolerance, úzkoprsost a náboženská nesnášenlivost jsou velkou překážkou v duchovním vývoji. Kdo uctívá Krista, a přitom neuznává Krišnu, popírá Krista v podobě Krišny."
Na přelomu let 2007 až 2008 jsem byl poprvé na osobní pozvání mého Mistra Paramhanse svámího Mahéšvaránandy na védských studiích v jeho ášramu Jadan ve státě Radžasthan ve střední Indii. Jednalo se o pobyt zdarma na principu intenzivní karmajógy, tedy práce pro ášram. Svámijiho pozvání bylo písemně vystaveno na 5 let, ale já jsem kvůli povinnému přerušení pobytu v Indii v důsledku svého půlročního víza vydržel v ášramu při opravdu tvrdé práci jen půl roku. Celou tu dobu jsem jako profesionální kameník vyškolený kamenickému řemeslu na horský cestách v Krkonoších, stavěl kamenný okruh okolo rozlehlé rájské zahrady uvnitř ášramu. Byl jsem z té práce vysílený a často jsem z ni odbíhal do kanceláře připojovat se na internet, abych zjistil co se děje za mé nepřítomnosti na mých speleologických pracovištích na Habrůvecké plošině v Moravském krasu. Ale tuto kamenickou práci jsem přesto dokončil ve výborné kvalitě, za což mi Svámiji poděkoval a věnoval dva opravdu mimořádné dary. Ten první dar byla slaměná tradiční védská jógová poustevna na osamělém místě "v poušti" na dohled od kolosálního Óm ášramu, na místě kam nikdo nechodil. V Óm ášramu, který se tehdy ještě stavěl, mne Svámiji ubytovat nechtěl, neboť dobře rozumí mé poustevnické duši a tímto svým darem poustevny mou cestu poustevníka v podstatě v ášramu uzákonil a legalizoval, což byl v té době nikdy nevídaný a neslýchaný Svámijiho počin. Udivovalo mne, že mi Svámiji důvěřuje a ponechává osamoceného v poušti mezi hady a štíry. Já sám jsem mu byl za tento dar mimořádně vděčný, přestože poustevny jsem příliš nevyužil v důsledku mého předčasného odletu do Evropy. Současně jsem byl poněkud zklamaný, neboť jsem vnitřně očekával zázračné zjevení Maháprabhudžiho a jeho odpuštění mých karem, které mne tehdy opravdu zle sužovaly. To se ale tehdy ještě nestalo a i proto jsem nakonec dobrovolně odcestoval do Assisi v Itálii, za svatým Františkem z Assisi. Ten druhý dar byl neméně pozoruhodný, alespoň z mého subjektivního hlediska. Jednou jsem totiž v ášramu při práci s bolestí vnitřně neslyšně vykřikl k Bohu svou prosbu o amulet. Tento neslyšný výkřik, který vyšel spontánně - nevím od koho - z hloubi duše nikdo nemohl slyšet. Přesto se to Svámiji dozvěděl a krátce nato mi takový amulet osobně věnoval! Tak jsem s jistotou poznal, že je absolutně jasnozřivý a že ví co se odehrává v srdcích a myslích bhaktů v ášramu, že ví o mě všechno a snaží se mi vyhovět. Tímto amuletem bylo "obyčejné" svítící plastové srdce na baterky, které mi pověsil na krk, když předtím viselo na Svámijiho hrudi. Cítil jsem, že je to symbolický mystický dar. Dodnes na to své překvapení nad Svámijiho jasnozřivostí vzpomínám s opravdovým úžasem. Třetí mimořádnou zkušeností z jadanského ášramu bylo, že mi dali od začátku pocítit, že jsem pro ně vznešená návštěva, i když já sám jsem se tak pro svá vnitřní trápení rozhodně vůbec necítil. Ale dali mi například symbolickou speciální vznešenou brahmánskou karmajógu, spočívající v tom, že jsem čistil chrámové liturgické předměty, například zvon a podobně. Dále mne pozvali k úklidu nejsvětějšího místa v ášramu, místnosti v níž žil sám Holygurudži, Mistr mého Mistra Paramhans svámí Madhávananda, autor svaté knihy Jógy v denním životě "Lila Amrit" o životě Maháprabudžího, jehož byl zase on oddaným žákem. Nebo mne mladý svámí, který si mne vzal na zodpovědnost pozval sloužit bohoslužby v Šivově chrámku. Při tomto obřadu jsem mohl dokonce být s ním uvnitř Šiva Templu, zatímco ostatní bhaktové zůstávali přihlížet jen z venčí. Mám na ášram Jadan tedy velice pozoruhodné pozitivní vzpomínky a je škoda, že nebylo v mé karmické situaci možné, abych tam vydržel celých pět let, na které mne Svámiji do ášramu pozval s mnou tušenou předzvěstí, že bych se pak mohl stát svámí, což bylo již tehdy dlouho mé tajné přání. Místo toho jsem se vypravil zpět do České republiky, do Moravského krasu, kde na mne čekaly jen samé velké problémy a nezměrně bolestivé a útrpné ukrutné události ze strany mých spolubližních. Ale o tom zde již psát nechci. Jednou to možná ozřejmím v samostatné detailní monografii o své duchovní cestě. Každopádně, kdybych tehdy nedezertoval z Jadanu, mohl jsem se všem těmto negativním událostem ve svém životě vyhnout. Dodnes však ničeho nelituji, neboť jsem následoval volání svého srdce.
"Najednou poznáváte, že nejlepší způsob jak posloužit jinému člověku, je osvobodit jej od připoutaností, které mu brání ve skutečném životě. Chápete, že tou jedinou věcí, kterou máte dělat pro ostatní, je zůstat sám sebou, být pevným v sobě, a pak dělat cokoliv, co děláte."
V minulosti jsem byl mnohokrát v podhorském městečku Assisi v Itálii, kde se narodil a působil můj nejoblíbenější křesťanský svatý František z Assisi. Vůbec si nevzpomínám odkud se vzala ta myšlenka Františkovo svaté městečko navštívit. Byl jsem tam asi desetkrát. Dodnes si vzpomínám jak mi v kryptě s ostatky Františka a jeho bratří nečekaně spontánně vyhrkly do očí slzy až jsem se téměř zajíkal pláčem, jak jsem byl dojatý. Domnívám se totiž, že jsem v některém ze svých minulých životů byl mnichem pod řeholí sv. Františka z Assisi a nepochybně jsem tím byl velice naplněný a šťastný. Proto jsem se rozplakal dojetím, že Františka v kryptě pod bazilikou v Assisi opět po dlouhé době navštěvuji. Draly se mi do úst tichá slova: "Bratře Františku, bratře Františku...!" Vůbec nevím co to mělo znamenat, ale cítil že pod chrámem je nějaká opravdu silná duchovní energie, kterou tám kapucínští a františkánští mniši ochraňují jako přísně střežené tajemství. I jinak jsem následoval zaniklé stopy sv. Františka. Navštívil jsme například jeho bývalou poustevnu a meditační jeskyni dnes zazděnou ve zdivu malého kapucínského kláštera Eremo delle Carceri, asi 2 km vysoko v pohoří Monte Subasio nad Assisi. V meditační jeskyní sv. Františka jsem měl další silný duchovní zážitek a zkušenost. V jeskyni, jež je spíše skalním převisem jsem zřetelně ucítil myšlenku, že toto je to nejsvatější místo celého Františkánského řádu. Po této vizi jsem se vydal hledat poustevny bratří sv. Františka při úpatí vápencových skal pod klášterem Eremo delle Carceri. Když jsem je v pustině divoké rokle našel, v jedné z nich jsem se usadil a začal s meditací, před výstupem ještě výše do Františkových hor, Montre Subasio. Zde bych vám rád napsal jak jsem pod vrcholem těchto vápencových hor objevil jednu pravděpodobně zcela neznámou anonymní jeskyni, jež je několik metrů širokým převisem porostlým břečťanem. Domnívám se, že v ní meditoval, postil se a modlil jako na své biblické hoře sám světec František a jeho spolubratří. Opravdu je zde velice silná duchovní energie. Když jsem zarovnával hlinité dno této jeskyně abych získal prostor pro svou meditaci, tak jsem v hlíně objevil několik typicky středověkých střepů, které na mne působily jako by byly z doby sv. Františka. Je možné že tato jeskyně ukrývá i jiné archeologické památky. Uvařil jsem si v jeskyni čaj a několik nocí v ní přespal. Byl jsem překvapen, že nenese žádné stopy z 21. století jakoby k jeskyni vůbec nikdo nechodil. Tolik můj památeční zápis o mém objevu této hypotetické meditační jeskyně vysoko na hoře nad klášterem Eremo delle Carceri. Jinak jsem prožíval v Assisi blažené dny především hrou na flétnu před samotnou bazilikou a vždy jsem byl za svou hru finančně velmi dobře odměněný jako poustevník, který hrál lidem po Františkově příkladu v mnišské kutně. Potom mě však při hře objevila assisiská policie, zadržela mne, odvezla na služebnu a zakázala mi další hru na flétnu. Tak jsem se s Assisi rozloučil. Mám na ně, na jejich obyvatele, návštěvníky a poutníky jen ty nejlepší a nejkrásnější vzpomínky. Odtud pramení mé silné duchovní city, které chovám v srdci ke svatému Františkovi z Assisi a dnes mám jeho podobiznu zarámovanou spolu s jinými světci na oltáři svého ášramu. Nikdy víc jsem Assisi již nespatřil a ani se tam již nechystám. Domnívám se totiž, že mi toto městečko dalo vše co mi mělo z milosti sv. Františka dát a děkuji za to.
„Nechci stanovit žádná pravidla nebo dogmata, která byste museli následovat. Nechci abyste měli nějaký náboženský kontext, tzn. abyste měli ideu, že jste členem nějakého pevného systému víry, který musíte striktně dodržovat. Většina světových náboženství je dnes velmi zpolitizovaná. Vaše náboženství, to v co byste měli věřit, je vaše já."
Turzovka, přesněji hora Živčáková je ve světě velice známé místo zjevení Panny Marie na Slovensku. Vizionářem Panny Marie zde byl v roce 1958 muž z lidu Matúš Lašut. Bylo to za socialismu, protok ho samozřejmě za vizi Panny Marie odstavili na psychiatrii. Páter Pio, jeden z největších katolických svatých 20. století, vydal o Turzovce jasnozřivě svědectví, že je to pravé místo zjevení Panny Marie. Turzovka je slovenskými Lurdami, ale katolickou církví dodnes uznaná jako místo zjevení není. Já sám jsem byl na hoře Živčáková jako poustevník mnohokrát. Rozdělal jsem si oheň v lese na dohled od kapličky a meditoval jsem. Přemýšlel jsem, že bych zde legálně se souhlasem úřadů postavil poustevnu. Energie této svaté hory je opravdu výjimečná. Všude na hoře je velké množství lidových oltářů, na stromech visí svaté obrázky, lidé zde zapalují svíčky, pokládají květiny a modli se zde pod spontánním hnutím ducha. Vše je zde velmi mystické a kult Panny Marie je zde mimořádně silný. Původně na místě zjevení měla stát bazilika, nakonec však vystavěli jen menší kapli.
„Snažte se být bdělí a nechte věci jít svou přirozenou cestou. Pak se vaše mysl ztiší v každém prostředí jako čisté lesní jezírko. Nejrůznější druhy podivuhodných a vzácných živočichů budou přicházet k jezeru se napít a vy jasně uvidíte přirozenost všech věcí. Uvidíte přicházet a odcházet mnohé podivné a podivuhodné věci, ale zůstanete v tichosti. To je štěstí Buddhy.“
Mons. Jan Peňáz, farář ve Křtinách, dnes v Novém Veselí.
V roce 2008 jsem se seznámil s farářem ve Křtinách P. Janem Peňázem, který se po panu děkanovi Tomáši Prnkovi stal mým novým velkým dobrodincem a podporovatelem mého speleologického výzkumu podzemí chrámu Panny Marie ve Křtinách. V otci Peňázovi jsem poznal opravdu důstojného příkladného kněze, a i proto mu byl svěřen papežem vznešený titul monsignore. Opravdu ho mám rád a ve vší duchovní úctě, neboť má pochopení pro mou jógovou duši. Bohužel již ze Křtin odešel na jinou farnost Nové Veselí na Vysočině, kde je spokojený. Stále jsme však v důvěrném vztahu a spolupracujeme. Například si přeposíláme na vědomí své vlastní osobní duchovní a filozofické myšlenky a názory a Mons. Peňáz mi v lásce sobě vlastní odpouští mé vrtochy ve vztahu ke katolické církvi. Mons. Peňáz je též věhlasný aktivní poutník putující pěšky po svatých místech Evropy, například došel pěšky až do Říma. Je to opravdu příkladný kněz, který má silné sociální soucitění, a proto ubytovává na farním úřadě dva duchovní bezdomovce. Když tuto novinku se pokoušel zavádět již ve Křtinách, tak páter Prnka tomu vůbec nerozuměl a měl mu to za zlé. Takže přeji všechno nejlepší pane faráři, hodně zdraví, elánu a ještě mnoho dalších pěších cest i mnoho šťastných let ve službě kněze veřejnosti, to vše vyprošuji a žehnám.
„...kdo přebývá raději v ústraní, jí jen málo, ovládá svou řeč, tělo i mysl a po té co mu zlhostejněl svět smyslových prožitků, setrvává neustále v meditaci... - takový člověk se ztotožňuje s podstatou Brahma.“
Doc. Martin Oliva, archeolog věčně ponořený v pravěku - paleolitu.
Další člověk, kterého si upřímně vážím je Doc. Martin Oliva, věhlasný archeolog, možná největší specialista a kapacita na paleolit v České republice, o což samozřejmě soupeří s jinými archeology, například s Jiřím Svobodou. Já o Martinovi s úctou říkám že je "archeolog věčně ponořený v pravěku - paleolitu." Velmi si ho cenním nejen jako prvotřídního odborníka s téměř polyhistorickým přesahem do jiných vědních oborů v souvislosti s Moravským krasem a dalšími moravskými územími a lokalitami, ale též pro jeho velmi vzácné povahové charakterové rysy a vlastnosti. Je totiž velice laskavý a vždy ochotný mi vyhovět, pokud jde o nějakou odbornou prosbu, když například pátrám po nějakém zapadlém článku či literatuře. K řevnivým odpůrcům - archeologům ale dovede být nekomromisní pokud jde o Pravdu, přičemž používá svou opravdu silnou zbraň, správnou vivéku: správné neosobní rozlišování pravdy od nepravdy, světla a tmy. Toto umění boje, který jde životem jsem se od něj naučil. Měl jsem Martina Olivu dokonce za svého učitele archeologie na Masarykově univerzitě v Brně, kam docházel přednášet o paleolitu, starší době kamenné. I z jiných důvodů jsem si ho začal opravdu vážit. Když za Sametové revoluce byli učitelé většinou někde zalezlí, on jako jeden z prvních přišel podpořit studenty na demonstraci konané na Náměstí svobody v Brně. Je tedy humanista a demokrat, ale o politice se pokud vím nevyjadřuje navenek a nikdy jsme o ní nediskutovali. Myslím totiž že ho v jeho pravěkém usebrání z hlediska nadčasí, které promlouvá k jeho duše, dění ve společnosti příliš nevyrušuje. Často Martina navštěvuji v jeho kanceláři na Ústavu Anthropos na Zelném rynku v Brně, který vedl po Absolonovi a dnes mu již vzhledem k našemu dlouhému přátelství a pokročilému věku samozřejmě tykám, což věkem staršímu Martinovi Olivovi nevadí. Asi mi věří. Bohužel naše cesty se pomalu rozcházejí, protože mě již archeologie, ani speleologie a děje v krasu v podstatě více než je slušné nezajímají, vzhledem k tomu že jsem se stal mnich a poustevník. To ale Martina taky zajímá, zajímá se totiž o duchovnost jako takovou ze svého odborného úhlu pohledu, neboť je odborník na náboženství a duchovnost pravěkých kultur a civilizací. Je tedy v podstatě jako vědec opravdu duchovní pohádková bytost, někdo na úrovni pravěkého šamana, se svým zájmem o opracováné kameny, pazourky. Každopádně si lidí - svých kolegů archeologů jako je Martin Oliva, či třeba pan profesor Josef Unger, Inna Mateiciucová, Petr Kos nebo Tom Pavloň vážím a rád s nimi ještě podiskutuji o odborných otázkách a udržuji s nimi rád kontakt.
„Nejdůležitější zásada, které bychom se měli v životě držet zní: Nikomu neubližuj myšlenkou, slovem ani skutkem. Podle zákona karmy se k nám vrací vše, co jsme učinili. Za nezištné a dobré činy sklidíme dobro, způsobíme-li však někomu bolest či újmu, čeká nás utrpení a problémy.“
Paramhans svámí Mahéšvaránanda
Systém Jóga v denním životě
Pan profesor Josef Unger, archeolog s duchovním rozměrem.
S panem profesorem jsem se setkal v roce 1991 při příležitosti archeologického průzkumu námi objeveného hrobu opata Matušky, tvůrce obdivované mariánské svatyně ve Křtinách. Pan profesor se tehdy velice charakterně zasadil o to, že jsem se já amatér mohl stát součástí odborného týmu zkoumající tento významný objev a z jeho popudu se mé jméno objevilo dokonce i u literárního zpracování publikace o životě opata Kryštofa Jiřího Matušky (1703-1777), což byla pro mne tehdy opravdu zvláštní pocta, být uveden jako pouhý speleolog mezi archeology a antropology. Za tento přístup tedy panu profesorovi děkuji. Potom jsem ho třicet let nespatřil. Až v roce 2022 jsem ho sám kontaktoval a informoval ho, že píšu knihu o svých výzkumech ve Křtinách. Pana profesora to silně zaujalo, byl mi nápomocný a začal v této věci z vlastní vůle spolupracovat. Například celý rozsáhlý rukopis přečetl, odborně připomínkoval a doporučoval k tisku. Jeho jméno se objevilo mezi recenzenty, čímž on jako velice významný archeolog převzal morální záštitu nad celou touto mojí studií. Mám z těchto důvodů pana profesora ve zvláštní úctě a oblibě, protože jsem poznal, že je to duchovní člověk, jehož prostřednictvím mi Bůh velmi pomohl v mé práci pro Křtiny. Tak to alespoň chápu a zřím „já“. Dodnes jsme s panem profesorem v blízkém kontaktu a přeji mu pevné zdraví a životní elán pro archeologii, na níž je prvotřídní uznávaný odborník, zejména na středověk.
„Ano, má podivuhodná zkušenost je podkladem mé neotřesitelné víry v mého Mistra a v mou cestu.“
Paramhans svámí Mádhavánanda
Lila Amrit. Život Božského Mistra šrí Maháprabhudžiho
RNDr. Antonín Tůma, ekolog, vedoucí strážní služby CHKO Moravský kras.
Jiný velmi významný člověk, který je můj kamarád nebo po mnoha letech dlouhého soužití v Moravském krasu dokonce přítel, je RNDr. Antonín Tůma ze Správy CHKO Moravský kras, který vykonává velice důležitou funkci vedoucího strážní služby CHKO Moravský kras. Já ho mám ve vší úctě, vážnosti a rád za to, že se ze své vysoko postavené funkce ve státním aparátu zastává speleologů a dokonce i mne krasového poustevníka. Toník má velice dobrý křesťanský charakter a je všemi oblíben. Sbírá po lesích pet lahve po neukázněných návštěvnicích, které dokáže i vyplísnit a pokutovat za dokázané prohřešky vůči přírodě. Mě se však zdá, že se na tuto funkci příliš nehodí, protože má příliš bohabojnou, velice mírnou a pozitivní povahu. Ve skutečnosti jsem opravdu rád, že to vykonává právě takový člověk, který má empatii pro děje v krasu. Jak jsem řekl, drží nade mnou ochranou ruku, jinak bych jako poustevník v krasu nemohl vůbec existovat. Například mi povolil na území CHKO oheň ve vařiči dřívkáči, stan a meditační ústraní ve zdejších jeskyních, což jsou důležité podmínky mého přežití v drsné přírodě jako poustevník. Takže Toníkovi za vše dobré upřímně děkuji.
"Nemohlo by to být také tak, že vás rozčílilo to, co ten člověk říká nebo dělá, protože ta slova, nebo to chování, poukazují na něco ve vašem životě a ve vás, co odmítáte vidět? Pomyslete jen na to, jak podráždění bývají lidé při setkání s mystikem či prorokem, který mysticky ani prorocky vůbec nevypadá, když začne promlouvat a oni poznávají jeho život."
Já jsem otce Arnošta, jak jsem ho nazýval, označil jako „otce habrůvecké speleologie“ pro jeho jednoznačný nesporný přínos zejména historicky pro speleologické poznání Habrůvecké plošiny a Křtinského údolí. Já jsem se s ním seznámil v roce 2005 u Habrůveckého ponoru a hned se z toho vyvinulo spříznění duše mezi mnou a tímto věkem starým člověkem. Opravdu to byl zvláštní vztah na bázi vzájemné úcty a lásky. Arnošt se zapojil do mých speleologických průzkumů v okolí Habrůvky, za což byl nenáviděný ve své vlastní speleologické skupině, že zejména morálně podal ruku jako speleolog a člověk zájmově proklínanému poustevníkovi Markovi. Nakonec to dopadlo tak, že Arnošt zcela přestal do Výpustku a zamilovaného Křtinského údolí pro pomluvy šířené Farlikovou vládnoucí klikou, na což byl citlivý, docházet. Zcela se morálně postavil na mou stranu, i když ho to stálo mnoho a spoluzakládal se mnou a Milanem Hnízdem mé občanské sdružení „Společnost přátel Speleologický průzkum poustevník Marek.“ Velmi aktivně se přes svůj pokročilý věk zúčastnil speleologického výzkumu Závrtu u Habrůveckých smrků, který prožíval s nadšením jako velké dítě. Taky pomáhal zahajovat výzkum Děravky. Arnošt zemřel v roce 2016, bohužel bez mé blízkosti. Pohřben byl na hřbitově ve Křinách. Byl jedním z lidí do nichž se vtělil Bůh v nesnadných chvílích mého života aby mi pomohli. Čest jeho památce. Brzy o otci Arnoštovi vyjde můj článek ve Sborníku Muzea Blanenska v němž hodnotím detailněji jeho život a dílo. Vzpomínám stále na ty okamžiky na schodech ve dveřích Arnoštova domu v Habrůvce. Jeho paní přinesla čaj a koláče a Arnošt se rozvykládal o tom jaké to bylo na Závrtu na Lazech nebezpečné. Skoro se v podzemí závrtu s Emanuelem Jaškem smířili se smrtí, když zabloudili. Vzpomínal též na výzkum legendární Babické chodby Výpustku, na objev své jeskyně Arnoštky, či na časy na Závrtu u Klostermannovy studánky. Zde všude Arnošt Hloušek zanechal svou nezměrnou pracovitostí své srdce!
"Největší chyba je, neuposlechne-li žák Mistra. Seberealizovaný Mistr zná minulost, přítomnost a budoucnost. Ví, co se stane. Proto se jeho slova plní, i když připadají žákovi nepravděpodobná. Mistr není obyčejný člověk a jenom nezralý a neprozřetelný žák nerozezná Božskou Podstatu za jeho lidským zjevem.
Guru nekřičí, když chce něco naléhavého sdělit. Nikoho k ničemu nenutí. Učiní poznámku, varovné gesto, náznak, a je na nás jak jsme pozorní a vnímaví, jak dovedeme usuzovat a rozvažovat a máme li dost pokory k tomu, abychom poslechli, pokud si sami nedovedeme učinit správný soud."
Paramhans svámí Mádhavánanda
Lila Amrit, Život Božského Mistra šrí Maháprabhudžího
V roce 2007 jsem objevil v opuštěné lesní trati na Rudicko - Habrůvecké plošině v Moravském krasu do té doby neznámou a nikým netušenou jeskyni pojmenovanou na „Poustevníkova Děravka“. Jedná se o ponor s potenciálem až 150 m hluboké propasti a několik kilometrů dlouhým neznámým odvodňovacím jeskynním systémem směrem k Býčí skále. Po ukončení výzkumu jsem ještě několik let žil na Děravce v malém ilegálně postaveném srubu poustevny. Obtěžoval mne satanista Svozil z Býčí skály, jinak se mi vedlo dobře. Po celý ten čas jsem se na srubu věnoval u ohniště s doutnajícími polínky své meditaci. Z Děravky jsem odešel v roce 2012.
"Absolutní Božství bez přívlastků (Nirguna Brahman) nelze získat poučením z knih, či slovy, ani činy. Jediným způsobem k odhalení a Poznání je absolutní mlčení.“
Tento Satan se jmenuje Jiří Svozil mladší a je z Josefova v Moravském krasu. Škodil mi vytrvale a dlouho. Bylo to v době kdy jsem žil jako poustevník na Děravce a on přicházel z Býčí skály se zlým úmyslem mne zastrašovat. Mnohokrát mne atakoval, například polil na bázi žíraviny mou posvátnou lípu zasvěcenou mému Mistrovi Paramhansovi svámímu Mahéšvaránandovi. Dále mi před poustevnou zanechával své vlastní lidské exkramenty. Z toho jsem poznal, že je to zlý člověk na bázi Satana. Taky mi nosil zašpičatělé větve ožehnuté do černa v ohni a rituálné je pokládal u poustevny. Jindy zanechal nějaké vývržky u Klostermannovy studánky. Bylo toho opravdu hodně během více než pěti let (2005-2012): zdemolované a vyhozené kříže v jeskyni Kostelík a ukradené památníčky. Taky jsem mu dával za vinu zlomení mého hlavního žulového památníčku na Děravce, který vhodil do jícnu propasti. Tím vším se mne snažil zastrašovat a zastavovat moji duchovní misi v krajině Moravského krasu. Nakonec jsem se rozhodl mu poslat poštou svaté obrázky Ježíše, Františka z Assisi a Pátera Pia. K tomu jsem přibalil knihu výborného křesťanského mystika Anthony de Mello: "Cesta k Lásce." Tento dar měl na něj opravdu pozitivní účinek a on se zavázal už mi neškodit. Od té doby je od tohoto satanisty na bázi pokročilého uctívání Satana klid. Posednutí zlým duchem je realita mnoha lidí, nejen satanistů, ale například i řezníků, myslivců ap. Rovněž zlá žena je nástrojem pekelných mocností. Na své duchovní cestě, pokud jdete opravdu za Bohem, zažijete mnoho útisku, protivenství, prostě nepochopení vaší osobnosti. Dokladem těchto slov je sám Ježíš. Proto jsem se nakonec stal jen nic neznamenajícím osvobozeným poustevníkem.
"Žijte Božským životem. Setkáte se s mnoha obtížemi a mnozí budou proti vám, konečně však vás budou milovat i vaši nepřátelé a padnou vám k nohám. Dosáhnete svrchovaného štěstí učíce ostatní, jak žít v Bohu a být šťastní."
V roce 2010 jsem z vlastní vůle zrekonstruoval chátrající Klostermannovu studánku na Rudicko-habrůvecké plošině v Moravském krasu. Opravu jsem provedl s vlastní uměleckou invencí k poctě Panny Marie Křtinské. Ale za tento altruistický počin jsem byl vzápětí pronásledovaný a trestně stíhaný zlými silami této lidské společnosti. Lesníci ze Školního lesního podniku Křtiny na mne totiž podali arogantně trestní oznámení a mou rekonstrukci památníku studánky provedenou v dobré víře, že prospěje jejímu vzhledu nazvali „vandalským činem“, čímž mne zešikanovali a odsoudili k pokutě 30000 Kč, které jsem ŠLP Křtiny musel z rozhodnutí soudu nakonec zaplatit! Navíc mi hrozili pobytem za mřížemi v délce 1 rok! Takto zneužívají své pozice vlivní lidé ve funkcích k útisku duše nebohého poustevníka v Moravském krasu, i když by nemuseli takto vůbec vůči němu postupovat!
"Neviditelná síla vás vede a chrání. Pociťujte a poznejte její přítomnost a moc."
Jednou jsem se málem oženil z lásky k poustevnici Kláře, které jsem dal duchovní jméno Jogíni. Bohužel jsem musel jít dál po své osamělé cestě k Bohu, a proto jsme se ve velké lásce, harmonii a dojetí rozloučili. Dnes jako mnich se s ní již nestýkám. Ale opravdu mi ukázala ty nejlepší ženské vlastnosti. Byla velmi duchovní, uctívala jako já Šivu, k tomu bystrá, intuitivní, pokorná a učenlivá. Ideální žena pro cestu k Bohu v životě hospodáře. Jím jsem však za žádných okolností být nechtěl. Proto mne to s ženami rozlučovalo pokud o manželství usilovaly. Opravdu jsem si jí oblíbil. Byl to zcela jiný vztah, založený na vzájemné úctě, který napravil mé vnímání ženy, po předchozím opravdu neradostném, značně útrpném rozloučení s příměsí typické ženské nenávisti vůči duchovnímu muži, který jde za Bohem pokud neskončí v jejím náručí. Taková byla pro změnu Betty, má předchozí přítelkyně, s níž jsem měl taky velmi hluboký a láskyplný vztah. Ve svém životě jsem měl několik málo dívek. Nevyhledával jsem je, samy přicházely do mého života, částečně zázračně a já jsem je s povděkem přijímal. Toto se však samozřejmě již změnilo. Nyní kdy jsem mnich se ženám úzkostlivě vyhýbám abych znovu nechtíc neupadl do osidel světské iluze, máji. Díky zkušenosti s poustevnicí Klárou je můj pohled na ženy opraven a jsem za to vděčný.
Opravdu nic negativního vůči ženám necítím. Jsem však jako celibátní mnich samozřejmě ostražitý ve své útrpně nabyté harmonii. Ve Skutečnosti hledím na ženy od dětství jako na bohyně, i když mnohé, si toto přirovnání vůbec nezaslouží jak jsou neduchovní, svazující, vyčítajíci, hádající se bez úcty, bojující s mužem ap. Nad všemi ženami, které jsem musel kvůli Bohu a Svobodě opustit mám v duši smutek a na všechny myslím s Láskou. I nad těmi které jsem miloval a nikdy nezískal. V každé fázi svého dětství a mládí jsem nějakou platonicky zbožňoval a miloval. Nyní ženskou lásku samozřejmě již nehledám a neočekávám. Všem jsem jím vděčný za projevená dobrodiní. Před radikálním obrácením k Bohu jsem byl tedy v podstatě normálním mužem. Nyní jsem na vyšším stupni vědomí - již neduálním.
"Beru tě do služby Boží. Ode dneška se nemuásíš starat o živobytí. Dostane se ti všeho, co budeš pro život potřebovat. Satguru může změnit osud, a co určil satguru nemění ani Brahma."
Paramhans svámí Mádhavánanda
Lílá Amrit, Život Božského Mistra šrí Maháprabhudžiho
Tantru je možné chápat jako taktickou zastávku na duchovní cestě směrem k celibátu a k mnišství. Nějakou zkušenost s ženskou energií má v tomto životě prakticky každý. Tantra rozhodně není negativní, ale o svých zkušenostech samozřejmě nic nevykládejte panu faráři v kostele, neboť povrchní duchovní by vás jistě vyobcoval a odsoudil. Tantra samozřejmě v žádném případě není pro již ordinované mnichy. Tyto mé rady jsou určeny především pro světsky žijící ujařmené hospodáře. Takoví by si tantry měli v tomto smutném životě užívat, aby co nejrychleji z tohoto oblouznění vystřízlivěli a byli eventuálně připraveni nastoupit v některém z příštím životů cestu sanjásina. Ale lepší je být zcela čístý, bez těchto zajisté pro tělo zajímavých zkušeností. Většině z nás toto panictví či panenství v dnešní přeerotizované společnosti a době není vůbec fyzicky možné, proto lepší způsob v naložení s nadbytečnou sexuální silou je tantra. Neodsuzuji tedy pravou tantru, odsuzuji však různé tantrické deviace zejména v této západní společnosti. Skutečná tantra je soukromou záležitostí těch dvou, muže a ženy, a nikdo - ani pan farář v kostele - nemá právo do tohoto interního proudění energií zasahovat, mluvit, či dokonce něco u těch dvou odsuzovat. Proto pokud jste přeerotizovaní si najděte raději vhodnou, pozitivní, milující a duchovní přítelkyni a s ní sdílejte toto velké tajemství na principu vzájemné výměny informací. Můžete se o ženu ve svém životě pokorně pomodlit. Bůh vám pošle do života vhodnou partnerku, tak ji pak statečně příjměte. Já se o tomto nebudu více rozepisovat. Ale taková je již jóga, poradí k jakémukoli tématu života. Z jógové a hinduistické mytologie tuto cestu nejlépe ukazují samotní bohové Šiva s Párvatí, v době kdy nebyl již asketa, ale manžel a hospodář. Šiva měl tehdy dokonce děti. Taková moudrá je Indie. Nic nepotlačuje. Z hlediska indické filozofie, nikoli breviáře pana faráře, je tantra u hospodářů a světsky žijících lidí vhodná alternativa. Podle "Skrytých sil v člověku", když se vědomí vzedme do anaháty, tak má dojít ke spojení Šivy a Párvatí, pokud jsem tento Svámijiho jinotaj správně pochopil. Já osobně se však již ženám na dobrou radu zkušeného mnicha a Mistra svámího Šivánandy z Rišikéše vyhýbám. Právě jsem odmítl s jednou takovou mnohaletou krásnou kamarádkou jít z těchto důvodů byť i jen na čaj do čajovny. Počínejte si také tak. Můžete ztratit svou duchovnost a životní cestu za Bohem tak jako mnozí padlí sanjásini. Tento vesmír řídí skryté zákony a není radno je provokovat. Vše musí být zcela v harmonii. Každá přirozená vášeň se dá s trpělivosti nakonec s pomocí Boží ovládnout.
"Komu patříš? Komu patří svět? Komu patří vesmír?" "Všechno patří tobě, Bože." řekl jsem. "Tak vidíš,", řekl Maháprabhudži. "Jestliže všechno patří Bohu, Bůh se o tebe postará. Je s tebou, ať jsi kdekoli. Ať jsi v horách, ať jsi v džungli, ať jsi na poušti, ať jsi ve městě, ať jsi v téhle zemi nebo v cizině, všude jsi pod boží ochranou. Mé požehnání tě bude provázet po celý život…" Nic zlého se ti nemůže stát, věříš-li v hloubi duše Bohu.
Paramhans svámí Mádhavánanda
Líla Amrit, Život Božského Mistra šrí Maháprabhudžiho
Mgr. Inna Mateiciucová, skrytý význam nenaplněné lásky.
Nevím jestli mám o tomto přátelství psát, ale věřím, že pro mnohé z vás tento příběh nevyslyšené lásky bude přínosný. Vše začalo v roce 1987, když na naši speleologickou základnu Malý lesík v Moravském krasu zavítala velice krásná a sympatická studentka archeologie Inna Mateiciucová se skupinou archeologů z Polska. Hned jsem se do ní zamiloval, neboť na takovou ženu jsem čekal a takovou jsem toužil milovat. Uctíval jsem ji však jen platonicky, navenek jsem byl odtažitý a čekal jsem trpělivě jak se věci vyvinou dál. Toto neusilování o ženu byla rozhodně v mém případě ta správná strategie jak ukázal mistr čas. Inna má opravdu velice zvláštní osvícenou, harmonizující energii a auru. Po mnoha letech čekání jak situace sama uzraje, jsem to však nakonec přece jen nevydržel a Innu jsem samostatně spontánně vyhledal, abych se ji o všem co se odehrávalo v mém srdci svěřil. To jsem ale již žil jako poustevník v bezdomoví, nebyl jsem ji tedy hoden vzhledem k tomu, že jsem se právě nacházel na nejnižším stupni společenského postavení, a Inna přitom byla vznešená profesorka vyučující archeologii na Masarykově univerzitě v Brně. Přesto jsem se o to pokusil a u ní doma jsem ji navštívil. Bydlela rovněž poustevnicky jako já sama v prostorném domě na Grohové v Brně. Otevřela mi překvapeně a přátelsky mne pozvala na čaj. Tak jsem ji otevřel své srdce a všechno ji řekl, že ji mám prostě rád. Stalo se však něco nečekaného, ne že bych neočekával odmítnutí, ale bylo to mnohem mystičtější, než se dalo čekat. Na mou nabídku ke vztahu totiž podvědomě spontánně odpověděla: "Jdi za Maháprabhudžím!" Když nad tím dnes přemýšlím, nevím vůbec jestli to řekla ústy, protože o Maháprabhudžim pravděpodobně nic nevěděla, ale já jsem to tak uslyšel jasně ve své anahátě, ve svém srdci! Byl jsem tímto poselstvím věčnosti zcela zaražený a nechtěl jsem se svého prvotního úmyslu hned tak vzdát. Místo toho jsem se však otočil na podpadku a bez ohlédnutí Innu opustil v jejím domě a už jsem na ni nemyslel! Vrátil jsem se do svého lesního příbytku, do bezdomoví. Jaké je ponaučení tohoto příběhu? Kamarádka Inna mi vždy připadala jako vzdálená, jako příliš posvátný ideál, než abych ho mohl získat. Děláte vy mužové velkou chybu, když usilujete o ženu přes jakékoli zátarasy a vnitřní zámky. Nevíte k čemu tam tyto zámky ve skutečnosti jsou. Neměli byste proto o ženu usilovat příliš vlastním úsilím. Idealní je, když na to žena přijde sama a sama se vám oddá. Takový vztah může v harmonii dlouhodobě fungovat. Oproti tomu pokud ženu do vztahu uženete jako můj otec mou maminku, nic dobrého to nevěští do budoucnosti. Inna je dodnes má velká kamarádka, samozřejmě již bez ženského rozměru, je vdaná. Občas zajdeme do čajovny na čaj, ale já nyní jako mnich na radu svámího Šivánandy, který radí duchovním mužům se ženám zcela vyhýbat, již pozvání na čaj od jakékoli ženy raději nepřijímám. Inna Mateiciucová je nejkrásnější žena jakou jsem v životě potkal. To že jsem ji nezískal považuji za Boží Milost, ochranu a požehnání. Myslím si totiž, že by náš vztah byl vyvážený, ve skutečné lásce a ve 100 % harmonii. Bohužel bych se ale jistě nestal mnichem. Od takovéto ženy bych za Bohem pravděpodobně neodešel. Takhle mne Vyšší Vůle, která zná mou duchovní cestu lépe než já sám, stále varuje, doprovází mne a ochraňuje. Díky Bohu za všechny tyto prožitky a získané vědomosti a zkušenosti. Inna je stále mimořádně krásná a mysticky pravěká archeoložka. Opravdu bych se jí nikdy nevzdal a neodpoutal bych se abych šel dál za Bohem. Tohle asi podvědomě či nadvědomě ona cítila a věděla, a proto mne poslala raději za Maháprabhudžím. Každopádně vše co jsem v životě prožil bylo velkým Božím darem a Jeho požehnáním.
"Tak vy jste se báli o život! To nemáte moc silnou víru v gurudéva! Copak nevíte, že pod mou ochranou se vám nemůže nic stát?" Ano, lidé si často neuvědomují, že jejich život je na niti, kterou má v rukách gurudév, ztělesnění Boží Vůle a Boží Energie. Skrze něho přichází záchrana před každým nebezpečím.
Paramhans svámí Mádhavánanda
Líla Amrit, Život Božského Mistra šrí Maháprabhudžiho
Další kapitolou o níž dodnes nikdo nic s jistotou neví je můj pobyt ve vězení v délce 4 měsíců naplněných intenzivním opakováním mantry, meditací mantra džapy. Existují dva druhy vězení. Vězení vnitřní v němž žije nevědomky drtivá většina mých spoluobčanů a dále skutečné fyzické vězení vnější, Já sám jsem se usilovně osvobozoval z toho vnitřního vězení mysli, a proto jsem odešel do lesa a do hor na poustevny. Po sestupu z hor zpět do lidské společnosti jsem však bohužel upadl naopak do toho druhého vnějšího vězení. Celé se to seběhlo tak, že po mém návratu z hor do své speleologické skupiny se mí bývalí kamarádi Jan Martinek a Petr Červinka dohodli že se spiknou proti mě a na principu puče mne ze skupiny vyloučí. A jak se spikli tak i učinili. Vyměnili zámek od srubu a zabránili mi do těchto pro mne velmi svatých míst přicházet. Tento srub mi totiž v minulosti sloužil jako má tradiční poustevna, ví o mě všechno, zde jsem zažil to nejlepší i nejhorší ve svém životě, sám jsem ho založil a převážně vlastníma rukama vybudoval. Proto jsem tento podraz velice těžce nesl jako vnitřní zradu pouhých dvou pučistů ve skupině. Oni se však jenom smáli a byli spokojení, jak se jim toto zlo podařilo bez problému uskutečnit a já jsem byl zcela bezradný jako pokorný františkán, za něhož jsem se tehdy považoval, doslova jimi okradený o svá nepsaná, ale existující privilegia, práva a mnohaleté zásluhy, například vstupovat do mnou objevených jeskyní na plošině Skalka: Ponorný hrádek a Soví komín. Tak jsem zažil ve vlastním srdci stav, kdy Láska byla zrazena a zneuctěna. Pak uběhlo několik měsíců, kdy jsem toto bezprecedentní zlo v Moravském krasu musel vnitřně zpracovávat a stále jsem na ně usilovně myslel. Až nakonec jsem dospěl k rozhodnutí že se jim postavím jako bojovník zcela Dévpurídžího bojovým způsobem a obrátím tuto krajně zlou karmu v pozitivní. Chtěl jsem jen aby začali zpytovat své svědomí. Proto jsem jednoho dne na "jejich" srub Ponor zaútočil s cílem ho symbolicky poškodit. Ze střechy srubu jsem odstranil kus lepenky, dále odřezal trámky na verandě a rozebral část komína. V té chvíli na svůj srub náhodou dorazili mí zrádci. Došlo k osobní potyčce, při níž jsem pěstí zaútočil na jednoho z nich, načež zbaběle přede mnou utekli, nasedli do aut zaparkovaných pod kopcem a ujeli. Pak uplynulo několik dní ticha po pěšinách. Skoro jsem na všechno zapomněl a jako obvykle jsem šel hrát lidem na flétnu před kostel svaté Maří Magdalény v Brně. Přišla však policie, vyžádala si můj občanský průkaz a zadržela mne se slovy, že je po mě vyhlášeno celostátní pátrání. Mí zrádci mne totiž udali a to velice podlým způsobem. Celé to bylo kvalifikováno jako poškození cizího majetku. Skončil jsem ve vězení v Brně-Bohunicích, naštěstí jen v přijímacím oddělení, nikoli mezi mukly ve skutečném kriminálu. Celou dobu po kterou jsem byl zadržen jsem Kristovským způsobem myslel na svého Mistra Mahéšvaránandu a usilovně opakoval Boží jméno, svou mantru. Byl jsem zcela v harmonii, smířený s osudem a vyrovnaný. Policisté toto moje počínání zřejmě pochopili a vyhodnotili jako polehčující okolnost, a proto abych měl při mantra džapě větší klid mne přestěhovali z hlučné zalidněné velké cely, na samotku, kde jsem měl jen jednoho spoluvězně. Na mou žádost mi navíc dávali vegetariánské jídlo, nechávali mne na pokoji se svými myšlenkami, nezasahovali do mne, nešikanovali a chovali se slušně a řádně, ohleduplně v rámci svých služebních povinností. Opravdu jsem si na nic nemohl stěžovat, neboť vše bylo spravedlivé. V podstatě jsem si připadal jako v nějaké klášterní cele. Mnoho duchovních lidí našlo ve vězení po svém rušném životě vnitřní mír a obrátili se k Bohu a mezi ně patřím i já. Můj spoluvězeň mou polohlasnou mantra džapu však velice zuřivě nesl. Doslova mi chtěl růženec, málu roztrhat v rukách a nakonec mne fyzicky napadl. Já jsem však jako uvězněný Kristus na nic nereagoval a neodpovídal, protože tento člověk měl opravdu zlé povahové rysy, byl duševně poškozený a slabé fyzické kostituce. Úplně jsem v něm viděl vtělení Jana Martínka, který si na mne přišel došlápnout dokonce i ve vězení. Tak jsem ho svým úplným nezájmem a lhostejností k jeho osobě a mlčením vnitřně zpacifikoval až se potil hrůzou ze sebe sama. Opravdu tak to funguje pokud držíte s někým maunu, mlčení. Byl jsem si vědom spravedlnosti svého uvěznění za spáchaný přestupek, a proto se v mém svědomí vůbec nic nevzpíralo policistům a světské spravedlnosti. Na nikoho z personálu vězení se tedy nezlobím, neboť jen vykonávali svou zodpovědnou službu. Po čtyřech měsících však přišla do vězení lékařka - psychiatrička a po deseti minutovém rozhovoru vydedukovala, že je třeba mne odtud dostat pryč do psychiatrické nemocnice. A tak se i stalo. Ale o tom je pojednáno již v jiné kapitole. Zlo jeskyňářů v Moravském krasu tedy vítězilo a kralovalo. Samozřejmě, že jsem měl soud a na něj oba mí zrádci Jan Martinek a Petr Červinka kupodivu dorazili a svědčili proti mě. Nevím dodnes co se jim v jejich prolhaných hlavách honí a odehrává. Každopádně budou za svou vlastní spáchanou karmu jednou tvrdě potrestání, o tom není pochyb. Tak jsem definitivně poznal, že Láska v Moravském krasu zatím nevítězí. Tento pohnutý příběh inkarnovaného Ježíše Krista v 21. století jsem zažil ve vlastním srdci a na vlastní kůži a dosud nikomu jsem ho nevyprávěl. Ježíš byl taky ve vězení protože poškodil farizeům chrám. Vy jste první komu to vyprávím. Tak mne ukřižovali, fyzicky a málem i vnitřně. Podařilo se jim to. Kloubouk dolů. Toto všechno zlo způsobila Martinkova démonů plná hlava. Jednou ho jeho karma dostane, není mu to odpuštěno, protože neprojevuje žádnou lítost a zpytování sebe sama. Takhle funguje Satan. Toto svědectví je zaručeně pravdivé a nezkreslené. Čím vším si už prošel poustevník. Stalo se v roce 2012.
„Porazte své protivníky tím,že jim umožníte pochopit nesmyslnost a neúčelnost jejich jednání.“
Poměrně málo se ví, že já poustevník jsem byl v psychiatrické nemocnici v Brně - Černovicích. Mezi jeskynním lidem v Moravském krasu se to ví dobře, většinou mi toto prokletí osudu přáli, protože byli ke mně negativní. Jaké však bylo jejich překvapení, když jsem se z nemocnice vrátil jednoho dne zpět do Moravského krasu a v zápětí byl navíc vysvěcený za mnicha, čímž se mi dostalo vznešeného duchovního postavení. Na jejích tvářích se zráčil značný údiv nad tou změnou mojí karmy, a téměř všichni se již zavázali mi neškodit pomluvou, nactiutrháním a nejrůznějšími duševními ataky na bázi zlého, a stali se z nich dokonce kamarádi či přátelé. Dokonce i můj sveřepý odpůrce satanista z Býčí skály je již můj internetový "přítel". Jak se to ale všechno seběhlo? Povím vám upřímně ve stručnosti celý tento pohnutý příběh. Bylo to v roce 2002 a já jsem seděl a vroucně meditoval s cílem dosáhnout Osvobození či osvícení ve své tajné jeskyni ve skalních soutěskách hor Slovenského ráje. Meditoval jsem bez problémů již 18 měsíců nepřetržitě v úplné harmonii, sebeovládání a Lásce, když tu se v mém podvědomí něco změnilo. Vycítil jsem, že mne očekává nějaká negativní změna. Jednou právě při meditaci se mi v jeskyni pocitově zjevila negativní astrální bytost, jízlivě na mě hleděla ze tmy zraňujícím způsobem a mne nenapadlo nic jiného než ji zahnat úderem Dévpurídžího božím jménem, což pomohlo. Ale neměl jsem to dělat, neboť se ukázalo, že dokonce i Dévpurídžího jméno je na tento negativní astrál slabou zbraní. Nějaký čas, přesně 24 hodin poté, kdy jsem již opět seděl ve své míruplné meditaci se to stalo a z podvědomí na mne zaútočily velice rozezlené magické démonické neviditelné bytosti. Byl jsem tím atakem zcela zmatený, neboť se mne snažily ovládnout prostřednictví mé vlastní mysli. Těžko se to někomu vysvětluje, kdo podobnou zkušenost neučinil. Nějaký čas jsem tomuto ataku astrálního světa vzdoroval, ale nakonec jsem z jeskyně odešel na poradu za svým Mistrem Svámijim do Střílek. Požádal jsem Mistra o vysvětlení těchto zvuků a démonických vnuknutí, která jsem slyšel v podvědomí. Svámiji mi na to jen řekl, že je to v pořádku a že jsem zdravý. Na ta slova jsem se vrátil zpět do své horské jeskyně ve Slovenském ráji s rozhodnutím pokračovat v přerušené meditaci. Ale vůbec to nešlo. Ovládl mne strach z neznáma pod tíhou nových útoků těchto bytostí až jsem doslova utekl z jeskyně do civilizace pod horami. Tam je nenapadlo nic jiného, než zavolat sanitku a odvézt do nemocnice a odtud na psychiatrii. Ale ani na psychitrii si se mnou nevěděli rady, ale na "hlasy" mají odbornou škatulku pod názvem "schizoifrenie", a tento cejch mi udělili. Tak jsem se ocitl v rukách lékařů jako v pasti z níž nebylo úniku. Ale abych to zestručnil... v nemocnici jsem byl na nakonec dlouhou dobu. Nebylo to však zas tak zlé, jak se o psychiatrii soudí, jenom jsem neměl žádné soukromí pro svou meditaci. Snažili se mi na své materialistické úrovni nějak pomoci tím, že mi vnutili léky, i když jsem s léky nesouhlasil a léky jsem odmítal, neboť jsem jasně cítil, že se z této situace do níž jsem se uvrhl vlastní intenzivní nepovedenou meditaci musím vymodlit za každých okolností sám vlastním úsilím. Negativní duševní ataky na bázi zlého po dlouhé době ustoupily až zcela zmizely a místo nich nastal vnitřní mír a ráj na zemi ze společenství s Bohem, s vnitřním Mistrem, vyšším Já z hlediska jógové nauky. Jak jsem již řekl ani Višvagurudží Mahéšvaránanda, kterého jsem o všem upřímně informoval, již déle neváhal svěřit mi duchovní titul svámí, což je v Indii symbol velikého duchovního a duševního pokroku. Můj Mistr mne tedy považuje za zdravého, přesto mi řekl, abych léky přijímal a s lékaři přátelsky spolupracoval. Moje lékařka je naštěstí v podstatě duchovní, tolerující mou osobnost, uctívající svatého Františka z Assisi, čímž si ziskala mou důvěru. Přesto ani jí již příliš nevěřím, neboť by mne považovala za nemocného nadosmrti. To co se mi stalo byl z duchovního hlediska následek nesprávně prováděné meditace. Tento původně démonský astrál se proměnil v astrál milující a pozitivní, doslova jsem ve Spojení s Bohem a s vnitřním Mistrem. Podotýkám, že mnoho pozdějších světců jako například Antonín Poustevník, František z Assisi, Páter Pio, či třeba Johanka z Arku, byli rovněž po dlouhou dobu pod vlivem démonů, což rozhodně jsou existující astrální bytosti a slyšeli i jejich hlasy. Později měli i mystické Boží Slovo, tak jako já. Tomuto prokletí čelí téměř každý mnich, který se uchýli do kluzury mnišské cely, nebo dokonce odejde jako já do hor, na poustevny. Z duchovního hlediska a po nové intenzivní meditaci jsou mi všechny tyto pohnuté události jasně osvětleny mému vnitřnímu vědomí a já opravdu již nepochybuji, že jsem se uzdravil, i když materialističtí lékaři tomuto bodu a vysvětlení nebudou rozumět a asi nedůvěřují. V minulých letech jsem tedy prošel bouřlivou duchovní transformací. Četl jsem, že cesta skutečně duchovního člověka začíná právě těmito nebezpečnými symptomy a problémy, tedy duševní posedlosti a duševní poruchou, z čehož se adept Cesty musí vylízat sám svou vlastní vůlí. Podle tohoto se to právě pozvá, že jste vyvolení vstoupit a jste pozvání do duchovního světa, který se nachází za tímto fyzickým světem, ať už jako šamani, nebo jogíni, mystici, či prostí mnichové a sanjásini. Dále jsem přesvědčený, že mnoho lidí v psychiatrických ústavech trpí v podstatě tím samým, čím jsem trpěl i já, nemají však sílu vůle se tomu vzepřít a zvítězit ve svém vědomí a podvědomí, jako jsem učinil já, a proto jen pasivně apaticky přijímají v podstatě nesmyslné léky. Dejte si proto na své duchovní cestě dobrý pozor na psychiatrii a raději se se svými vnitřními zážitky, dokud jimi procházíte, nikomu nesvěřujte. Učte si své vnitřní problémy řešit sami. K tomu slouží mantra, meditace, modlitba, cvičení ásan a krijí, prostě naše pohodová a zázračná Jóga v denním životě. A Milost Boží v osobě Mistra jako je náš Višvaguru paramhans svámí Mahéšvaránanda, který mne vede tímto životem jak dnes dobře vím již od narození.
„Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrý,
ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým.“
1 Korintským 3,18
Dlouho jsem kráčel po cestě mající srdce a to mne přivedlo k iniciaci do mnišského stavu a života, v mém případě hinduistických svámí. Každému radím, aby se nad svým hypotetickým mnišstvím vážně zamyslel. Samozřejmě pokud toužíte po sexuálním sblížení s ženou, není to pro vás bohužel vhodná cesta a zapomeňte na tuto myšlenku, neboť skutečné mnišství začíná teprve dodržováním kázně brahmačárje, celibátu. Je to nepřekročitelná a neodiskutovatelná důležitá zásada, i když není vždy správně chápána. Mnišství zcela setře světskost z vašeho vědomí a učiní vás přístupnými pravé duchovnosti, sjednocení s Bohem již za živa a v tomto životě! Proto jsem se stal svámím, hinduistickým mnichem, protože hinduističtí mniši se vyznačují naprostou fyzickou, psychickou, mentální... svobodou a svobodomyslností, čímž se velmi bohužel odlišují od běžných křesťanských mnichů, u nichž je naprosté podrobení doktríně, tradici, představeným požadováno. Oni tomu říkají pokora, poslušnost. Svobodné uvažování je u nich více méně potlačováno jakoby bylo od zlého. Z těchto důvodů jsem se křesťanským mnichem nestal, i když jsem nad tím též uvažoval. Přitahovali mne kapucíni, tedy řehole sv. Františka z Assisi. Toto se však z Boží vůle, která mne stále nepochopitelně ochraňuje, nemohlo stát jak dnes vím mimo jiné proto, že křesťanští mnichové, ani kněží ve své většině nezachovávají velmi důležitou myšlenku sattvického, tedy vegetariánského stravování, na níž my hinduistického zrození nahlížíme jako na jednu ze stěžejních zásad na své duchovní cestě k Bohu. Jak známo nejen proto toto masožraví křesťanští mnichové stále něčím velmi trpí. Před tímto způsobem trpící spirituality jsem já u Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy zcela ochráněn. Ale oni chtějí z filozofických a mystických důvodů nést kříž utrpení Ježíše Krista, tak jim to Bůh dovoluje zažívat z vlastní zkušenosti, z počátku po kapkách až nakonec v radikální podobě stigmatizace, jako například u Pátera Pia, kapucína, muže bolesti a Lásky. Velmi si Pátera Pia vážím a opravdu má mou úctu, ale kříž vzývat nechci a nebudu. Ale vraťme se k mnišství u svámího Mahéšvaránandy. Většina jeho mnichů učí samozřejmě jógu a vedou kurzy pro širokou veřejnost, což já ale z mystických důvodů odmítám učinit a zatím je toto mé odmítání učit jógu naštěstí Někým v pozadí plně tolerováno. Domnívám se totiž, že dobrý mnich musí mít nejdřív skryté síly, aby mohl sloužit na veřejnosti, k čemuž vede dlouhá cesta v kázni a praktikování sádhany v naprostém osamění, což se nazývá slovy "nejdřív musíš sám uzrát v samotě." Je známo, že i můj Mistr vykonával před službou veřejnosti pod vedením svého Učitele a Mistra Paramhanse svámího Madhávanandy osamělou tapas, askezi v ášramu v Indii. K tomuto pojetí jógy ovšem v ášramech v České republice nejsou vůbec nakloněni, považující se pokorně jen za pouhé karmajogíny. Proto jsem pochopil, že pro mou jógu, která je mojí duchovní žízní a potřebou, nejsou v našich ášramech, například ve Střílkách, vůbec nakloněni a na pozemcích tohoto ášramu nejsou k tomuto pojetí jógy vůbec vhodné podmínky. Tak jsem poznal, že v mém případě bude nejlepší řádně zakoupit pozemek s vlastní naprosto anonymní poustevnou v lesích či na venkově kdekoli na Moravě, na níž bych se věnoval své vlastní osamělé horské Józe v denním životě ve smyslu Alakhpurijiho a Dévpurijiho z Himalájí. Můžete mne případně upozornit na vhodný pozemek nepatrné velikosti na postavení řádné poustevny, kde by mou poustevnickou jógu tolerovali a měli v úctě. Takové je podle mne tradiční mnišství. Opouštíme tedy bohužel i klášterní život a odcházíme do neznáma někam na poustevny. Je to obdivuhodná cesta všech, kteří na duchovní cestě něco dokázali. Není ale mým cílem získat nějaké síly. Mě jde jen o Osvobození v té pravé, nejvyšší a nejčistčí podobě, tedy dosažení skutečného Osvícení, Realizace a Sjednocení s Bohem. Věřím, že této mé soukromé myšlence bude můj Mistr nakloněný a zažívám a cítím stále jeho zejména vnitřní vedení, milost a požehnání. Buďte tedy i vy mnichy, klidně křesťanskými, když už nemůžete být rovnou hinduistickými, nebo buďte třeba buddhistickými mnichy, a neodkládejte již své mnišství na budoucí životy, které vůbec nemusí přijít, jen ty zvířecí. Udělejte tedy něco pro sebe, pro Boha a tím i pro své bližní!
„Vždyť není dáno každému, aby se vzdal všeho, zřekl se světa a věnoval se řeholnímu životu.“
Na jaře 2020 jsem sepsal oficiální žádost o vysvěcení za mnicha (svámího) pro Višvaguru mahámandalešvara paramhanse šrí svámího Mahéšvaránandy. Zprvu jsem se ale neodvážil svou žádost Mistrovi odevzat, vědom si toho, že se musím více ukáznit. Přesto jsem ve svém vědomí slyšel hlas „Jsi svámí Gyaneshwarpuri.“ Proto jsem započal s tapas – s několikadenními půsty za konkrétním duchovním cílem. Tímto cílem bylo vysvěcení za mnicha, jakož i za větší porozumění mezi křesťany a námi jogíny. Zaměřil jsem se především na opakování mantry, ásany, pranajámu a kriji. Tato zesílená sádhana slavila úspěch. Získal jsem potřebné sebevědomí s nímž jsem se rozhodl svou žádost Mistrovi odevzdat. Dne 13.7.2021 v Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách jsem svoji žádost o vysvěcení za hinduistického mnicha Mistrovi poslal ášramovou poštou. Během několika minut Svámiji odpověděl, že mi dá rád sanjás dikšu, ale že je třeba s ní pospíšit. A mé srdce naplnil vděk, jako když žebrák znenadání nalezne poklad. Proto jsem šel na konzultaci ke Svámijimu, který se ptal na skutečný důvod toho, proč chci být svámí. Odpověděl jsem mu rozhodně, že chci žít jako poustevník v České republice a přitom být vysvěcený mnich! Nato se Svámiji zeptal kde budu mít poustevnu a v jakém náboženství bude vedena. Odpověděl jsem, že v Moravském krasu a že bude zasvěcena jak jinak než józe a hinduismu. Svámí Mahéšvaránanda tedy vzal na vědomí, že chci být poustevníkem. Mistr byl s mými odpovědmi pravděpodobně potěšen. Ještě měl několik praktických otázek, jako kde budu brát peníze na živobytí. Na ta slova s překvapením stanovil, že mě vysvětí již při této gurupurnimě zde ve stříleckém ášramu, za pouhé tři dny, dne 23.7.2021! Nemusel jsem tedy jet za sanjás dikšou až do daleké Indie, neboť jsem měl z této cesty obavy. Od podání žádosti po vysvěcení uplynulo rekordních deset dní! Musel jsem však stihnout vyřídit četné formality u notáře, jako například své čestné prohlášení i s razítkem, že se chci dobrovolně stát duchovním hinduistického náboženství, či ověřený souhlas s vysvěcením za mnicha podepsaný mou matkou. Pak již následovalo slavnostní svěcení jež sledovalo mnoho bhaktů, mimo jiné na internetu, kde mé svěcení bylo přenášeno v přímém přenosu. Bylo to poprvé v České republice (a v Evropě), kdy zde byl svěcen hinduistický mnich - svámí. Svámiji se telefonicky spojil s pandity v Indii, kteří souběžně s mým svěcením provedli za mne obřad doprovázený hlasitým zpěvem manter přenášený telefonicky. Při sanjás dikše jsem se klaněl mistrovým lotosovým nohám a lil jsem na ně z konvičky vodu a umýval je. Dále jsem na Svámijiho nohy a hlavu sypal okvětní lístky a udělal jsem mu tilak a Šivovi posvátné pruhy na čele z popela védského ohniště. Nato mi Svámiji dlouze žehnal sypajíc mi na hlavu bílá zrníčka rýže. Rýsoval můj budoucí osud. Pravil mi, že se mi všechno splní. Pak mi ustřihl pramínek vlasů na bindu čakře na temeni hlavy. „Nyní jsi svámí“, řekl Mistr a mé srdce zaplňoval hluboký vděk Mistrovi, Bohu i osudu za tuto duchovní zkušenost vysněného vysvěcení za sanjásina. Při samotném svěcení se mne nic nedotýkalo, přesto jsem však ve svém srdci všechno dobře vnímal, celý ten prastarý překrásný védský obřad u posvátného ohniště. Byl mi udělen vznešený duchovní titul svámí a právo nosit oranžové mnišské roucho. Učinil mne pánem sebe. Při obřadu se slovy Mistra skončila má připoutanost k otci i matce. Podle přání Svámijho se mám naučit anglicky a hindsky. Sanjás dikšou, tímto posvátným aktem, mi Mistr dal lidskou důstojnost a mnoho jeho bhaktů mi přišlo blahopřát, přinášeli mi dakshinu a různé dárky. Projevovali mi úctu a svoji lásku. Tato úcta však ve skutečnosti patří Jedinému, Paramhansovi. Od toho okamžiku setrvávám v neustálé santoše – spokojenosti a jsem natrvalo odevzdán do Boží vůle a péče. Svámiji o mě prohlásil, že jsem spokojený tak, jak to je, tedy jako poustevník v České republice. Rád bych samozřejmě žil i v Indii. K tomu uvádím, že věřím v síly Lásky a Poznání (bhakti a gyanu). Tak se naplnila dobrá karma z mnoha tisíců dnů a nocí prožitých v lesích v meditaci při mantra džapě a sádhanách v opuštěných jeskyních a na horských poustevnách. Nemám ale jen meditovat, ale i tvrdě pracovat (karmajóga). Proto jsem se zapojil jako karmajogín do údržby a zvelebování Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách. Jóga tedy na mne má všestranné blahodárné očistné účinky a vede mne ke štěstí a sebekázni. V současnosti plánuji obnovu své dávné poustevny v Moravském krasu, na Děravce, kterou lesníci již dříve rozebrali a spálili. Přitom chovám v srdci naději, že mou novou poustevnu ochránci přírody, jakož i lesníci řádně schválí, abych jako poustevník Moravského krasu měl své oblíbené chráněné místo pro osamělou modlitbu srdce, mantru, meditaci a jógu.
"Stát se svámím znamená zasvětit svůj život duchovnímu hledání. Hledat původ vesmíru, hledat jedinou Skutečnost, navrátit se domů, do duchovního domova, odkud jsme vyšli. Patříme věčnosti a pobyt v tomto světě je jen přechodným bydlištěm. Svámí zasvěcuje život cestě do nitra, kde je ukryto Božské Já, vševědoucí a všudypřítomné. Svámí přestává být připoután k rodině, k hmotnému domu, k majetku, ke světským pobytům, neboť místem jeho pobytu je Vesmír."
Aikido, Síla Lásky a Vesmírné harmonie u Doc. Zdenko Reguliho.
Jednou jsem šel jako obvykle za almužnou jako poustevník Slovenského ráje na náměstí ve Spišské Nové Vsi, když tu na mne verbálně zaútočila skupina trestanců pravděpodobně právě propuštěných z vězení. Zcela jsem znejistěl při tom ataku. Proto jsem přemýšlel jak takovouto situaci řešit jako mnich a poustevník. Když tu mi přišlo vnuknutí abych se zajímal o filozofii neútočného mírového bojového umění Síly Lásky zvané aikido čili Vesmírné Harmonie, jak o aikidu učil ve 20. století v Japonsku jeho legendární zakladatel Morihei Ueshiba. Přišlo mi pochopení, že nejdůležitější filozofickou myšlenkou aikida je odrazit protivníka či nepřítele, ale nezranit ho. Proto jsem na skálu své jeskynní poustevny ve Slovenském ráji namaloval kaligrafii aikido na památku tohoto svého prozření. Od té doby jsem nad aikido stále vážně přemýšlel a přál jsem si ho cvičit, ale dlouho jsem nemohl, protože jsem žil mimo civilizaci v lese. Až 20 let po této události jsem se usadil v Brně a tu mi přišly velmi silné duchovní pokyny abych se zkusil přihlásit do oddílu aikida. Dospěl jsem k vnitřnímu pochopení, že nejlepší bojové umění pro mne jako pro jogína bude aikido, které je ve skutečností rovněž samostatnou duchovní naukou a cestou k osvobození. Morihei Ueshiba aikido nazval zvláštním druhem jógy. Ueshiba o aikidu hovořil jako o Sile Lásky, cestě míru, nenásilí a vesmírné harmonie, čímž se velmi odlišuje od poněkud agresivních ostatních bojových umění. Aikido je opravdu zvláštní. Je to jakýsi zvláštní druh bojového baletu a meditace v pohybu. Z těchto důvodů jsem si zvolil aikido, a to především vnitřní aikido, za své osobní bojové umění. Nepředstavujte si však, že bych se stal hned nějakým tajemným mistrem tohoto bojového umění, na to jsem ho cvičil příliš krátkou dobu někdy na přelomu let 2021 a 2022, kdy jsem aikido trénoval pod odborným vedením pana Doc. PhDr. Zdenko Reguliho, jenž je držitelem prvního šestého danu v aikido v České republice a i držitelem dalších černých pásů v jiných bojových uměních. Byl jsem však z této výuky bohužel zklamán a nenaplněn po filozofické stránce, neboť Reguliho jinak špičkové aikido mi bylo prezentováno v podstatě na sportovní úrovni, zcela bez mystického rozměru, který do něj vložil jeho velký zakladatel O sensei Ueshiba. Proto jsem po úrazu při cvičení rozhodl s dalšími tréninky předčasně skončit. Zmoudřel jsem však díky aikido, i když jsem vůbec nepáskoval a používal jsem jen obyčejný bílý pás na stahování svého kimona. Všechny aikidisty mám v úctě a objímám je v srdci. Určitě jsou rovněž na duchovní cestě. Aikido tam určitě vede stejně jako jóga. Já jsem se však se všemi bojovými uměními rozešel po zkušenostech s judo, karate, kung-fu a aikido, které jsem studoval dohromady několik let. Nejsem již bojovník jakéhokoli bojového umění. Přesto vnitřně bojovník jsem, ale to pochopí jen duchovně prozřelí lidé z mé poněkud složité životní filozofie hinduistického mnicha a poustevníka. Nedoporučuji vám se zdržovat na Cestě jógy žádnými bojovými uměními. Vše co jsem kdy hledal mi dala jóga Paramhanse svámího Mahéšvaránandy. Já jsem od jakživa hledal Poznání a Moudrost, proto jsem zakotvil v Józe v denním životě. Něco na aikido pořád může být. Proto aikido neodsuzuji, ani již neprosazuji, ale protože Ueshiba byl osvícený světec tak ho doporučuji následovat. V příštím životě se však možná zrodíte v Japonsku abyste ho mohli více studovat. To já jsem nechtěl riskovat, neboť příští inkarnaci plánuji realizovat jen v severní Indii v podhůří Himálaje.
„Buďte vděční i za utrpení, za porážky a zlých lidí.
Zvládnutí takových překážek je v umění míru neodmyslitelnou součástí tréninku“.
Žádost o vstup do Třetího řádu sv. Františka z Assisi.
Protože jsem měl vážný zájem o vstup ze symbolických důvodů do Třetího řádu sv. Františka z Assisi, napsal jsem v této věci brněnskému biskupovi Mons. Pavlu Konzbulovi. Na tuto mou žádost jsem se však nedočkal z biskupství odpovědi.
„Vážený pane biskupe,
mám vážný zájem vstoupit do Třetího řádu s. Františka z Assisi u kapucínu v Brně. K tomu uvádím, že jsem se narodil jako katolík, ale stal jsem se hinduistickým mnichem u Paramhanse svámího Mahéšvaránandy z Indie. Mám dotaz zda bych za těchto okolností mohl získat členství v Třetím řádu sv. Františka. Nechodím samozřejmě na vaše bohoslužby ani ke zpovědi ani nevykonávám žádnou jinou katolickou formální duchovní činnost. Opravdu jsem hinduista a jogín tělem i srdcem a v rámci tohoto náboženství si plním svědomitě své povinnosti a vykonávám duchovní sádhanu. Mám tedy dotaz, zda by mne brněnští kapucíni za těchto okolností přijali mezi sebe do třetího řadu, především ze symbolických a mystických důvodů, neboť se cítím být mnoho desetiletí vnitřním žákem sv. Františka z Assisi. Rád bych propojil ve svém srdci obě tato náboženství, aniž bych ovšem přestal být jogínem a hinduistou. Děkuji pane biskupe z vaši odpověď. Jsem z Brna a působím jako poustevník v Moravském krasu.“
„Ti, kterým udělím z Božského příkazu titul svamiho, jej nikdy neodmítají.“
Především vám musím říct, že Františkovi z Assisi vděčím za nejšťastnější chvíle v horské jeskyni ve Slovenském ráji, na něž nedám dopustit. V podstatě dodnes uctívám Ježíše Františkovým způsobem. Mám podobné vidění. Proto jsem si symbolicky opatřil hnědou kapucínskou kutnu, která je mi Bůh ví proč velice drahá, blízká a sympatická, neboť do kapucínského řádu mi přišlo kdysi předběžné vnitřní volání, když jsem začal přemýšlet nad mnišstvím ve svém životě. Už jsem vysvětlil na jiném místě, proč k mému vstupu do tohoto řádu nakonec nedošlo, mimo jiné proto že nejsou vegetariáni. A tak jsem přijal mnohem radostněji oranžové roucho v hinduistickém náboženství, které je velice tolerantní a svobodomyslné a netrpí úzkoprsostí a dogmatismem. Před vánoci roku 2024 jsem ucítil, že je čas se Františkovy kutny definitivně vzdát, protože mi všechno dobré již dala a místo toho se oblékat již jenom do oranžového šatu. Proto jsem kutnu zabalil a poštou odeslal svému kamarádovi, mečíři a zaměstnanci Archeologického ústavu v Brně Mgr. Patricku Bártovi, katolíkovi, který má rovněž velmi silný vztah ke svatému Františkovi z Assisi.
"Od nikoho si nic nevyprošujte. Žijte z toho, co se vám Bůh rozhodne poslat. Držte se stranou všech věcí, které se kolem vás odehrávají. Co nejvíce zůstávejte ve své chatě a nemarněte čas tím, že budete navštěvovat jiné."
Žít s Mistrem v ášramu v Indii, nebo být poustevníkem v Moravském krasu ?
Strhla se diskuze, že bych měl jet do Jadanu (ášram v Indii) a žít v blízkosti Mistra. Já si to však nemyslím a úmyslně prosazuji svoji vizi poměrně nezávislého života poustevníka v České republice. Prostě tak to cítím v Srdci a tato Cesta má mé srdce. V blízkosti Boha jsem všude tam kde na něj myslím. Tiché a klidné místo v jeskyni v Moravském krasu mi pomůže k soustředění na Božský princip lépe než přelidněný klášter. I když si velmi vážím všech karmajóginů a bhaktijogínů, kteří pomáhají Svámijimu budovat kolosální Óm ášram, já zůstávám v povzdálí zde v České republice. Myslím, že to má svůj hluboký význam, mimo jiné proto že mám Mistrem určenu starost o svoji maminku. Nemohu tedy nikam vycestovat. A tak to chci v souladu s Boží vůlí naplňovat. "Lepší je vlastní, byť nedokonalá stezka, než sebedokonalejší stezka druhého. Neboť cesta druhého není tvoje cesta." Bhagavadgíta (III,35). Je to čistá džnána: nebudu asi žít v ášramu, ani klášteře, ale samostatně na anonymní poustevně. Neboť v našem ášramu ve Střílkách, jak jsem měl možnost zjistit, není bohužel možné žít čistě kontemplativní poustevnický život. Někdo mi napsal pozoruhodnou mysticky motivovanou myšlenku, že není nutné aby na jednom místě žili dva Šivové. Tak ani já nemusím proto jet do Indie, kde jeden Šiva již žije, ale je mým úkolem v tomto zrození žít v České republice. Myslím, že se do Jadanu již asi nepodívám, to spíše se odstěhuji ve stáří do Himálají, kde bych rád dožil jako poustevník. Zatím však žiji a duchovně působím v České republice.
„Pociťujte přátelství ke všem lidem kolem sebe, s nešťastnými mějte soucit, se šťastnými se společně radujte a špatnými se nenechte vyvést z míry. Tento postoj si zachovejte ke všem věcem, a to navenek i uvnitř, ve svých myšlenkách a pocitech. O tom, co je dobré, smýšlejte pozitivně ke špatnému buďte lhostejní a k bolestným věcem přistupujte se soucitem."
Jednu noc jsem celou noc bděl u ohně na své poustevně Gangotrí v Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách a přitom mi přišla na pohled pozoruhodná vnitřní vize na základě níž jsem se téměř rozhodl družstevní byt, který jednou zdědím po mamince, proměnit v malý ášram, v němž bych ubytoval několik vybraných bezdomovců. Pro tuto cestu Vesmírného Milosrdenství jsem se téměř rozhodl. Děkuji Někomu ve Vesmíru za tuto Božskou inspiraci. Tito bezdomovci by však museli vydržet bez ženy, nedrogovat, nepít alkohol, nekouřit tabák a v ášramu se stravovat výhradně vegetariánsky. Tato nabídka tedy není zdaleka pro všechny, ale je selektivní. Mohl bych je učit jógu a meditovat. Tento ášram by tedy byl zaměřen především na sociálně slabé spoluobčany. Rád bych tyto vybrané spoluobčany připravoval na setkání se Svámijim, mým Mistrem. Možná, že však tento projekt služby bližním nebudu vůbec nakonec realizovat na následné vnitřní upozornění taky Někoho z Vesmíru a budu žít jen jako skutečně pravý poustevník zcela osamocen. K ničemu se nezavazuji. Ale při ještě hlubším zamyšlení bude v mém případě opravdu přece jen lepší následovat volání svého srdce a odejít co nejdříve do úplné samoty na bázi poustevny - do observace! To znamená mít malý domek někde na venkově. Neboť nejdůležitější princip na cestě Poznání je být úplně ukrytý jogín. Když se na duchovní cestě totiž pod vlivem vnitřních nesnází tonoucí stébla chytá, tak zpravidla odejde velmi rychle sloužit někomu do společnosti, aby nebyl sám se svými problémy v samotě. Takto zcela osamoceně jsem to vždycky chtěl, a takto mi to radí učinit i vyšší Mistrovo Já. Proto budu raději observovaný. Taková je cesta Poznání a já jsem prozřel, že služba veřejnosti odvádí od této vyšší cesty jógy Poznání. Proto při opravdu nejhlubším zamyšlení službu bezdomovcům ve svém ášramu odmítám a budu jen zcela osamocený jogín, jak žádá u jogínů - sanjásinů, nikoli již zesvětštělých hospodářů, svatá Bhagavadgíta.
"Dalším nepřítelem se ti stane démon "dobré rady". Vypůjčí si masku Buddhy či gurua a řekne ti: "Pracuj pro druhé." nebo "Práce pro druhé je praxí!" Bez ohledu na to, jestli se tyto instrukce objevují ve skutečnosti, ve vizích, či snech, rozpusť je v Jéše Sempovi, aspektu moudrosti. Jestliže se pak stanou ještě silnějšími, znamená to, že jsou skutečným božstvem či guruem, jestli né jsou škodlivým démonem. Musíš jasně rozeznat čím skutečně jsou.
Satanistická jeskyně U studánek u Březiny, má meditační jeskyně.
Před svým vysvěcením za mnicha jsem v letech 2019 – 2021 přicházel meditovat do této bývalé satanistické jeskyně. Opravdu v ní dělali zajisté hrůzný obřad blíže neznámí satanisté, po nichž k koncovém tzv. „Satanistickém“ dnes „Meditačním“ dómku zůstaly satanistické symboly namalované barvou na skálu. Tyto zlé symboly jsem částečně oškrábal a pod nimi zbožně meditoval, což bylo tehdy mé symbolické překonání zlého, aniž by mi tyto symboly více vadily či škodily. Nakonec jsem ale odtud odešel meditovat do Hádeckého údolí, kde jsem za tímto účelem vyhledal některé tamní jeskyně, například Trampů, Slezákovu díru, Křížovu a Adlerovu, samozřejmě taky Švédův stůl.
„Bůh vyslyší modlitby svých oddaných, zjevuje se a pomáhá potírat zlo.“
Paramhans svámí Mahéšvaránanda
Mé poselství, Jóga v denním životě
Podle mé vize v této jeskyni žili svatí muži – šamani, morfologicky to byla totiž hlavní šamanská jeskyně celé této oblasti na jihu Moravského krasu. Opravdu jsem zde vnitřně zažil, že zde šamani žili a zejména jeden z nich dosáhl veliké svatosti, Byl to Někdo na úrovni Krista či Buddhy. Tento nanejvýš svatý šaman žil však mnoho tisíciletí již před nimi. Dodnes je jeho duch v této jeskyni zřetelně cítit. Lze přímo zřít, kde tento šaman spával – tzv. „Ložnice“, kde dělal oheň a sedával pohroužen v meditaci – tzv. „Obyvák“. Já sám do této turisticky velmi exponované jeskyně rád přicházím meditovat, většinou ale až večer, kdy zde již nikdo není. Přespím do rána v Ložnici a pak hned odcházím do jiných více skrytých jeskyní tohoto svatého údolí.
"Kdyby se celé lidstvo stravovalo vegetariánsky a jeden den v týdnu se postilo, vyřešila by se otázka hladovění i mnoho zdravotních problémů na celém světě."
Je to bezpochyby jedna z nejskrytějších jeskyní ve skalním zákoutí vysoko ve svahu Hádeckého údolí. Podle mého poznání v ní byl v pravěku, v neolitu proveden poněkud mystický zádušní obřad spojený s pohřbem dítěte s obětinami v nádobách. Velmi rád sem přicházím si zacvičit jógu, meditovat nebo jen uvařit čaj na dřívkáči a v místě hrobu zapaluji svíčku. Tento hrob z mladší doby kamenné jsme objevili jako speleologové někdy v roce 1984. Zachovaly se kosti, čelist s mléčnými zuby a velké množství keramiky. Pravěký člověk tehdy z neznámých důvodů uzavřel vklíněnými kameny ústí zde se nalézající svislé propástky ve skále, snad na znamení úcty k podzemí či Matce Zemi. Dodnes je zde láska onoho pravěkého člověka, který zde pohřbil mrtvé dítě velice silně cítit.
"Jenom ten, kdo se zaváže obětovat pro hledání božskosti všechno, je hoden rozluštit konečná tajemství života uměním meditace."
Ta jeskyně v Moravském krasu se jmenuje Adlerova a znám ji již od mládí, tedy od poloviny 80. let 20. století, ale nikdy jsem ji ze záhadných důvodů více nenavštěvoval, neboť jsem se zdržoval jako tramp a speleolog v tom masivu svahu Údolí Říčky v okolí jeskyní Pekárny, Kůlničky, Trampů a Slezákovy díry. Adlerova jeskyně se mi totiž jevila v mém speleologickém mládí jako relativně nezajímavá, neboť je považována - spolu s nedalekou niže ležící Křížovou jeskyní - jen za ucpaný paleovývěr vod jen z nedalekého Kamenitého žlíbku. Ale nyní je tomu zcela jinak. Poznal jsem jako mnich a poustevník ve své meditaci, že je to svatá jeskyně, posvěcená pravěkým člověkem, který v ní v naprosté odloučenosti pobýval v době, kdy hlavní kmen žil v jeskyni Pekárně. Z této velké odloučenosti, velmi těžké přístupnosti ve skalách a též z morfologie podzemní prostory usuzuji, že v ní žili svatí mužové, šamani, neboť ti vyhledávají samotu, což je univerzální princip nás všech duchovních lidí ve Vesmíru. Adlerova jeskyně je tedy velmi pravděpodobně šamanskou jeskyní, je zcela nepatrných rozměrů, které jsou dostačující jen pro jednoho, dva či tři obyvatele. V této jeskyni je to co nazývám "himalájská samota", proto zde začínám s meditací. Tím symbolicky navazuji na ony svaté muže - šamany, kteří v této jeskyni pravděpodobně žili. Snad se mi podaří zde postihnout jejich Vesmírnou duši vtisklou formou aury do tohoto nepřístupného podzemí. Jedná se o zajímavou jeskyni z hlediska archeologie. Archeologové v Adlerově jeskyni uvádí nálezy magdaleniénu. Archeologický výzkum je však zaměřen především materiálním způsobem a nezohledňuje duchovní dimenzi této předpokládané šamanské jeskyně. Dnes tuto odlehlou a skrytou jeskyni navštěvují jen ojedinělí zálesáci, skauti a trampové, taky jeskyňáři sem občas zabloudí, kteří zde nacházejí to, co jinde již jen málokde nalézají, záchvěv věčnosti přírodní mystiky, woodcraftu - lesní moudrosti a romantiky. Já hledám v této jeskyni jen observaci - tedy samotu pro svou meditaci u nohou svého Vesmírného Mistra, i oněch šamanů, kteří žili v tomto posvátném Údolí Říčky v pravěku, o čemž dnes ale nikdo moc neví.
"Sebedůvěra bojovníka není sebedůvěrou průměrného člověka. Průměrný člověk hledá jistotu v očích přihlížejících. Tomu pak říká sebedůvěra. Bojovník usiluje o bezchybnost ve svých vlastních očích a říká tomu pokora. Průměrný člověk je připoután ke svým bližním, zatímco bojovník je připoután pouze k nekonečnu."
Speleologie je věda o podzemí, zejména o jeskyních, jejich průzkumu, objevování, dokumentaci a ochraně ze strany amatérských speleologů, jeskyňářů, skalních duchů. Ty sdružuje Česká speleologická společnost. Holdoval jsem této vědě celkem čtyřicet let svého života, než jsem její opravdu ponuré stezky v roce 2024 znenadání opustil a vydal se hledat v přicházejícím stáří již jenom Boha. Nikdo, kdo to nezažil, nepochopí co znamená objevit neznámou jeskyni, spanilou podzemní zkamenělou krásu, vytvořenou dávnými podzemními vodními toky a pak zasedimentovanou. K průniku do ní je třeba důvtip, empatie a intuice. Je potřeba se do ní prokopat systémy plazivek, chodbiček ve skále na hranici lidské průleznosti, někdy dokonce odvážně proplavat sifony na podzemním potoce. Mám pořád speleologii rád. Bohužel je velmi zneužívaná démony, takže typický jeskyňář pije alkohol a je připravený být pekelně negativní vůči svým kolegům, kteří taky touží vstoupit jako první do neznámé jeskyně na jeho zájmovém území. Pro tuto negativitu mezi jeskynním lidem trpícím zájmovou fobií jsem já, nenáviděný, špiněný, pomlouvaný poustevník speleologie zavčasu zanechal a dal jsem přednost jen své duchovní cestě k Bohu poustevníka, což je myslím velmi moudré rozhodnutí. Každopádně speleologii považuji ve svém životě za jakousi předzvěst pozdější meditace a v podstatě za meditační vědu. Již v době kdy jsem o meditaci ještě neměl ani ponětí, jsem již jako jeskyňář v podzemí jeskyně ve Skutečnosti s láskou intenzivně meditoval s krumpáčem v ruce! Byla to tedy opravdu intenzivní meditační a duchovní praxe, která chránila mou duši a mé vědomí před tím, čím žil na povrchu tento všelijaký svět! Takhle je třeba se na speleologii správně dívat. Musíte si jen uchovat lásku v srdci! Pokud praktikujete speleologii, zůstanete až do stáří fyzicky silní a ohební, je to tedy velmi dobrá průprava pro cvičení jógy v pozdějším životě. Takže za speleologii, jakož i za vše čím jsem ve svém životě prošel, děkuji.
„Všechny světské zájmy a přání vás totiž opustí, rozpoznáte-li, že jsou překážkami na vaší cestě. Bůh se stane nejdůležitější součástí vašeho života. Né proto, že se k němu budete modlit a uctívat jej, ale proto že budete toužit s ním splynout v jedno. Sjednocení s nejvyšším Bohem bez podoby (nirguna) je možné uskutečnit pomocí jógy.“
Musíte bohužel ve svém životě mnoho vytrpět, abyste zmoudřeli. Zcela bez utrpení to bohužel nepůjde. Musíte se umět totiž odpoutat, a to je proces natolik útrpný, ba děsivý, že ten kdo jím prošel může především se jen již shovívaně vnitřně usmívat a mlčet. Musíte zvítězit ve svém podvědomí. V podvědomí jste spoutáni řetězy karem. Všechny musíte překout do Skutečné Lásky. To znamená osvobodit sebe i své bližní od připoutanosti k těchto zlým karmám, které vás poutají májou, světskou iluzí. A to je opravdu značně útrpné. Běžte proto do samoty na horský útes a přemýšlejte nad tím proč nemůžete či nesmíte být sami, být sami sebou. Mnozí vám na vaší cestě k Bohu a ke Skutečné Lásce budou stát v cestě - budou to vaši nejbližší přátelé i nepřátelé. Budete mít mnoho odpůrců. Budou stát proti vám, ale i oni nakonec poklesnou pod vaší nezměrnou odvahou a silou svaté touhy po Osvobození. Zatím však zatínají svými dobře míněnými slovy a radami své drápy hluboko do vašeho srdce a způsobují vám nesčetná vnitřní zranění. Taková je vyšší cesta poustevníka. Sebeléčíme se v osamění Láskou . Nemůžeme nikoho trvale změnit, musíme tedy změnit alespoň sami sebe. Proto se stáhněte do ústraní a uzdravujte se z ran duality. Jistě k vám přijdou ve vaší samotě andělé, dévové, vnitřní skrytý Mistr, a budou vám objasňovat pravou příčinu vašich těžkostí. A vy se začnete usmívat, neboť vše je v podstatě z vyššího stavu vědomí humorné, je to jakési panoptikum Lásky. Proto odpouštějte a nehledejte již nic u lidí, jejich společnost, útěchu či "dobrou radu". Na vše si musíte stejně přijít sami v ústraní. Nevycházejte z ní předčasně pod záchvěvy první Lásky. "Oni" by vás stejně nechápali. Nám stačí mít onen vnitřní oheň Lásky v srdci. Nemusíme svou Lásku nikomu dokazovat. "Oni" vás chtějí mít ohnuté a ovládané - tak jako ovce před porážkou. K tomu slouží mnoho donucovacích prostředků, například připoutanost k ženě, matce, dětem, domu, politice, náboženství atd. Toho všeho se na cestě pousteven musíte umět vnitřně i fyzicky zřeknout, abyste nabyli opět svou prapočáteční Svobodu. Taková je cesta jógy, džňánajógy. Uzdravujte se tedy vyšším typem Lásky a pojďte za Bohem. Nemusíte se stát mnichem či poustevníkem, ale bylo by to opravdu to nejlepší. Jinak stále otročíte a jste nesvobodní z duchovního hlediska. Navenek jste všichni zajisté velmi svobodní, protože jste nikdy nehleděli do svého nitra a nevíte tedy nic o vnitřních okovech, které vás poutají k budoucímu utrpení, iluzi, lži a temnotě. Všichni tady otročí, nevidím nikoho opravdu Osvobozeného, i pan farář v kostele otročí, například nikdy nikým neprověřené náboženské tradici, dogmatismu, úzkoprsosti vlastní víry například o neposkvrněném početí Panenky Marie, papežské neomylnosti, svatých válkách, upalování "kacířů" a jinověrců, slávomanu vlastní samospasitelné netolerantní Církve a náboženství. Takhle to ale Ježíš rozhodně nechtěl! Sešli jste dolů z Cesty Ježíšovy milosrdné Lásky!
„Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil.“ Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned nato zlořečit. Kdo není proti nám, je pro nás.
Nikdy jsem nebyl exorcista, ani jím nejsem, ani si na exorcistu, tedy vymítače zlých duchů nehraju, přesto mne má životní zkušenost se zlem ve světě přiměla k hlubšímu zamyšlení. Proto jsem přijal metody duchovního boje se zlem. K tomu mi stačí obyčejný růženec a houževnatě a koncentrovaně na zlého člověka posílat svoji mantru. Pak se dějí ty pravé divy. Nemusím si ani představovat jeho tvář jak nabádal parapsycholog Břetislav Kafka. Můžete démonům a Satanovi požehnávat klidně ve Jménu Ježíše Krista. Pak se budou dít ty pravé divy. Určitě to na všechny zlé bude účinkovat. Opravdu na mne kdysi útočili mentálně i fyzicky lidé, kteří jsou pod vlivem Satana. Já je ale odevzdávám na vyřízení jejich karmám tomuto spravedlivému Vesmíru, čili Bohu. Černá magie se nevyplácí. Černí zločinci budou trpět rozličnými tělesnými i duševními nemocemi. Takový je neúprosný zákon karmy. A nikdo jim nemůže pomoci, neboť lékaři nechápou magickou podstatu světa. Satanisté budou padat do propasti bezedné, kde je pláč a skřípění zubů. Přidali se na stranu zlého, a proto nemají žádnou naději. Jen intenzivní lítost je může osvobodit. Všude tma, ani náznak Světla. Takový osud chtěli. Věčné zavržení. Nemá se Bůh odvrátit od nich? Magie se nevyplácí a trestá se. Můj Mistr na adresu satanistů, věnujících se černé magii, řekl, že to u nich může být nemoc schizofrenie. Nešťastní satanisté, proste Boha o odpuštění této zlé karmy. Hřích a zlo se trestá nešťastným zrodem, nebo i zvířecím zrodem. To není nějaká filozofie, to je Skutečnost, říká Mistr Mahéšvaránanda. Proto se rozmyslete, co činíte. Všechno se vrací, za zlé zlé, za dobré dobré. Na vás záleží jakou cestou se dáte, zda temnou cestou zla, nebo nadpozemskou cestou vesmírné Lásky. Proto se vzpamatujte.
- Opatřete si růženec a začněte opakovat modlitby, to démoni nesnáší.
- Opatřte si silný svatý ochranný amulet, stačí ze stříbra
- Musíte se uchýlit pod ochranu světců. Pátera Pia se Satan bojí.
- Pokud konzumujete marihuanu, alkohol či jiné psychotropní látky, ihned s tím přestaňte!
- Vyhledávejte duchovní společnost lidí na duchovní Cestě. Tím se dostanete do pozitivních vibrací a milujících energií.
- Snažte se své problémy řešit sami: zapalte na svém oltáři svíčku a rozjímejte a meditujte upřímně o skrytých příčinách svých problémů opakujíce při tom Boží jméno, modlitbu či mantru.
- Nebojte se nikdy zlého, vždyť je tu Bůh, a to vás chrání. Určitě v boji se zlem proto nakonec uspějete.
- Pokuste si vyhledat žijícího duchovního Mistra, někoho takového jako je v České republice můj Mistr Paramhans svámí Mahéšvaránanda. Platí, že kdo je pod ochranným deštníkem světce, nad tím nebudou moci zlé a nečisté síly uplaňovat svoji moc.
- Vydejte se na zásvěťnou pouť na nějaké svaté místo.
- Vytvořte si z vegetariánství svůj zdravý životní styl. Energie strachu ze zabíjených zvířat nebudou tak vstupovat do vašeho podvědomí a ovlivňovat vás formou deprese.
- Láska Vítězí. Celý Vesmír je udržován Boží Láskou. Staňte se nástrojem síly této Boží Lásky zde na zemi.
"Naši spoluobčané pěstují černou magii. A kdo táhne s nimi, automaticky se stává černým mágem. Uvažuj. Můžeš se odchýlit z cesty, kterou ti tví spoluobčané vyměřili? A pokud s nimi zůstáváš jsou tvé myšlenky a skutky navždy zakotveny v podmínkách, které ustanovili. To je otroctví. Bojovník je od toho všeho naopak osvobozený. Svoboda je drahá, ale cenu není nemožné zaplatit. Takže se obávej svých věznitelů a pánů a neztrácej čas a sílu strachem ze svobody."
Celibát znamená bezženství a to i vnitřním způsobem. Znamená to, že jste velmi po předchozích zkušenostech se sexuální energií zmoudřeli, neboť tato nevede většinou ke štěstí, ale do chomoutu se světem. Dnes si mnišský celibát u sebe nemohu vynachválit. Tak jsem realizoval v dospělém věku svou samotu před Bohem, jako nezbytného předpokladu především vnitřního osvobození. Celibát, čili po indicku brahmačárja však není doporučení a závazek k dobrovolnému zachovávání toliko pro mnichy, ale i otcové od rodin ujařmení světským životem by měli být ve svých stycích s manželkami mimořádně opatrní. "Pokud není vymýcena i jen nepatrná žádost muže po ženě, jeho mysl je k ní připoutána jako telátko sající mléko ke krávě.", řekl Buddha. Proto u mnichů, kteří doopravdu touží po osvobození a osvícení musí být zcela vymýcena byť i jen n epatrná žádostivost a náklonnost k ženskému pohlaví. Proto mistři radí ženám se zcela vyhýbat a nevyhledávat vůbec jejich společnost. V Paramhansovi Jóganandovi se dále dozvíme, že pokud není sexuální náklonnost k protějšku překonána a transformována, bude vás pokušení pronásledovat i v astrální realitě. I Ježíš říká, že kdo chce jít za ním, musí opustit svou ženu a příbuzné - to znamená zachovávat celibát. Na toto si přišli všichni mnichové nezávisle na sobě ve všech náboženstvích, ve všech kulturách a ve všech časech. Někteří adepti mladšího geologického stáří sice celibát odmítají v nevědomosti zachovávat, ale ti nejsou doopravdy osvobození, neboť v epištole sv. Pavla se píše, že svobodný se stará o věci Páně, jak by se zalíbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě. K tomu Jógananda dodává jako výstrahu, že zkoumal životy mnoha svých přátel, kteří se oženili. Když se vydali na moře světské zodpovědnosti, zapomněli na své odhodlání hluboce meditovat! A Anthony de Mello říká abyste si představili, že tomu člověku po jehož lásce toužíte řeknete: "Nech mne být sebou samým..." Ve chvíli, kdy tato slova vyslovíte pochopíte, že žádáte o nemožné... Kdybyste si měli vybrat mezi tím být ve vězení a mít tam společnost, nebo chodit po světě úplně sám, pro co byste se rozhodli? Proto já mnich nikoli z donucení, ale z vlastního poznání radostně a svobodně zachovávám nepochopený celibát - brahmačárju. I ženatý český mistr jógy Eduard Tomáš, ačkoli byl řádně oženěný s mystičkou Mílou Tomášovou napsal, že dokonalá harmonie je pouze tam, kde je Poznání. Podle starých mistrů je setkání dvou duchovních lidí v manželství zázrak, který se na světě odehraje tak asi jednou za tisíc let. Přesto se o to všichni, téměř všichni marně pokoušejí a v manželství trpí, zoufají a jsou nenaplnění a nešťastní, neboť se neprozřetelně zřekli Božské, především vnitřní svobody. Proto procházejte světem jako lev sebeovládání a postarejte se o to aby vás neproháněla žába slabosti. Nenechte se bít provokujícím bičem hezké tváře. Jak může mít opravdové potěšení ze světa otrok svých smyslů, píše dále Jógananda. Takový ztrácí všechno správné rozlišování. Nedovolte tedy aby žádostivost po partnerovi zatemňovala vaši mysl a opílí žádostivostí jste zapomněli upínat mysl k nejvyššímu - k Božství, řekl Maháprabhudži. Pokud celibát - brahmačáriju z různých příčin nechcete, či spíše nedokážete zachovávat, potom je opravdu pro vás lépe, když se normálně oženíte, přivedete na tento svět mnoho jogínů a plníte Boží vůli ve světě jen jako obyčejní hospodáři.
Jindy jsem našel jakéhosi světce v jedné jeskyni. Tolik se naplakal, že z toho oslepl. Jeho kůže byla šupinatá špínou a svatostí. Ten mi řekl ta nejpravdivější, ale také ta nejhroznější slova. Když na ně pomyslím, běhá mi ještě teď mráz po zádech.
"Jaká slova?" Chci je slyšet, řekl František a vzal mě za ruku. Celý se třásl.
Vrhl jsem se před tím mužem na zem a zeptal se: "Svatý poustevníku, vydal jsem se na cestu abych našel Boha: ukaž mi cestu!"
"Cesta neexistuje." odpověděl a udeřil holí o zem. "Není žádná cesta!"
"Tak tedy - co je ?", řekl jsem polekaně.
"Existuje propast. Skoč do ní!"
"Propast?! To je ta cesta?, křičel jsem.
"Ano. Cesty vedou zemí, jenom skok tě přivede k Bohu. Skoč!"
"Nemohu otče!"
"Tak se ožeň a uklidni se!", řekl a ukázal mi vyhublou kostnatou rukou k východu z jeskyně. Vyhnal mě a ještě dlouho jsem slyšel jeho pláč.
Nikos Kazantzakis
Chuďásek Boží. Život sv. Františka
Nezávislost víry - tato odedávna základní vlastnost nás poustevníků mi zabránila ve formaci v organizovaném řeholním, klášterním či duchovním společenství, zejména né u katolické církve. Jedinou vyjímkou je společnost vedená skutečným světcem, kde nehrozí z nevědomosti zneužití jeho funkce k násilnému pokořování, znásilňování a lámání dobrého charakteru uchazeče o členství v takovém společenství. Takového světce jsem nakonec doopravdy objevil nikoli u katolické církve, ale v hinduismu v osobě Jeho svatosti Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy. Jím jsem veden zcela nenásilně, tolerantně a s láskou po mé vlastní individuální cestě, která je jak se ukazuje čistě kontemplativní, poustevnická. Nemohu tedy být v žádném případě organizovaným křesťanem, kde je pokořování doktríně náboženství vyžadováno, někdy tvrdými otřesnými psychickými postupy. V tom jsou opravdu "mistři". To se týká i některých mistrů zenu, kteří místo aby anahátu léčili pozitivní energií a naplňovali Láskou, na ni útočí. To je má osobní zkušenost s těmito "mistry". Taky zaútočím, pokud se ke mě někdo přibližuje neuctivě na bázi zlého ega. Tohle všechno Višvaguru paramhans svámí Mahéšvaránanda ale vůbec nedělá. Jsem tedy jogínem s kořeny pravděpodobně ve svobodomyslném Himálaji a nějakým nepochopitelným vesmírným dopuštěním či žertem jsem se zrodil v tomto životě zde ve střední Evropě. Proto mám s touto velehorskou dekompresí zde v nížinách určité problémy, například ze strany státních orgánů, ochránců přírody, lesáků, kteří mému pojetí náboženství vyžadující pobyt v přírodě nerozumí. Nic, vůbec nic si z toho ale nedělám a dokonce i v České republice a na Slovensku kráčím směle po své horské cestě jógy. Mě zajímá má prapočáteční Svoboda, nepotřebuji aby mi ji někdo v "dobré víře" ničil, či schvaloval. Nepotřebuji aby někdo posuzoval moji náboženskou víru. Nepotřebuji aby mne někdo vychovával, od toho je můj vnitřní Učitel, kterého poslouchám od narození. Proto jsem nemohl být běžným mnichem, ale mnichem – poustevníkem.
"Boží milost a Boží prozřetelnost je nezměrná a nevyčerpatelná. Kdo se jí bezvýhradně oddá, nemusí si dělat starosti o své bytí. Nemusí žít v obavách z nepředvídatelné budoucnosti. Nemusí se pachtit po hmotných hodnotách a světském postavení, které by mu zajistily existenci."
Neubližování druhým bytostem - nejsvětější princip.
Když jsem byl docela malý chlapec, tak asi 5 až 10 let, sbíral jsem motýly a brouky do své odborně vedené entomologické sbírky. Později mne však ovládl soucit aniž by mi to někdo vysvětloval a já jsem spontánně se sběrem hmyzu přestal, přestal jsem motýly a brouky svou dětskou rukou usmrcovat. Tak jsem si již v úplném dětství v důsledku svého odborně motivovaného entomologického sběru učinil zlou karmu. Později když jsem dospěl a započal s meditací jsem tohoto dětského počinu hořce litoval. Toto však již odeznělo a já proto dnes neusmrcuji dokonce ani klíšťata, která se mi přisají v lese na těle. Mám totiž s klíšťaty tichou dohodu, že pokud mne něčím neinfikují, tak je nebudu zabíjet. A svůj slib učiněný kdysi v 15 letech dodnes dodržuji a skutečně navzdory mému častému pobytu v lesích jsem nikdy ničím neonemocněl. Právě naopak, v lesích se ze všeho uzdravuji. Taky jsem v mládí v duchu jinak úžasné knihy dětské přírodní mystiky Thompsona Ernesta Setona "Knihy lesní moudrosti", bohužel ulovil v potoce několik ryb. Ale i toho jsem vzápětí litoval a hned jsem s tím spontánně přestal. Taky jsem se jako kluk chtěl přihlásit do kroužku mysliveckého sdružení, protože se mi zdálo že rozumí přírodě, kterou jsem miloval, ale i nyní mi vyšší neviditelná síla, která vede celý můj osud a ochraňuje mne varovala abych to neudělal a do mysliveckého spolku nevstoupil. Dnes vím proč. Protože zabíjí v lese zvěř, což by byla smrtelná karma pro jogína. A tak mi v tom Někdo na nebi či nadvědomí samozřejmě zabránil. A tak je to pořád. Stále jsem Někým vedený což vím ze své dnešní meditace. Proto ani vy neubližujte zvířatům ani lidem! Naše životy jsou někde nějak propojeny a pokud někdo ubližuje druhým, ve skutečnosti ubližuje i sám sobě. Všechno se vrací zpět. Proto moudrý neusmrtí ani mouchu, jak učili antičtí filozofové. Já rozhodně uctívám život ve všech jeho projevech: v lidech, ve zvířatech, v rostlinách a stromech, ve vzduchu, zemi a vodě, prostě ve všem co jest. Buďte taky takoví a za nic na světě neubližujte v ničem přírodě, tomu co ji tvoří a co v ní žije.
"Vzýváš-li Boha dnem i nocí z hloubi své duše,
bezpochyby k tobě přijde a vezme tvůj život do svých milujících rukou."
Paramhans svámí Mahéšvaránanda
Systém Jóga v denním životě
Vegetariánství je úcta k životu, ke všemu co Bůh stvořil. Vegetariánství je intenzivní soucit se zabíjením našich menších bratří, zvířat nejen ve volné přírodě, ale i v průmyslových neetických velkochovech. Vegetariánství je u hinduistického mnicha a jogína prvořadý předpoklad a základ všech dalších milostí. Již Lev Nikolajevič Tolstoj varoval, že dokud budou lidé jíst maso a budou používat jatka, potud budou na světě i války. Bohužel jsem nebyl vždycky vegetarián a styděl jsem se za to, když jsem zmoudřel. Ale narodil jsem se v křesťanském prostředí, kde všichni jedli maso, proto jsem i já sugestivně podlehl tomuto zlozvyku pod vlivem rodinné výchovy. S vegetariánstvím jsem začal hned na Boží Upozornění v roce 1996, kdy jsem byl přiveden do Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách, kde tou dobou dlel můj budoucí Mistr Paramhans svámí Mahéšvaránanda. Myslím si, že mne takto varoval Bůh abych neubližoval žádným živým bytostem, dnes proto neusmrcuji ani klíšťata. Vegetariánské stravování bych rád doporučil opravdu každému, i křesťanům, kteří toto upozornění však většinou bohužel ignorují, dokonce i v případě mnichů a kněží. Toto mé varování před násilím na zvířatech totiž pochopí jen skutečné duchovní Osobnosti, jako jsou indičtí světci, jogíni, svámijové a sádhuové, kteří se vůbec neživí masem. Musíte mít prostě toto nejhumánnější hinduistické zrození, abyste To pochopili. NEZABIJEŠ, je velké přikázání Bible. Jeho výklad se však různí u křesťanů a indických Mistrů jógy. Zatímco křesťané se domnívají, že se zakazuje jen zabití člověka, Mistři jógy učí, že se jedná i o nezabíjení zvířat! Jogíni a mniši v hinduismu jsou proto vegetariány a myšlenku vegetariánství aktivně zasévají do nejširších vrstev lidské společnosti. Zde je tedy zásadní rozpor výkladu víry mezi Východem a Západem. Mniši a kněží v křesťanství totiž běžně jí maso. To je důvod proč bych nemohl být křesťanským mnichem. Přesto idea vegetariánství není cizí ani u části katolické církve. Jsou to mniši trapisté, kartuziáni a pauláni - tři katolické řády - v nichž se po vzoru svých zakladatelů, živí rostlinou stravou a jsou vegetariány. Tím dávají zajisté velmi dobrý příklad těm křesťanům, kteří nad otázkou zdravé výživy sami přemýšlí. Přesto vegetariánství u křesťanů obvyklé není. Lide se bojí zříci se masa, neboť naslouchají názorům svých materialistických lékařů. Prý se maso musí jíst abyste byli zdraví! Takový ďábelský blud a lidé tomu věří! Pravý opak je pravdou... vegetariánství by každému jen prospělo ke zdraví. Mí přátelé křesťané dále argumentují tím, že prý i sám Ježíš údajně jedl maso: velikonočního beránka a ryby. To je učí Bible. V souladu s literou zákona proto prý i oni prý mohou jíst maso. Já nevím proč to v Biblí je a kdo to tam zanesl, ale nevěřím tomu. Slyšel jsem totiž osvíceného světce svámího Mahéšvaránandu, který tvrdil o Ježíši, že byl vegetarián. Každému bych doporučoval, aby se vegetariánem stal, neboť jen pak můžete plně Pochopit. Nejdřív je nutné s jezením masa rázně přestat, teprve pak příjde na řadu soucit. Netrapte se tím, že soucit se zvířaty zatím necítíte a nedivte se tomu. Nejdřív musíte z toho vlaku jezení masa sami vystoupit. Vegetariáni si velmi pomohou eticky a zdravotně. Krom toho vegetariánská strava je i chutná a zcela nahrazuje masitou stravu. Ti, kdo zvířata zabíjejí: tedy řezníci, myslivci, rybáři ap. jsou hodni hanby. Krom toho si zabíjením zvěře vytvářejí opravdu zlou karmu, neboť utrpení, které způsobují, se ukládá do jejich podvědomí a bude se jim vracet v příštích životech. Nechtěl bych být myslivcem. Ti lidé opravdu nemají soucit. Jak někdo může uříznout hlavu jelenovi nebo srně, to nelze pochopit. A jím to připadá "krásné". Myslivci proto budou jednou velmi trpět aniž by věděli proč a čím. To je zákon karmy. Protože jsou to lidé bez soucitu, ani Bůh s nimi nebude mít soucit. Nebo to jim připadá hrdinské puškou s výkonnou optikou střelit zbaběle jelena do srdce? Já sám jsem vegetariánem od roku 1996, tedy již téměř třicet let. Maso mi ve stravě vůbec nechybí. V přechodu na vegetariánskou stravu mi velmi pomohl sám svámí Mahéšvaránanda. Potřeboval jsem mít totiž záruku ve svém rozhodnutí stát se vegetariánem a tu jsem v jeho osobnosti jistě měl. To je již úkol Mistra, dělá z lidí vegetariány. Já jím všechny druhy zeleniny a ovoce, ořechy, mandle, též mléčné výrobky. Jsem tedy vegetarián, nejsem příliš útlocitný vegan. Tak toto jsem vám chtěl říct o vegetariánství z pohledu své víry.
"V Indii vědí všichni lidé, že sádhuové, svámiové a světci přísně dodržují zásadu ahimsy - nezabíjejí živé tvory a neubližují jim. Živí se vegetářsky. Zásadu neubližování neúnavně vysvětlují všem, kdo ještě nepochopili, že příkaz "nezabiješ" se nevztahuje pouze na vraždu člověka. Nezabiješ znamená, že nebudeš působit utrpení žádné živé bytosti. Ahimsa je nejsvětější princip v životě, a kdo jej porušuje, je hoden hamby."
Paramhans svámí Mádhavánanda
Lila Amrit
Život božského Mistra šrí Maháprabhudžího
Málo se ví, že já poustevník, jsem byl kdysi v 90. letech 20. století na začátku své duchovní cesty k Bohu zaměstnán jako učitel dětí ekologické výchovy. Bylo to na Středisku ekologické výchovy a etiky Rýchory v Krkonoších. K ekologii jako františkánující poustevník mám tedy samozřejmě velice kladný a pozitivní vztah. Proto nemohu souhlasit jak se ekologie v předzvěsti globální ekologické krize, k níž směřuje tento svět, zneužívá k útisku srdce nás svobodomyslných lidí. Opravdu zneužívají své kompetence a zákony a já vytýkám ochráncům přírody útisk zálesáků, tuláků a trampů a samozřejmě i mne poustevníka, například za v jádru neškodný tradiční ohýnek někde v jeskyni. Opravdu si všímají především sekundárních problémů a na nich si dělají sebereklamu jací jsou velcí ochránci přírody. Přitom opravdu primární problémy v podstatě neřeší, neboť ze strany zákonů této zkažené, neduchovní, Bohu odcizené společnosti, jsou umožněny. Zde mám na mysli například zabíjení zvěře ve volné přírodě vrahy zvěře, lesáky, katastroficky přehnanou těžbu stromů, tímiž kazisvěty, dále těžbu vápence v CHKO Moravský kras soukromými kamenožrouty atd. Nám zálesákům a milovníkům zdejší přírody nepovolují nejen oheň, bez něhož je život v lesích neobyčejně svízelný ba nemožný (což oni dobře ví!), ale nepovolují ani pouhý stan, přístřešek či maringotku, jako nezbytných prostředků k modlitbě a meditaci v osamění drsné přírody u mne poustevníka, což vnímám jako zneužívání zákonů této společnosti proti duši poustevníka, který chce žít především jen osamění přírody a měl by být přece zvlášť chráněný jako kulturní a duchovní dědictví tohoto národa. Z těchto důvodů se s profesionálními strážci a ochránci přírody, jakož i lesníky míjíme v pohledu na ochranu přírody. Myslím si, že mne v Moravském krasu utiskují a už jsem proto kvůli tomuto útisku na protest na čas opustil demonstrativně Moravský kras. Ochránci přírody jsou jistě něco pozitivního v lidské společnosti, ale trpí proto pocitem vlastní výlučnosti, jako by byli již osvícení při pohledu na přírodu a na její děje, což si já ale nemyslím, i když na státní úrovni bezpochyby bezvadně plní svojí funci. Opravdu ochránci přírody nesou na rukách krev nevině zabíjených tvorů, za což jsou z moci svých razítek zcela jistě zodpovědni. Já sám se jako zkušený zálesák a lesní poustevník považuji za alternativního krajinného ekologa, například tím že jsem se stal již dávno vegetariánem, abych se nemusel podílet na zabíjení živých tvorů. Já sám jako poustevník však nemohu vůbec nic změnit, neboť nemám žádné kompetence a jsem odevšad kde bych mohl být ještě něčím užitečný vypuzovaný a vyháněný, například z pozemků Školního lesního podniku Křtiny. Až ona ekologická krize, ke které směřuji tento svět dolehne a která vše v této společnosti vyhrotí do extrému, tehdy si někdo možná vzpomene na můj varovný hlas v roce 2025. Bojím se o osud demokracie. Nechci aby začala nějaká nová totalita ve jménu falešně pojaté ekologie a ochrany přírody, k níž spatřuji latentní trendy již v dnešní době, viz například neradostná pseudokauza trampských tábořišť v CHKO Kokořínsko, která pod vlivem ekologických fanatiků hrozí přerůst v celonárodní problém boje s trampingem, který přece má v této republice již předkomunistické kořeny. Komu duševně zdravému mohou vadit osamělé trampské osady nebo poustevny? Rozhodně k tomu nebudu tolerantně mlčet! Ze všeho nejdřív tedy musí přestat zabíjení zvěře a dále opravdu přehnané kácení stromů pro zisk do něčí kapsy a též se musí zcela přestat s popotahováním tradičních lesních společenstev, zejména trampů a nás poustevníků. Jinak přeji každému na své úrovni vědomí vše dobré. Naslouchejte dál poustevníkovu hlasu.
„Milujte samotu a ticho. Mějte vnitřní život. Všechny strasti pominou.
Budete zakoušet nejvyšší štěstí“.
Sankalpa, autosugestivní metoda k překonávání letitých návyků a zlozvyků.
Sankalpa je autosugestivní metoda k překonávání letitých návyků a zlozvyků. Podstatou této sugestivní metody je, že si nic násilně neodpíráme, všeho si s mírou užíváme a dopřáváme a do svého podvědomí současně vkládáme pozitivně motivované sugesce, čili sankalpy, tedy naše upřímná vroucí přání po změně našich letitých, zdánlivě nezdolatelných návyků, například v otázce duchovní kázně, praktikování sádhany, zásad zdravého stravování, sexuální energie atd. Opravdu si nic neodpíráme, ukázňujeme se humorně, zcela nenásilně touto sugestivní metodou čili sugescemi našemu podvědomí v živé víře, že to pomáhá k toužebné změně. Je to tedy síla sugesce, sankalpa šakti, která nás zcela proměňuje, nikoli jen vlastní úsilí, či síla nezdolné vůle. Touto podvědomou sugestivni silou lze zvítězit doslova opravdu nad všemi vnitřními odpůrci i nepřáteli, nalezanými postupně s duchovním vývojem ve svém nitru, v podvědomí a nevědomí. Nějaká míra vlastního úsilí při tomto odříkání je však žádoucí. Rozhodně hledané změny nenecháváme jen na našem osudu, čili karmě a snažíme se být vskutku jogínem, pánem svého osudu a svých karem. Tuto sugestivní metodu dovedl ke skutečnému mistrovství již dávno přede mnou Břetislav Kavka, český mystik a parapsychológ, který ji zveřejnil ve své velice čtenářsky úspěšné knize: "Nové základy experimentální psychologie", kterou by měl každý zájemce o duchovní cestu si nejdříve přečíst a prostudovat. Vnitřní a vnější svět jsou spojené nádoby. Jakými jsme k sobě, takovými budeme jednou ke svým bližním. Proto přistupujte ke svým trápením a problémům s humorem a nic si násilně nevynucujte. Nevíte do čeho všeho zasahujete. Vše ponechte na léčivé síle sankalpy - autosugesce. Nakonec budete úspěšní. Tuto metodu jsem znovuobjevil ve své meditaci sebezpytování. Důležitá u této metody je živá víra v pomoc Boha, neboť jsme v rukách Božích ať si to uvědomujeme, či nikoli. Bez této víry ve vyšší pomoc Boží to rozhodně nepůjde, má metoda nebude správně fungovat. Bude postrádat hlavní esenci. Není to tedy ateisticko - psychologická metoda! Úspěch na vaší duchovní cestě se dostaví vydobydeteli si vlastním úsilím při praktikování duchovní sádhany zvláštní milost Boha, čili od Někoho z vnitřního Vesmíru. A to je ve vašich rukách, do jaké míry se zájmy vesmíru spolupracujete. Je to tedy založeno na Síle Lásky, milosrdenství a soucitu. Proto se naučte pokorně nést své kříže, dokud je Někdo z vás milosrdně nesejme. Programování podvědomí je realita. Autosugesce je pozitivní příkaz toulavé a bloudící mysli a soustředění jí do patřičného duchovního koridoru. Sugesce je účinná metoda ovládnutí sebe udílením rozkazů svému podvědomí v živé víře v jejich účinnost. Sugesce je síla našeho přání směřujícího k větší sebekázni.
"Božský řád pečuje o vaši budoucnost s větší moudrostí než kterákoli pojišťovna. Svět je plný neklidných lidí, kteří věří ve vnější bezpečí. Jejích trpké myšlenky jsou jako vrásky na jejich čelech. Ten, kdo nám dává vzduch a mléko už od našeho prvního nádechu, ví jak se den za dnem postarat o své věrné...
...Až získáš vnitřní pohled, zjistíš, že vždycky přijdou i vnější zásoby.
Být chudý pro Boha neznamená naprosto trpět jakýmkoli nedostatkem, to by bylo nepochopení této mé duchovní vize. Znamená to, že jsme se rozhodli pro ekologicky šetrný život. Já propaguji to co nazývám františkanstvím, tedy život v sebekázní a dobrovolné nemajetnosti v duchu sv. Františka z Assisi, který na sestru chudobu ve světských statcích kladl veliký důraz. To však vůbec nepřijali, nerealizovali ba nepochopili četní Františkovi následovníci. Přesto sv. František varoval, že evangelijní chudoba je jedním ze základních pilířů jeho víry a řehole. Proto šel tak daleko, že se stal žebrákem žijícím v bezdomoví. Domnívám se, že tuto středověkou tradici mnišství by bylo záhodno v této převážně konzumní společnosti úspěšně obnovit. Na mnohé z vás jistě doléhá karma nemajetnosti, to ale vůbec není zlé, je to dobré z hlediska vyšších duchovních cílů a aspirací. Né nadarmo se skutečně duchovní lidé na začátku svého obrácení k Bohu zříkají peněz a světského majetku a odcházejí do bezdomoví jako potulní mniši a jogíni. Proto ani vy nelitujte, že jste poněkud nemajetní, může to být podnět a prostředek k vašemu vyššímu duchovnímu vzrůstu. Musíte se jen naučit žít šetrně a skromně, potom budete mít životních prostředku dostatek. K této šetrnosti je velice žádoucí ukázňování se například v otázce svého stravování a soukromých tělesných potřeb. Nelitujte proto vůbec, že jste chudí na světské statky, je to podstata mnišství! Buďte jako můj velký vzor svatý František z Assisi, rozdejte část svého nadbytečného majetku dobročinným a charitativním společnostem a nadacím, či jen obyčejným žebrákům a lidem v bezdomoví na ulici a zcela jistě budete mít karmicky poklad v nebi. Tak jsem to učinil i já. Dokud jsem měl peníze, jenom jsem je rozdával a proinvestovával do duchovním předmětů a do duchovních projektů. Nyní když jsem opět nemajetný, či spíše relativně nemajetný, jdu zase dál svou vlastní cestou, kterou nazývám "františkánstvím", což je dobrovolné káznění se. Buďte jako já, opravdu rozdávejte nadbytečný majetek, například Višvagurudžímu Mahéšvaránandovi - což je úplně nejlepší vynaložení všech svých hmotných statků - na jeho největší projekt: charitativní a dobročinný Óm ášram Jadan v Indii. Pokud ještě jednou zdědím nějaký majetek, zase ho budu rozdávat a zase budu sponzorovat různé dobročinné projekty, a to zde v České republice, v níž žiji jako poustevník, například na Charitu, Armádu spásy, Dobrého anděla, Greenpeace... nebo třeba na nemajetný trapistický klášter Nový Dvůr. Opravdu se na to už těším až budu bohatší a budu zase ve větší míře moci vydávat peníze potřebným. Františkánství, jak já tomuto svému životnímu názoru říkám, je nejpozitivnější, nejharmoničtější, nejláskyplnější cesta životem, jakou si lze v tomto světě přát a zvolit. Na tuto svou duchovní vizi jsem přišel již někdy před třiceti roky a stále jsem jí i jako mnich věrný.
"A neshánějte se, co budete jíst a co pít, a netrapte se tím.
Po tom všem se shánějí lidé tohoto světa. Váš Otec přece ví, že to potřebujete.
Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno."
Dokonce i v České republice a zejména na Slovensku ještě jsou opuštěná místa na nichž nehybně stojí čas. Ale jsou velmi vzácná. Hledejte je jen v přírodních rezervacích a chráněných územích, kam těžaři stromů s motorovou pilou a lovci nesmí přijít. Tam usedněte, ničeho se nedotýkejte a meditujte. Rozhodně se nebojte. Oni umí dávat jenom světské pokuty, jinak jsou bezmocní. Myslím si, že vy kdo jste jako já máte právo v lese svobodně žít. Pořiďte "dřívkáč" za tisíc korun, který je tolerovaný. Určitě se vám vyplatí. Budete mít čisté svědomí před ochránci přírody. Oheň je neodmyslitelnou součástí života na poustevně, nejen z praktického hlediska například na uvaření čaje, nebo pokrmu vezdejšího, či proti chladu v noci, ale zejména z mystického hlediska. Všichni svatí poustevníci rozdělávají oheň a u ohýnku sedí. Je na tom něco mytologického. A myslím, že všichni soudní ochránci přírody, tedy pokud to mají v hlavě pohromadě a v harmonii, to musí pochopit. Bez ohně v přírodě totiž rozhodně nelze přežít. To oni ví, a proto vám chtějí ve Skutečnosti zabránit v dělání ohňů, aby se vás podprahově zbavili, vytěsnili vás z lesů, z přírody, který podvědomě považují ve své pomýlené filozofii za své vlastní území. Tento les ale patří každému, kdo se k němu chová ohleduplně, ne bezohledně jako ti velkopodnikatelé se stromy v dnešní klimatické změně. Nemají rozhodně čisté svědomí a na rukách mají krev nevině zabíjených bytostí! Vůbec si s nimi nic nezačínejte, jen jim tu pokutu klidně zaplaťte, neboť na "své úrovni" oni taky plní nějakou relativní funkci v této světské konzumní společnosti. A vyhýbejte se jim, nestýkejte se s nimi a žijte po svém. Já do lesů a hor rozhodně patřím a chodím sem hledat napojení na Božího Ducha. Myslím si, že mě pro tento účel vůle Boží vyčlenila k poustevnickému usazení Hádecké údolí čili Údolí Říčky v jižní části Moravského krasu. Je to zalesněné území. Celkem zde využívám příležitostně za účelem meditace v osamění asi 9 jeskyní z cca 50 zdejších jeskyní, například jeskyně Trampů, Slezákovu díru, Kůlničku, Pekárnu, Švédův stůl, Křížovu, Adlerovu, Nad Kůlničkou a Liščí díru. Přitom hlavní meditační jeskyni v tomto posvátném údolí, jakož i v celém Moravském krasu, jsem učinil Adlerovu jeskyni. Hádecké údolí, jak jsme ho nazývali my, trampové a jeskyňáři, navštěvuji již cca 45 let života. Původně jsem chtěl žít jako poustevník v onom kdysi velmi svatém Vallis Baptismi, Údolí křtu čili Křtinském údolí. Ale tam nejsou pro osidlení poustevníkem dnes potřebné pozitivní dobré energie, nejen mezi speleology, ale i ve vztahu se správcem tohoto pozemku ŠLP Křtiny, kteří mé poustevnické myšlence nejsou vůbec bohužel nekloněni. Navíc je energie a aura Křtinského údolí velmi znehodnocena výstavbou velmi frekventované silnice bez chodníku pro pěší turisty, návštěvníky či poutníky k Panně Marii ve Křtinách, která hrozí smrtelnou kolizí se zběsile ujíždějícími motorkáři a automobilisty. Proto jsem dal nakonec za pravdu RNDr. Antonínu Tůmovi ze Správy CHKO Moravský kras, který mi navrhl abych poustevnicky přijal jen Údolí Říčky, místo Křtinského údolí a Habrůvecké plošiny. A tak se nakonec i zázračným způsobem stalo. Tak mne to přivedlo zpět domů do Údolí Říčky. Zde je tedy má současná hlavní meditační jeskyně. Prosím abyste mne nestopovali, nehledali mne, nenavštěvovali a doufám že mne odtud již nikdo nevyžene.
„Buďte opatrní ve výběru svých společníků. Straňte se mluvků. Mluvte málo. Držte denně dvě hodiny maunu. Nestýkejte se s nevhodnými lidmi. Čtěte dobré, inspirující knihy. Mějte satsang. To vše jsou pomocníci v meditaci.“
Satsang, o vnější vzdálenosti a vnitřní blízkosti u nohou Vesmírného Mistra.
To nejúžasnější co můžete zažít je satsang u nohou Osvíceného Mistra jako je Višvaguru paramhans svámí Mahéšvaránanda. Říká se, že satsang u nohou sádhua je jako životní vítězství. Rovněž Upanišády vyzdvihují důležitost naslouchání slovům Mistra. Probuď se a přisedni k nohám Mistra. Tato cesta je jako ostří nože. Těžko po ní jít. Já na satsang nedám dopustit. Vše je to tajemné působení Boží Milosti. Na satsangu se předává pozitivní energie, Láska, čehož má každý zapotřebí. Zpívají se duchovní zpěvy, bhadžany až se oči orosí slzami Lásky. Mistr přednáší o józe a svém Poznání. Všude je ticho, které občas přeruší jen smích zúčastněných. Svámiji totiž svoji jógu přednáší s humorem, nadhledem a s uvolněním. Proto je svými žáky nadevše milován a uctíván, jako Boží vtělení. Já sám jsem byl na Svámijiho satsangu poprvé v roce 1996 a hned si mne tento Mistr jógy získal svou dobrosrdečností. Od té doby se zúčastním prakticky všech satsangů v ášramu ve Střílkách, který je nejvýznamnějším Svámijiho ášramem v Evropě. Svámiji si mne opravdu získal a i proto jsem se mu zvlášť odevzdal jako mnich - svámí. Přesto po mnoha letech prožitých na satsanzích radím, abyste neustrnuli ve svém duchovním vývoji pod vlivem přijímání jen vnějších energií, ale šli dál také někdy po své vlastní individuální cestě do osamění. Tak učinili všichni poustevníci a mezi nimi samozřejmě i já. Následujte ve všem své vnitřní volání a nic nepotlačujte. Pokud se vám zdá že duchovně stagnujete může to být vnitřní signál, že máte učinit nějaký další krok, jímž může být právě cesta na poustevnu. Já klidně ze satsangu odejdu do lesa, abych našel svůj vnitřní vztah s Bohem. Neboť Bůh mystiků a proroků odjakživa promlouvá v Tichu a samotě. Jsem tedy velkým příznivcem těchto zejména vnitřních satsangů v samotě u nohou Vesmírného Mistra. Proto kolektivní satsangy nyní ve věku 57 let již zanedbávám a budu se zdržovat více v klauzuře, či v lese. Já jsem tento opravdu radikální krok směrem k Bohu již udělal a nalezl jsem štěstí, mír a harmonii. I vy budete překvapeni kolik Lásky, štěstí, harmonie, inspirace, vnitřního míru, smíření a odpuštění naleznete u nohou svého vnitřního Mistra v samotě poustevny. V samotě budete samou radostí psát básně a možná i duchovní knihy pro druhé. Taková je cesta poustevníka, džňánajogína, neboť džňánajóga je kvalitativně vyšší cesta než bhaktijóga nebo prostá karmajóga. Já jsem především džňánajogín s bhakti, oddanosti k Bohu, což je myslím velice důležité kombinace nás všech poustevníků, nezbytné pro život v samotě ústraní poustevny. Obracejí se na mne bhaktové s žádostí abych je navštívil na satsangu. Já jsem se však rozhodl vnější satsangy omezit, s výjimkou stříleckých satsangů s Višvagurudžím a místo toho žít v samotě na bázi vnitřního satsangu u novou svého Vesmírného Mistra. Doslova jsem se rozhodl, že ze své požehnané samoty nevyjdu navenek dokud nedosáhnu Osvícení. Má účast na satsanzích do té doby je zbytečná. Nejsem již bhaktijogín.
„Spoléhej na Boha a přijmi svůj osud, ať je jakýkoliv.
Bůh je v tobě, je s tebou. Nejlépe ví, co ti dát a kdy.“
Taky jsem měl strach, ale nyní již žádný strach necítím. Jaké byly mé strachy? Na počátku strach ze smrti, z nebytí, strach tváří tvář nekonečnému vesmíru po prožitku Vesmírné Lásky, strach z nemoci, strach být bez ženy, strach ze samoty, strach z bezdomovectví, strach z démonů, Satana, strach z černé magie, těch strachů které na sebe bral život a které na mne útočily bylo opravdu velké množství. I vy jistě něčím takovým procházíte a trpíte. Dnes vidím, že mne strach upozorňoval na novou etapu na mé duchovní cestě, po níž budu muset projít. Nyní již žádný strach nemám a jsem v harmonii. Láska je nepřítomnost strachu. I vy se přestaňte bát. To vám radí poustevník, který všemi, i velkými strachy, prošel a zvítězil nad nimi, pochopil je a rozpustil až se staly zcela neškodnou emocí. Myslím že zcela bez strachu to během cesty nepůjde. Strach je hnací motor a síla jít dál k Bohu. Proto se pomodlete pokud se bojíte a jděte dál za Bohem. Strach je v podstatě přirozenou emocí. Nesmíte však být posedlí strachem. Don Juan učí, že k poznání je třeba přistupovat se strachem. To si já však nemyslím. Strach je na cestě poznání v podstatě náš nepřítel a musíme ho překonat všude, kde se objeví. Kdo se bojí, ten se ale něčemu ve svém životě učí. Například zpytujete své svědomí, takže to má na vás pozitivní vliv. Vesmír je ke každému 100 % spravedlivý. Hlavně si nepřipustit strach. "Oni", démoni ze strachu žijí. Oni vás prostřednictvím strachu udržují ve své moci a ovládají. A o tom je již tento svět a život v něm. Skutečně osvobozené bytosti vždy byly a jsou beze strachu, nýbrž v Lásce, která se strachem neslučuje. To "oni" ví, proto se naší Lásky bojí. Jenom meditace zahubí všechen strach. Podívejte se proto beze strachu do sebe jak funguje váš vnitřní vesmír.
„Pravý yogín ať žije ve skrytosti, vnitřně spojený s věčnějsoucím duchem, ať pěstuje samotu, ovládá svou mysl a nestará se o světské bohatství a jeho shon.“
Já sám jsem v bezdomoví žil, nebyl jsem však bezdomovec. Byl jsem spíše potulný mnich, někdo jako Buddha, František z Assisi, i Ježíš žil v bezdomoví. Žil jsem tedy z lidské dobrotivosti. Nikdy jsem však nikomu neřekl o peníze, nežebral jsem, neobtěžoval jsem nikoho na ulici, neboť jsem měl jinou filozofii než dnešní žebráci. Já jsem jen hrál u kostela u Minoritů v Brně na flétnu a vše pro živobytí jsem tak získal. Měl jsem se poměrně dobře, musel jsem však žít prostě, pokorně a šetrně. Dnešním bezdomovcům vytýkám, že útočí s žádostí o peníze na lidi na ulici, vyčítám jím tedy chtivost po penězích. Nejsou mnohdy spokojeni co jim nabízím dobrovolně za almužnu a chtějí stále víc peněz. Takové osoby radím příliš nepodporovat, neboť to nejsou ti praví bezdomovci. Vy podporujte ty pravé žebráky, poznáte je tak že žebrají s kelímkem o almužnu někde u kostelů, jsou to tedy pohádkové bytosti. Mnozí duchovní lidé z vlastního přesvědčení dobrovolně opustili tento svět, rozdali svůj majetek chudým a zcela nemajetní odešli do bezdomoví. Já k ním cítím úctu a obdiv. Velice rád bych tyto svaté bezdomovce uvítal na ulicích našeho města Brna. Většina současných bezdomovců jsou však závislí na alkoholu, na drogách ap., a proto je podporujte jen opatrně a s mírou. Domnívám se, že tento společenský problém s lidmi na okraji společnosti musí umět velkodušně vyřešit tato demokratická společnost. Měli by mít alespoň to nejnutnější k životu. Stačila by k tomu podle mne pronajatá velká tělocvična, v níž by mohli bezdomovci spolu komunitně přežívat. Tak to je námět na zamyšlení pro zodpovědné osoby. Já dnes finančně podporuji Armádu spásy za to, že podporuje na jejich cestě tyto nejzranitelnější osoby v bezdomoví ve jménu Ježíšovy milosrdné lásky. Myslím si, že ty roky co jsem v plné fyzické síle a zbožnosti prožil jako poustevník v bezdomoví, patří k nejsvobodnějším v mém životě. Nyní mám již ášram a na život v bezdomoví ve stáří již nepomýšlím. Žil jsem tedy jako František z Assisi z Boží Milosti, poznal jsem z vlastní zkušenosti přednosti i úskalí takovéto cesty, která je velice obtížná, nikoli nerealizovatelná v 21. století. Boží Milost mne stále vedla a doprovázela. Za své bezdomovectví se nestydím. Opravdu jsem byl velice šťastný a svobodný. Kdybych se někdy ocitl v nějaké bezvýchodné situaci, tak bych znovu oblékl kutnu sv. Františka z Assisi a dožil v ní svůj život svobodně na ulici. Bezdomoví je velice svobodná cesta životem.
"Člověk, který chce realizovat Boha, měl by žít o samotě, měl by se vyhýbat společnosti žen a světsky smýšlejících lidí. Tak se stane velmi mocným. Vyvine silnou individualitu."
Jógová transcendentální nauka o čakrách a úrovních vědomí.
Poznání smyslu lidského života mi umožnila neobyčejná indická hra "Líla" jejíž autor je Ind Harish Johari. Nezná se ani skutečný autor ani doba, kdy tato hra vznikla. Uvádí se, že je asi více jak 2000 let stará. Tuto hru by měli hrát všichni psychologové a psychiatři, aby něco pochopili, neboť je to nejpropracovanější psychologická mapa na světě. Protože jsem nepochybně indického zrození, hned jsem tuto nauku o čakrách vnitřně prožil a zcela pochopil. Pochopil jsem to, co křesťané nechápou, ani nechtějí pochopit. Tak například z druhé - sexuální čakry hovoří například psycholog Sigmund Freud, který byl na své úrovni mistrem této čakry. To je ovšem velice nízké poznání, jakkoli na své úrovni platné. Naproti tomu Carl Gustav Jung dosáhl podstatně vyššího stupně vědomí - čtvrtou čakru, stal se rovněž jejím mistrem, aniž měl však odvahu jít ještě dál do ještě vyšších center vědomí. Pak je ještě pátá, šestá a sedmá úroveň. Ježíš, Buddha či Maháprabhudží jsou bytosti až na sedmé konečné úrovní, tedy na úrovni Kosmického Vědomí. Proto jim svět většinou nerozumí, jakkoli je uctívá. Taky můj Mistr Mahéšvaránanda jistě realizovat tuto nejvyšší sedmou čakru a jeho poznání je tedy až z té nejvyšší možné úrovně. Není tedy obyčejný tuctový kněz v kostele disponující omezeným poznáním Boha a Božích principů a zákonů. A takoví kněží s nízkým vědomím nám tu chtějí něco vykládat. Kdyby šli raději na poustevnu a poznali se, místo toho aby se svým nedokonalým poznáním exaltovaně někoho přesvědčovali a kázali. Většině světské populace však toto kázání zesvětštělých kněží ovšem stačí, neboť se nachází svým vědomím převážně na úrovni druhé, nanejvýš třetí čakry, tedy na úrovni zvířecí říše. Jíst, spát a plodit potomstvo jim stačí. Vzpomínám jak jsme tuto hru "Lílu" hráli v roce 1995 u nás doma v Bosonohách spolu s maminkou a mou přítelkyní. Podstatou této hry je pochopit, že lidské vědomí se ubírá po cestě duchovní evoluce od nejnižších do nejvyšších transcendentálních psychoenergetických center v lidském těle čaker. Tehdy, při hře hry Líla, která formou synchronicity rezonuje s kosmickým děním, jsem se nalezl na hadovi žárlivosti s vědomím na úrovni druhé čakry - to se přiznávám a to mi stačilo. Odmítl jsem hrát dál. Nevědomky jsem žárlil totiž na Betty, mou tehdejší přítelkyni. Následně mé pochopení filozofie čaker ozřejmil i Ram Dass ve své knize "Tanec života" a já jsem tuto filozofii zcela přijal za vlastní. Rovněž poznání mého Mistra Paramhanse svámího Mahéšvaránandy z nauky o čakrách vychází. Toto své poznání Mistr sepsal v knize "Skryté síly v člověku". Nechci vysvětlovat propracovanou mystickou nauku jednotlivých čaker, kterých je 7 či 8. Nyní se svým vědomím nacházím podle svého názoru na čtvrté úrovni tzn. anáhata čakry - na úrovni srdce, se záblesky a vlivy vyšších čaker. To je již nad světskou úrovní, ale do konečného kosmického Osvícení to mám ještě daleko. Pokud tomu chcete rozumět vezměte do svých rukou Mahéšvaránandovu knihu "Skryté síly v člověku", nebo se připojte na web Jógy v denním životě www.cakry.cz. Čakry mi opravdu vše v životě vysvětlují. Není to filozofie. Je to Skutečnost.
„Vyhýbejte se společnosti lidí. Žijte o samotě. Zachovávejte maunu (mlčenlivost). Nejvíce utrpení pochází ze špatné společnosti. Buďte pečlivý při výběru společníků. Zřídkakdy najdete dobrého upřimného přítele. Nikdy nepřijímejte přítele příliš důvěrně do té doby, dokud jste ho po dlouhou dobu nevyzkoušeli.“
Já si samoty s Bohem velice cením jako jednoho z důležitých předpokladů na své duchovní cestě a jsem za to Bohu vděčný. Zatím však žiji na bázi naplňování karmy a dharmy se svou maminkou v mém rodinném ášramu. Odcházím však pravidelně do lesů na poustevny a do meditačních jeskyní. Plánuji ale odejít do úplné samoty na venkovskou poustevnu. Domnívám se, že ta největší radost, harmonie a štěstí mne tedy teprve čekají. Osamocení není krutý úděl a není třeba se ho bát, pokud jste duchovní. V okamžiku smrti bude každý sám, proč na to tedy čekat. Buďte jako ten, kdo již pro svět lidí zemřel. Je to výsada a velký Boží dar. V samotě za vámi přijdou andělé i vnitřní Mistr, aby vás vyučovali skryté jógové umění.
"Když se zdržíš zbytečných hovorů, zahálčivých obchůzek a naslouchání novinek a klípků, najdeš vhodného času k nábožnému rozjímání dost. Největší světci se vyhýbali lidské společnosti jak jen mohli a raději ve skrytosti sloužili Bohu.
Světští lidé se bojí ticha, tedy setkání se sebou samým, se svým vyšším Já, nechtějí být konfrontování se svým podvědomím, egem, ani nadvědomím. Opravdu se toho bojí, proto neustále zahánějí samotu rozhovory s druhými lidmi. Oni tak získávají energii na bázi ega. Já jsem však pochopil, že mlčení je jednou z duchovních ctností, Boží Milostí a silou mystika. Pokud toužíte po Poznání, potom se naučte umění utišit myšlenky svého malého já a naslouchat spásné nauce poselství věčnosti jež k vám promlouvá formou vnuknutí v Tichu za myslí. Já sám jsem kdysi držel maunu (mlčení) celkem 3 roky nepřetržitě, v době kdy jsem žil na horách a odtud sestupoval do lidské společnosti. Komunikoval jsem jen prostřednictvím papíru, na něž jsem psal své vzkazy. Stále jsem mlčel. Tím jsem se stal do značné míry jasnozřivý, senzitivní a dovedl jsem číst myšlenky. Poznal jsem přednosti i úskalí této silné duchovní praxe. Dnes si myslím, že mauna je jen do samoty, ale pokud žijete mezi lidmi, potom raději komunikujte na principu úsporné odtažité mluvy. Jinak by vás nemuseli dobře chápat protože byste jim neodevzdávali kýženou energii, a mohli by na vás útočit. To se stalo i mě. Dokonce i nejbližší přítel na mne při dlouhotrvající mauně zle silově útočil. Proto vám radím, abyste si zvykli druhým rázně odpovídat na jejich ataky. Rozhodně neumlčujte svého vnitřního šermíře, který vás během komunikací chrání před energiemi ega. Maunu ve společnosti lze praktikovat jen symbolicky, například na jeden den a to raději jen v ášramu.
„Je dobré čekat v mlčení na Boží pomoc.
Ten, kdo sedí sám a mlčí bude povznesen sám nad sebe.“
Důležitý předpoklad rozvoje skrytých duchovních sil ve zdraví a dlouhověkosti, je pravidelné každodenní cvičení vybraných jógových ásan, pranajámy a krijí. Zažeňte lenost a únavu a zacvičte si naši osmistupňovou zázračnou Jógu v denním životě, jež zaručeně vede až k Nejvyššímu Cíli, k mokše, Osvícení, čili Sjednocení s Bohem, Božským Já, či jak se tento nejvyšší cíl lidského zrození nazývá. Naše Jóga v denním životě autora Višvaguru paramhanse svámího Mahášvaránandy je tradiční indické cvičení prověřené věčností. Tím se velice odlišuje od všelijakých povrchních, jen fyzických cvičení, která jsou velmi populární v této kalijuze v západní společnosti. Proto vám jógu, ale opravdu jen podle vědeckého, mystického a mistrovského Systému Jóga v denním životě v dnešní záplavě všelijakých "jóg", které jsou jen na bázi strečinku či earobicu, vřele doporučuji si zacvičit.
„V čisté krajině, ať si zbuduje své pevné místo k sezení, ani příliš vysoké, ani příliš nízké, rozprostře na něm trávu kuša, kterou pokryje měkkým plátnem či jelení kůží. A zde - poté, co usedne zcela ovládaje mysl a své smysly - ať se koncentruje na To Jedno nejvyšší, a tak ať navozuje vnitřní spojení za účelem úplné očisty svého Ducha. Hlavu, tělo a krk ať udržuje vzpřímeně, neochvějně pevný upíraje svůj pohled ke špičce svého nosu a nerozhlížeje se na všechny strany kolem. Vnitřně zklidněn a beze strachu, setrvávaje ve své zaslíbenosti Čistotě, ať (takový yogín) s ovládnutou myslí upřenou na Mne ukázněně usedne, Mnou zcela prostoupen.“
Svámiji říká, že modlitba je osobní konzultace u Boha, u Božského Já. Modlitba je dialog s Bohem, s vyšším Já. Vždy když máte strach, cítíte se osamělí, dezorientováni, negativní, ihned zasedněte, opakujte svojí mantru, modlete se ke svému vyššímu Já, jež je Bohem. Dočkáte se úlevy od svých starostí a problémů a zázračného vysvětlení a rozpuštění vašich vnitřních stavů a pochodů, od všech dezinformací, těch které jste si na základě svých dosavadních zkušeností vymysleli, i těch které na vás uvalil tento svět na bázi kutsangu. Vnitřní modlitba srdce, čili mantra džapa se musí stát vaší duchovní žízní a životní potřebou. Proto zasedněte a opakujte si odevzdaně s pokorou jméno Boží. Modlitba vás posvěcuje a činí váš život snesitelný, smysluplný, pozitivní a úspěšný. Vždy když jdu spát si odříkám - světe div se - několik křesťanských modliteb naučených mou maminkou kdysi v dětství jako "Otčenáš", "Anděle Boží strážce můj" a "Andělíčku můj strážníčku". Jsem si vědom toho, že bych se měl více modlit, neboť kdo jiný by se měl modlit, když né poustevník. Na požádání se modlím za druhé lidi, nebo se pomodlím když k tomu dostanu vyšší vnitřní pokyn. Modlím se vírou, že to druhým pomáhá. Neočekávejte však žádné zázraky. Skutečné zázraky se dějí ve skrytosti. Takže se musíme všichni naučit více modlit, mantra džapovat či jen prostě nehybně sedět v meditační pozici a rozjímat či dokonce meditovat.
"Požehnaný je ten, kdo se denně modlí, medituje a opakuje si mantru. Všechno se v dobré obrátí, usiluje-li člověk o poznání, má-li pevnou víru v Boha a je-li mu dopřána gurudévova milost (guru - krpá). Nechte v sobě stále znít Boží jméno a Bůh se stane stálým průvodcem vašeho života. Kdo v sobě cítí Boha, žije v radosti, necítí se nikdy smutný a opuštěný."
Paramhans svámí Mahéšvaránanda
Skryté síly v člověku
Po své třicetileté meditaci pořád nevím jak se ve Skutečnosti správně medituje. Nejsem teoretik, ale praktik. Já razím myšlenku, že stačí jít jen do ticha a samoty svého pokoje, jeskyně, poustevny, či na vrchol hory a opakovat si svojí mantru, pak se ono Božské samo od sebe zjevuje a vyšší Božské Já, čili vnitřní Mistr přichází ke mě. Nejsem tedy vůbec teoretik na meditační techniky, a proto nikoho toto umění neučím osobně. Jsem si vědom toho, že v podstatě si na to musí přijít každý sám intuitivně, v souladu se svým duchovním vývojem. Já tedy jen sedím a rozjímám o tom čím mne Někdo v Tichu za myslí inspiruje. Je to nevysychající pramen poznání a té nejhlubší možné Moudrosti. Tehdy ke mě od Vyššího Já přicházejí velice krásné a vznešené duchovní myšlenky i rady pro docela obyčejný praktický každodenní život. Já si vše zapisuji a dokonce píši podle tohoto poznání i tuto svou knihu. Vnitřní Mistr mi umí poradit v každé situaci v níž se na své duchovní cestě ocitám, a to velice moudrým a humorným způsobem. Jedná se o z knih nevyčtenou mystickou nauku a tu mohu předávat dál druhým lidem. Meditace razí cestu vyššímu smyslu života, Božskému životu v Božím zasvěcení. Nic není pro náš život hodnotnějšího a důležitějšího než meditace. Správná meditace není nějaké fantazírování. Nejlepší je když se na nic nesoustředíte, na nic nemyslíte, jen spočinete ve vědomí vlastního Já v Tichu za myslí, úplně se uvolníte, opakujíce si svoji mantru, čili Jméno Boží. Všichni moudří lidé, světci, jogíni, mniši a prostí lidé všech časů, kultur a náboženství jsou vyobrazováni ve vznešené meditační pozici - my se musíme od nich toto tajemství učit a stále za všech okolností jen sedět, rozjímat, meditovat a kontemplovat. Smysl a cíl lidského zrození a štěstí zde na Zemi není v ničem ve vnějším světě, v ženě, bohatství, úspěchu ve světě, ale jen ve svém vlastním nitru - tam je třeba hledat a dokopat se k pokladu svého srdce, vyššího Já, čili k Osvícení, zažití a Realizaci Boha. Pořád o meditaci nemohu v podstatě nic říct. Myslím, že postačí jen nehybné sezení. Meditace je každopádně to nejlepší co můžete v životě dělat. Vnitřně naplňuje vyšším smyslem a přibližuje nás k Osvícení a Osvobození. Můj Mistr říká, že meditace bez mantry je jako tělo bez duše, proto si nezapomeňte opakovat při meditaci stále svoji mantru.
"Abys poznal Brahmán, musíš nabýt víru ve slova písem a ve svého gurua. Buď Brahmán oddán. Ustavičně o něm medituj. Ani činností, ani potomstvem, ani bohatstvím, ale oddaností k Němu a nepřipoutaností ke světu dosahuje člověk nesmrtelnosti. Nejvyšší nebe září v lotosu tvého srdce. Tam vstupují ti, kteří o to usilují. Pochopili podstatu svátých písem a vzdávají se světa. Odeber se do samoty. Posaď se na čisté místo a zaujmi vzpřímené držení těla s hlavou a krkem v jedné přímce. Ke světu buď lhostejný. Měj pod kontrolou smyslové orgány. Oddaně se pokloň svému guruovi. Potom vejdi do lotosu srdce a tam medituj o Brahmán - čistém a blaženém."
Vesmírný smích je požehnaný dar jasnozření v samotě u nohou Božích. Spatříte humornou stránku našeho mezilidského soužití, zejména vampírismu, které vás tolik trápí. Tento vnitřní vesmírný smích je mé velké tajemství a dar dévů či vnitřního Přítele. Více se o tom rozepisovat nebudu. Jděte do samoty na horách a vizte to sami. Budete se smát až se budete za břicho popadat svým trápením, utrpením a vnitřním problémům, neboť uzříte a pochopíte humornou stránku mezilidského soužití, naší poutě věčností. V samotě moc ega mizí a schopnost milovat se rodí. Budete milovat i své nepřejícníky, odpůrce a nepřátele, ale aniž byste se poddávali jejich démonům, s nimiž jste připoutáni. Tím získáte odolnost a vnitřní sílu. Taková je služba dévů, čili andělů, kteří v nejhlubším osamění přicházejí k opravdu zkroušenému lidskému srdci.
"Chtít organizovat mystiky je stejným pokusem jako bychom se snažili svázat písek do otýpky."
Praxe mantry čili mantra jóga je esence jógové modlitby. Je to neustálé opakování Božího jména se zbožností, pokorou a úctou, například Ježíšova jména, Buddhova nebo našich hinduistických avatárů Maháprabhudžího a Dévpuridžího, kteří jsou uznáni jako plně osvícené svaté osobnosti již od svého narození. Nic není důležitějšího - současně s ostatní jógovou sádhanou - než opakování své osobní guru mantry, obdržené od skutečného Mistra, jako byl svámí Šivánanda z Rišikéše, Sai Baba a další a další. Tuto posloupnost indických Mistrů jógy, guruů, završuje v 21. století mnich Paramhans svámí Mahéšvaránanda, který je Višvaguru, Mistr a Pán Vesmíru. Opravdu si zajděte na seminář jógy vedený Jeho svatostí Mahéšvaránandou a požádejte ho o iniciaci čili zasvěcení do mantry. Rozhodně tohoto důležitého životního rozhodnutí nebudete nikdy litovat. Všichni svatí doporučují neustálé opakování Božího jména jako jisté cesty k Bohu, ke spáse, Osvobození, Osvícení čili k mókše. Já sám jsem na cestě mantra jógy od roku 1995 a zjistil jsem, že je to již má nejoblíbenější a nejdůležitější sádhana. Praxí mantry můžete získat různé tajemné zvláštní schopnosti a síly a přiblížit se k Bohu, svému vysvoboditeli, Vesmírnému průvodci a Ochránci. Proto byste měli s mantrou co nejdříve začít. Opakování mantry je tedy druhou věcí, hned po vegetariánství, kterou bych vás chtěl naučit. Mantra může mít nadpřirozenou moc. Pouhé opakování mantry může způsobit zázrak. Taková je moc Božího jména. Proto nic není důležitějšího než mantra. Mantru s Božím jménem uděluje seberealizovaný Mistr svým žákům, pokud nemáte Mistra musíte si vystačit s mantru z jógové literatury, například z velmi kvalitního a odborného spisu šrí svámího Šivánandy "Mantra jóga". Tam je celá řada vhodných manter. Tak si nějakou vyberete a začněte s jejím praktikováním. Samozřejmě nejlepší je získat mantru přímo od fyzického Mistra spolu s jeho požehnáním. Opakování mantry mi dává opravdu velmi hluboký vnitřní smysl. Myslím, že jsem zde na Zemi abych opakoval Boží jméno. Alespoň něco mohu dělat pro Boha. Alespoň něčím mohu těšit Boha. Přitom chovám v srdci naději, že i ve mě najde Bůh zalíbení. Kéž by všichni lidé začali opakovat mantru! Hned by byl všude mír. "Mantra je poklad všech pokladů", říká svámí Mahéšvaránanda, který ve svém učení klade na praxi mantry velký důraz. Pouhým opakováním mantry lze realizovat Boha již v tomto životě a dosáhnout mókšu. Mantra obsahuje Boží jméno, respektive jméno některého Božího avatára. To Boží jméno v mantře je velmi důležitá esence, není to tedy nějaká bezduchá autosugestivní psychologická metoda. Boží jméno v mantře odpuzuje totiž negativní energie, jako jsou démoni, asuři a rákšasové. Oni Boží jméno nesnášejí. Oni chtějí raději maso. Proto, chce-li někdo realizovat Boha, měl by mantru opakovat ve dne v noci. To přitahuje Boží požehnání. Boží jméno je silná zbraň proti každému hříchu. Jděte proto do samoty a ticha, usedněte opakujíce svoji mantru. Mantra je zbraň proti nemocem, neboť léčí jak toto fyzické tělo, tak i za ním existující tělo astrální. V Indii je zázračné léčení mantrou dobře známo. Opakování mantry se musí stát každodenním zvykem. Opakování mantry se stane životní potřebou. Bude to přímo žízeň po mantře. Nenechte se zastavit překážkami, které na vaší cestě jógy vyvstanou. Vyberte si Mistra v jehož blízkosti mizí všechny pochybnosti. Mistr to musí být Seberealizovaný - osvícený, takoví Mistři jsou ale v této dnešní kalijuze velmi vzácní. Osud mi dopřál takového světce rozpoznat a objevit. Je jím Višvaguru paramhans svámího Mahéšvaránandu z Indie. Až poznáte celou jeho duchovní linii - parampara: Alakhpurídží, Dévpurídží, Maháprabhudží, Mádhavánanda a Mahéšvaránanda, bude ukončeno Vaše světské bloudění i duchovní hledání. Pak vděčně přisednete ke Svámijiho nohám, přijmete od něj mantru a stanete se jeho žákem.
„Cvičení s málou osvobozuje od karem. Kdo cvičí s malou může očekávat brzské osvícení.
Není-li mu osvobození souzeno v tomto životě, narodí se znovu ve šťastné duchovní rodině
aby mohl rychle pokračovat na duchovní cestě. Bude žít v dostatku a úctě a to jsou plody mály,
proto neustále cvič s málou.“
Paramhans svámí Madhávananda
Lila Amrit. Život božského Mistra šrí Maháprabhudžiho
Již don Juan říkal, že nejúčinnější způsob života je žít jako bojovník. K tomu bych dodal, že být dobrý bojovník neznamená vůbec, že bychom měli být mistři jakéhokoli bojového umění. Po svých zkušenostech s judo, karate a aikido jsem se zřekl bojových umění, neboť jsem poznal, že nejsem z kasty kšátrija, tj. bojovníků, nýbrž duchovní bytost, jogín. Ani vám dnes nedoporučuji abyste se na duchovní cestě zabývali fyzickými bojovými uměními. Přesto uctívám i mistry boje, z nichž jeden z největších byl japonský světec 20. století Morihei Ueshiba, legendární zakladatel aikido. Jeho fotografii mám dokonce na svém oltáři mezi ostatními světci, na znamení úcty a s prosbou o jeho vnitřní přízeň aikida. Opravdu nejdůležitější v životě a na duchovní cestě je být Dobrý Bojovník, tak jsem to alespoň pochopil a realizoval já. Bojovníkem se snáze stanete, když podstoupíte zkoušku dlouhodobé samoty v meditační jeskyni na horách. Tak extrémně zmoudříte, neboť poznáte z vlastní zkušenosti skryté vnitřní síly a energie, které hýbou našími osudy. Já bojovník rozhodně jsem jak lze vytušit z poněkud složité filozofie a mystiky mne mnicha jógy a poustevníka. V dnešní dnešní době se bojovníkem můžete stát například tím, že se odřeknete masa, drog, alkoholu, čokolád, sexu, nevhodné společnosti a budete zachovávat mlčení a osamění. Též velká dobročinnost a štědrost ve prospěch trpících bližních pomáhá bojovníkem světla se stát. K tomu musíte překonat lenost a stůj co stůj se přinutit na dodržování kázně při cvičení své každodenní jógové sádhany. Proto říkám, že jsem bojovník. Dá se říct, že ve vnitřním bojovém umění jógy mám černý pás. Ale to pochopí jen ten, kdo se mnou přijde do styku. Jako šrí Dévpuridží, můj oblíbený svatý Mistr Indie, ani já nejsem pro tvrdost jednání s démony příliš populární ani oblíbený. Ježíše taky všichni zlí nesnášeli, až ho ukřižovali. Tomu jsem se já však vyhnul neboť jsem odešel z lidské společnosti do lesa jen na poustevnu. Tam jsem vyzrál v bojovníka Boží Lásky.
"Medituj, opakuj si svou mantru a tvé přání se naplní."
Paramhans Svámí Mahéšvaránanda
Často mi vstupují do očí slzy soucitem. Z toho pramení mé milosrdenství. Odpouštím druhým lidem nesčetné křivdy, útisk, pronásledování a nenávist čehož jsem byl ve svém dřívějším životě často terčem. Opravdu odpouštím svým nepřátelům, ale aniž bych jim odpustil. Odpustit neznamená totiž poskytnout negativním lidem příležitost aby znovu zaťali své drápy do vašeho laskavého srdce a citlivé duše. Musíte proto se umět svých negativních bližních zcela odřeknout, neboť ty největší překážky a nebezpečí na vaší duchovní cestě plynou ze zlé, zkažené, nelidské, neduchovní společnosti. Poznal jsem, že pokud se takových lidí nevzdáte, musíte bohužel dál po celý život po křesťansku něčím trpět, aniž byste věděli čím, a to jsem již odmítal učinit. Proto vyhledávám samotu a jsem nezávislý. Nejsem jako Ježíš, jsem hinduista a jogín, proto neodpouštím druhým lidem jejich karmy a přece jim odpouštím vnitřním způsobem. Tím se po všech svých životních útrapách a zkušenostech s negativitou má takto vytříbená životní filozofie poněkud odlišuje od toho co do vás programují a snaží se vás za účelem vašeho násilného pokoření vložit někteří křesťanští duchovní činitelé, kněží učíce vás, že je vaší povinností každému odpustit. Já však nejsem takto křesťansky filozoficky založený. Mým ideálem řešení takových mezilidských zlých zkušeností a situací je sám kníže vojska nebeského svatý Archanděl Michael, který se se Satanem a zlými duchy taky vůbec nemazlí. Tak i já umím být nekompromisní a tvrdý pokud jde o Boží Princip, o Pravdu a aby se Láska prosadila a zvítězila nad lží a temnou nenávistí. Klidně na negativní lidí dokonce zvednu svůj hlas a zakřičím, abych zvítězil! Vesmírné Milosrdenství je tedy důležitý duchovní atribut a princip Boží Lásky. Proto odpouštějte druhým lidem jejich provinění, chyby, negativitu, nelásku a zlobu avšak moudře po indicku bez zapomínání. Takovým lidem je opravdu lepší se úplně vyhnout abyste nenesli ty zlé karmy, které jsou přítomny v každé v lidské společnosti na bázi kutsangu.
„Opakuj neustále svou mantru (Boží Jméno), je to tvůj nejvzácnější poklad.“
Na duchovní cestě raději nezanecháváme stopy. Přesto většina velkých Mistrů a světců ale naštěstí pro nás zanechali nesmazatelné stopy v myslích a srdcích věřících. Tak to cítím i já. Velký čínský mystik Lao-c´, zakladatel taoismu zanechal okřídlenou větu: "Tao je věčné a zůstává beze jména." To je chápáno tak, že mám odejít do anonymního ústraní. To je odvěký ideál všech skrytých mudrců, nejen v Himálajích, ale všude na světě, tedy nás poustevníků, kteří neusilují o věhlas svého jména ani o pozice ve společnosti, na rozdíl od profánních politiků a světské populace. Opravdu chtějte být se svou duchovní cestou skrytí. Z tohoto důvodu nemám žádného žáka ani studenta jógy, protože jsem dosud nedokončil svoji cestu k Osvícení, jakož po předchozích opravdu zlých a negativních zkušenostech nemám ani již žádného důvěrného přítele, s výjimkou jógových přátelství na principu bhaktijógy, se zvlášť oddanými a pokornými žáky Paramhanse svámího Mahéšvaránandy, našeho Mistra. O ostatní přátele z dětství a mládí nejevím již většinou žádný zájem, aniž vím čím to je. Všichni někam odešli a zmizeli, kam já již nepatřím a ani oni o mne nejeví valný zájem. Opravdu již nemám skoro žádná přátelství ani kamarádství. Považuji to za zbytečnou ztrátu duchovní energie již nepatřičným směrem a způsobem. To se však netýká mých nejbližších sanjásinů - mnichů a bhaktijoginů, kteří jsou se mnou na stejné duchovní Cestě. Opravdu se naučte odevzdávat a opouštět již nežádoucí svazky se světem na principu překonaných všelijakých povrchních přátelství, lásek a zejména kutsangu, neduchovní společnosti. Pokud opravdu duchovně rostete a zrajete, tyto svazky sami od sebe někam mizí a oddělují se a odpadají od vás, a zůstávají jen ti skutečně hodnotní přátelé na principu satsangu a bhakti, oddanosti k Bohu. Takže mým heslem je cesta beze jména. Přesto podepisuji svým jménem například různé své články a publikace takže mé jméno tu zcela jistě zůstane na dlouhý čas zaarchivováno v různých archivech a knihovnách, což dělám opravdu rád, neboť si myslím, že na odborné úrovni tu smí po mě něco zůstat jako prašád pro druhé a pro budoucí pokolení. Rovněž Lao-c´ zakladatel cesty Tao po sobě zanechal spis o své duchovní nauce. Ze stejného důvodu i já píši rozličné filozofické a mystické myšlenky na papír, nebo i jen na internet, což považuji za důležitou službu pro druhé. Taková je tedy cesta beze jména věčného Tao v 21. století. Rovněž můj Mistr Višvaguru paramhans svámí Mahéšvaránanda není jistě zcela beze jména. Je totiž celebrita doslova mezinárodní celoplanetární úrovně a ve zdech kolosálního ášramu v jadanské poušti v Indii, který nese jeho jméno, zůstane jméno tohoto mudrce zachováno prakticky na věky. A tak to cítím i já, že tu mé duchovní jméno může zůstat u všech mých pozitivních a láskyplných činů v České republice, čímž se samozřejmě odlišuji od všech zcela anonymních poustevníků. Nejsem tedy poustevníkem v té doslova nejskrytější podobě, neboť stále cítím na rozdíl, od nich, že tu něco pozitivního pro druhé mohu a mám vykonat a zanechat.
"Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas,
ale nevíš odkud přichází a kam jde.
Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.
Podobně jako u "lásky" i ve věci služby panuje na světě velké nepochopení. Všichni se domnívají, že je jejich povinností převzít za někoho zodpovědnost a sloužit mu. To je však vyslovený omyl. Nejcennější je přece jen služba Bohu v ústraní poustevny či mnišské cely, nebo ještě lépe fyzická služba přímo Mistrovi, satguruovi. Mnoho jsem touto věcí trpěl, než jsem to celé prozřel, neboť hlasy světa mne dlouho ovládaly a nabádaly, že se mám oženit, převzít po rodičích firmu, sloužit rodině až jsem se od nich ale ze zoufalství osvobodil a odešel jsem do hor za nemalého utrpení. Tam jsem při meditaci však velice zmoudřel. Mnoho lidí si myslí, že se službou osvobodí, nevím od koho nebo od čeho, neboť služba je jistá podoba vnitřní závislosti na energiích druhých lidí, proto jim ve Skutečnosti sloužíte. Nevím co komu chcete ve Skutečnosti dát kromě uspokojování psychoenergetické závislosti. To je ovšem jistá podoba vnitřního otročení. Nejdůležitější je opravdu jen služba Mistrovi a na nižší typ služby ve společnosti raději hned zavčasu zanevřít, tedy pokud jste poustevníci a toužíte po Poznání a Osvobození více než po něčí fyzické, například sexuálně motivované společnosti. Toto platí však jen pokud jste mnichové, svámijové, nikoli běžní hospodáři. Ti by se mohli zbláznit kdyby nesloužili ženě, dětem, vlasti, politice ap. Pokud mi není dáno sloužit jako poustevník fyzickým způsobem mistrovým lotosovým nohám, tak bohužel odcházím do lesní a horské samoty. Slovo "služba" podobně jako slovo "soucit" (nejčastěji maskovaná nevědomost a pýcha) z výše uvedených důvodů nesnáším, neboť mi v minulosti přineslo nejvíce problémů a utrpení. A takovýmito někým vkládanými softvérovými programy uloženými například již v dětství a mládí do vašeho podvědomí se celý život nevědomě řídíte až jste z toho zcela nesvobodní, nebo "oni" z tohoto připoutání žijí. Ale vy nesnášíte samotu proto otročíte pod záminkou služby ve společnosti, není to snad pravda?. Nevím vůbec proč byste měli něco dělat. Rozhodně vážení poustevníci neopouštějte předčasně osamění své cely. Kdo toto cvičení nedokáže v samotě vydržet, vydává se zpět do světa iluze, do lidské společnosti, jsa ještě sám nevyzrálý a nehotový pod záminkou něčí, například náboženské služby. To je problém mnoha kněží. A o tom je celý tento neupřímný svět. Tato slova čtěte stále dokolečka dokud z toho neprocitnete a nezmoudříte. Na vysvětlenou: nemám nic proti tomu že někomu sloužíte, ale buďte při tom k sobě upřímní. Ve skutečnosti oni slouží vám, že vám dovolí abyste jim sloužili. Je to symbióza a určitě na své úrovni velice prospěšná a důležitá. Neměli byste s ní asi předčasně přestat pokud nejste většího duchovního stáří abyste beze stop zmizeli v horách. Tato vnitřní upřímnost vás jednoho dne osvobodí.
"Ztotožňujete se se svou manželkou, se svými dětmi, se svým domem. Je to ztotožňování čili připoutanost, která má za následek otroctví, bídu a utrpení... Připoutanost je kořenem veškerého zla."
O soucitu vám nemohu příliš mnoho co psát, neboť mám Lásku, ne však příliš soucit vědouce že ve Vesmíru je vše spravedlivé pro naše pozdější dobro, abychom šli jenom za Bohem. Přesto soucit mám. Vstupují mi totiž někdy do očí slzy, když vidím něčí pokorně nesené utrpení a bývám dojatý i z jiných příčin na duchovní cestě k Bohu. Nezaměňujte však soucit za jakýsi pocit vlastní vyvýšenosti nad trpící. To je velmi často duchovní pýcha. Přesto věřím tibetskému dalajlámovi a ostatním buddhistům jejich Buddhův soucit se světem a jeho obyvateli. Já se však jako nedualitní jogín soucitem příliš nezaobírám, aniž vím čím to je. Jak jsem řekl, s nikým z neznámých příčin příliš soucit nemám, mám jenom Lásku, což je domnívám se vyšší cit Boží spravedlnosti naplněný až po okraj mého lotosu srdce. Věřím tedy v Lásku soucitnou a milosrdnou jako Ježíš byl milosrdný, soucití a milující. Ve skutečnosti mám doopravdy soucit s každým. Zde je například jeden skutečný příběh:
Potkal jsem, jednoho oddaného satanistu, kterého jsem měl možnost blíže poznat z dřívějška. Je to dnes velmi pokorný člověk. Skončil v bezdomoví na ulici. Seděl u lavičky, popíjel z kelímku kafe, u nohou dva igelitové pytle s oblečením, byl čistotný. Hleděl jsem na něho a minul jsem ho. Když tu se mne zmocnil s ním soucit. Obrátil jsem se zpět a onomu satanistovi jsem věnoval 200 Kč se slovy, že je to na vegetariánské jídlo. Beze slov peníze přijal a já jsem od něj odešel se soucitem v srdci. Neodsuzuji ani satanisty pokud již opustili temnou cestu zlého a usilují o to být v rámci možností dobří. Musíte umět to správně rozlišit. Vesmírné Milosrdenství. Myslím že Bůh má soucit s každým. "Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují." (Evangelium sv. Lukáše 15, 7).
„Nejlepší a nejúčinnější technika k dosažení mókši je opakování mantry.“
Usedněte před zarámovanou fotografii Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy a utište se. Ponořte se do ticha v pozadí svých myšlenek. Mistr k vám bude promlouvat formou výrazných vnuknutí a duchovních myšlenek. Zvolte si takového světce k uctívání, ke kterému cítíte lásku, úctu a oddanost, například i Ježíše, Buddhu ap. Já se tímto vnitřním kanálem již dlouho dozvídám všechny důležité velmi cenné informace o své každodenní cestě k Bohu. A nejen to. Dozvídám se i obyčejné ryze praktické rady pro svůj život. Můj vnitřní Mistr ví o nás doslova vše a je všudypřítomný. Tiché a klidné místo poustevny nebo alespoň uzavřený pokoj je pro koncentraci na Něj nejlepší. Pomůže například rozdělat oheň, nebo zapálit kalíšek svíčky na oltáři, či zapálit vonnou tyčinku. Nepodceňujte toto mé sdělení. Usedněte před oltář a meditujte. Jak jinak se chcete dozvědět správné řešení svízelných a složitých situací na své duchovní cestě, pokud nemeditujete, nekontemplujete a nerozjímáte. K tomu vám žehnej Bůh!
„Pravdu nenajdete zdaleka tak ve slovech a výkladech, jako skutcích a zkušenosti. Dejme se tedy s důvěrou a vytrvalostí (a budete jich potřebovat pořádnou zásobu!) do díla a brzy zakusíte odpověď na své otázky. Zakusíte rovněž nechuť odpovídat na dotazy jiných lidí, dokonce i na ty zdánlivě praktické. Všechny tyhle otázky vlastně říkají: "Ukaž mi." A jedinou poctivou odpovědí na ně je: "Otevři oči a viz sám." Byl bych raději, kdybyste se mnou vystoupili na vrchol hory a zažili východ slunce, než abych se pouštěl do plamenných výkladů o tom, jaké to je, když se z vrcholku hory díváte jak slunce vychází. "Pojďte a vizte", pravil Ježíš dvěma učedníkům na jejich dotazy. Jak moudré!“
Ticho je nepřítomnost slov, v přesnějším smyslu slova však nepřítomnost myšlenek. Opravdu utište svou mysl, pohledem na fotografii svého Mistra na oltáři, nebo se koncentrujte například na plamen svíčky. Já sám jsem takto nalezl napojení na NadJá, vyšší Já, čili Božské Já svého Mistra Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy, nikoli ale jak se přesvědčuji na této fyzické úrovni, ale na nirguně, v neprojevené vesmírné podobě. Všudypřítomný Mistr promlouvá v našem vědomí svými spásnými myšlenkami a láskyplnými osvícenými vnuknutími. Takhle mne v Tichu za myšlenkami informuje o všem důležitém pro mou duchovní cestu, ale i praktický život. Soustřeďte se na Mistrův obličej na oltáři. Jistě vás po čase začne navštěvovat a vyučovat tajnému neduálnímu jógovému umění z pohledu svého Vesmírného vědomí a Vesmírného poznání. Ticho a samota jsou při tomto hledání vnitřního Mistra a Boha nanejvýš důležité. Proto po splnění svých povinností ve vztahu ke světu se pokud možno stáhněte se svými myšlenkami do samoty, jak učí mimo jiné i Bhagavadgíta a její tradiční jóga. Má poustevna je momentálně nikoli v lese, ale jen v obyčejném pokoji mého ášramu, za zavřenými dveřmi klauzury, které otevírá jen má maminka. Nejsem tedy v současnosti na pravé poustevně, ale chystám se do lesa ze všech svých sil opět jednoho dne v pozdějším životě po splnění své dharmy k mamince. K dosažení vnitřního Ticha je samozřejmě důležité mlčení, mauna. Pak jistě zaslechnete šepot vesmírného vnitřního Slova všech skutečných mystiků.
"A neshánějte se, co budete jíst a co pít a netrapte se tím. Po tom všem se shánějí lidé tohoto světa. Váš Otec přece ví, že to potřebujete. Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno."
Co je vairágja? Je to dobrovolná odpoutanost, od všech osob jakkoli milovaných, například od své ženy, rodinných příslušníků, přátel, spolubližních. Nestačí to učinit jen vnitřně jak učí nedokonale někteří mystikové. Musí to být učiněno pokud možno i fyzickým způsobem a odejít z domova na poustevnu do hor, do lesů, či alespoň do kláštera, či ášramu. Zpočátku ale stačí praktikovat poustevnictví klidně i za zavřenými dveřmi vašeho pokoje a přitom stále meditovat s mantrou a rozjímat o vyšším smyslu své pozemské existence. Není to doslova poustevnictví v duchu katolické věrouky. Z křesťanského pohledu nemusím být vůbec vnímán jako typický "poustevník", i když z vyššího nádhledu přesto poustevník ve Skutečnosti jistě Jsem. Jsem vairágy, jogín a poustevník v duchu indické nedualitní jógové filozofie. Život na poustevně znamená naprosté utišení myšlenek vlastního "já" a naslouchání v nastalém Tichu Vyššímu Já, Božskému Já, Bohu. Nejdůležitější poznání je átmagyan, poznání své duše - átmá - jako součásti Vesmírné duše, čili Boha - paramátmá. Vajrágja - samota je tedy důležitý předpoklad jógy. Nenechte se oklamat připoutaností ke svým bližním. Musíte je opravdu umět všechny opustit nejdříve fyzicky, a potom i vnitřně, dříve než příjde smrt, pokud kráčíte cestou nejvyšší jógy: džňánajógy. Proto i Pán Ježíš říká, že musíte opustit své rodiče, ženu, příbuzné, bratry a sestry a "mít je (dokonce) v nenávisti" pokud chcete jít za Ním Jediným, tedy odejít do kláštera nebo na poustevnu. Ale opatrně s tím odpoutáváním. Všichni zlí démoni vám budou zajisté připomínat vaše závazky a zodpovědnost plynoucí z připoutání k matce, ženě ap. a tím svedou mnohé zpět do iluze a pekla na zemi. Svým bližním v rozporu s tím co říká veřejné mínění nejlépe posloužíte, když se od nich osvobodíte a tiše se půjdete za Bohem. Kdo nejde za Bohem jako za jediným svým cílem mne není hodem, praví Pán. Musíte zlomit jednou pro vždy nebezpečnou klatbu světského života. Musíte zlomit a rozpustit všechna vnitřní pouta plynoucí z živočišné říše. Toto realizovat považuji za nejdůležitější ve vašem životě. Vy kteří chcete duchovní zkušenost, pojďte tedy za Bohem. Navzdory všemu k vám doléhajícímu utrpení nepřerušujte osamění. Kdo to nedokáže vydává se cestou karmajógy, službě dualitě, jak jinak než ze "soucitu". Neočekávejte ve vaší vlastní duševní krizi plynoucí z osamění a přerušení dodávky cizích energií, lidskou společnost a pomoc od lidí. Dejte si pozor na různá falešná přátelství a povrchní kamarádství. Zřídkakdy najdete věrného upřímného přítele, který vás bude schopen následovat do výšin Ducha na cestě k Bohu. Mistři radí nikdy nepřijímat přítele příliš důvěrně pokud jste ho předtím po dlouhou dobu dobře nevyzkoušeli. Nás zajímá především vztah s naším vnitřním i fyzickým Mistrem, neboť ten nás osvobozuje. Dejte si dobrý pozor i na všelijaké duchovní společnosti, neboť i ty se mohou stát překážkou na vaši cestě k Bohu. Proto zkušení mystikové a mudrcové opouštěli dokonce i kláštery a odcházeli do lesa do samoty poustevny, kde dosahovali stavu skutečné svatosti. Skutečná jóga byla, je a vždy bude osamělou záležitostí, neboť jen málokoho - přes četná klamná zdání - zajímá vyšší stav vědomí vaší osobnosti a konečné Osvobození. Přečtěte si co o tomto osamění říká Bhagavadgíta, bible jógy. Určitě se nenechte domestikovat touto světskou konzumní společností, například pod záminkou něčí již zesvětštělé služby!
"Tento prožitek zcela změnil můj život. Jakmile jsem opět nabyl normálního vědomí, věděl jsem, že můj život s prací v Ramanaášramu skončil. Věděl jsem, že od nynějška budu žít mimo ášram a většinu času strávím v meditaci. Bylo pravidlem, že jen ti, kdo pracovali pro ášram, v něm mohli stále žít. Ti, kdo chtějí strávit čas v meditaci, museli žít někde jinde. Věděl jsem, že musím opustit ášram a starat se sám o sebe, ale myšlenka, že ztrácím své pravidelné jídlo mne nikdy netrápila.
Jasnozřivost není nějaký výmysl psychotroniky, jasnozřivost je jednou z mnoha siddhi, zázračných schopností, které se mohou vyvinout u pokročilého aspiranta duchovní cesty. Znamená to, že máte lepší kontrolu nad svým vnitřním vesmírem, jehož kontrola obyčejnému člověku zcela uniká a je mimo jeho možnosti. Zpočátku se u mne vyvinula telepatie v důsledku intenzivní jógové sádhany, zejména mauny, mlčení. Dokázal jsem číst myšlenky lidí, kteří se ocitli v mé blízkosti, ale i na dálku. Ale nikomu neradím aby o tuto schopnost duše usiloval. V podstatě ji získáte když dokážete lépe kontrolovat svou mysl, dřív ne. Mohlo by to být nebezpečné, tak o to neusilujte. Kromě telepatie se vzápětí rozvinula druhá schopnost, síla žehnat. Přišel jsem na to tak, že jednou při obchůzce za almužnou ve Spišské Nové Vsi na Slovensku jsem byl zastaven nějakým invalidním mužem, který mne kritizoval za mé počínání. Tak jsem mu mlčky, jak jsem měl ve zvyku, požehnal a přelil do jeho anaháty svou duchovní energii. Nepochybně zažil zcela nečekaný dotyk se svým nadvědomím, neboť byl z toho celý bez sebe a zmohl se jen na slova údivu nad tím stavem vědomí: "Jak jste to udělal?" Já jsem se však jenom usmíval a mlčel a šel dál po své obchůzce za almužnou. Takto jsem žehnal lidem stále a snad proto mne měli v úctě a lásce a vždy mě zaopatřili penězi a vším potřebným pro mou horskou meditaci v jeskyni ve Slovenském ráji. Takové byly tedy mé vnitřní síly v době extrémní sádhany, když jsem žil sám na horách. Znal jsem samozřejmě taky myšlenky své vnitřně napojené maminky, ačkoli nás dělilo fyzicky 300 km a opravdu jsem nebyl spokojen s tím, co si o mě a mé duchovní cestě ve skrytu srdce myslí. Proto jsem se jí ze všech sil vyhýbal, abych se vyhnul prokletí její vnitřní čarodějnice. Většina lidí netuší a neví, co všechno v sobě má. Teprve teď, když maminka trpí depresí, si to začíná ke své hrůze uvědomovat. Jasnozřivost, telepatie, či třeba síla požehnání vznikají tedy jako vedlejší produkt sádhany, zejména opravdu dlouhodobé meditace a mauny, mlčení. I dnes když už nepraktikuji tak intenzivně a vzdal jsem se mauny, mám stále v omezené míře tyto duchovní dary. Proto když mne nenáviděl skoro celý Moravský kras, jemuž jsem lezl do jeho zájmových území, jsem tuto negativitu vysílanou telepatickou cestou opravdu těžce vnitřně nesl a o všem jsem věděl. V podstatě jsem byl vždy překvapen jak přesně se plnily události, které jsem dopředu neomylně vyciťoval. Domnívám se, že náš Višvagurudží je absolutně jasnozřivý, ovládající rovněž telepatii, sílu požehnání, jak se mnozí z vás měli možnost osobně přesvědčit. Svámijiho vnitřní energie a aura je nepřehlédnutelná. To od něho jsem se toto umění naučil. A nejen to. Višvagurudží je vševědoucí a všudypřítomný. Má nepochybně i jiné zvláštní schopnosti, vnitřní energie a síly Boží o nichž nemluví. To proto jsme k němu všichni přitahování jako včely ke své včelí královně. Nyní i u mne se vyvíjí ve skrytosti jasnozřivost o níž si myslím, že je to nezasloužený dar astrálního vědomí. Proto uvažuji s větším nadhledem a jinak, než se ode mne šablonovitě očekává. Opravdu jsem dnes již jiný svámi. To vše z Milosti Višvagurudžího na nirguně. Naučte se i vy sedět o samotě a mlčet. Budou k vám přicházet různé inspirativní myšlenky, poté co se ale probrodíte šalbou ega a podvědomí. Tomu říkám osvícení. Ne, nejsem zatím Osvícený, ale jsem zcela jistě na té cestě k Osvícení. Jasnozřivost je v podstatě náš přirozený stav, zbavený nevědomosti. V případě prožitku Lásky se tato schopnost probouzí. Proto usilujte o to mít oheň Lásky v srdci.
"Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko,
ale sám nemůže být nikým správně posouzen."
Dlouho jsem kráčel po cestách majících srdce, a to mne přivedlo do světa dobročinnosti. Žil jsem službou invalidům i dětem, žebráci se stali mými přáteli, čistil jsem záchody v ášramech, hrál na flétnu u brněnských kostelů, psal básně pro druhé s anubhava, svou mystickou zkušeností. V současnosti pomáhám mnoha duchovním a charitativním společnostem, klášterům, ášramům i neziskovým dobročinným organizacím v České republice a taky Indii, to vše ve jménu Lásky Boha Milosrdného. Nechlubím se svými dary, jenom vás chci pozitivně motivovat, abyste se tak taky dle svých možností zachovali a Bůh, který naslouchá vaším myšlenkám vám to jistě jednou odplatí. Budete mít poklad v nebi (Evangelium sv. Matouše 19,21 a jinde). Stojí to za tu radost! Úplně světsky vykrvácet. Masakr ega! . Vím co učinit s penězi: budu je rozdávat na duchovní cíle, žebrákům a na charitativní projekty.
"Pomýšlel jsem na založení kliniky, jež by pomáhala trpícím masám. Ale můj mistr mě zadržel, neboť se nemohl ubránit pocitu, že by mě tato činnost odvracela od vyšších cílů. Namítal dokonce i tehdy, když jsem zpíval, skládal básně nebo maloval. Radil mi abych se nenechal svádět z cesty a abych praktikoval mlčení. "Hlas ticha je hlasem nejvyšším.", říkával. Stojí za všemi úrovněmi vědomí a všemi metodami komunikace. Nauč se naslouchat tichu... Jsi na cestě, nezastavuj se na jednom místě a nepřipoutávej se k ničemu. Mlčení ti dá to, co ti svět nikdy dát nemůže.
Nezasahujte do věcí, kterým dobře nerozumíte, nejsouce dosud osvícenými duchovními Mistry. Já jsem se z těchto důvodů zřekl návštěv svých četných světských přátel, vědouce že jim nemohu nijak pomoci na cestě pro níž se rozhodli a k níž se připoutali, nanejvýš jim do jejich světských životů přinášet duchovní energii, což je z vyššího nadhledu ale rovněž omyl, nežádoucí a spekulativní. Od toho je satsang. Většina mnichů tuto službu dualitě samozřejmě radostně vykonává, neboť se tak sami uvolňují ze svých pokušení a zkoušek života doléhající samotě. Já jsem se však rozhodl téměř nikoho již nevyhledávat a sloužím anonymně. Zejména vůbec nenavštěvuji ženy, ať jsou v jakékoli fázi, erotické, či později zkoušené a depresivní. Všech je mi líto, ale každého učí Vesmír zajisté svébytným způsobem a já jsem u tohoto dění v podstatě již zbytečná veličina. Přinést požehnání člověku na vnitřní upozornění v pravé chvíli a pravým způsobem je však velice důležité. Jsem jenom muž samoty, tak mne chápejte a přijímejte. Samozřejmě, že se na mne o radu nebo prosbou o modlitbu můžete obracet. A já vám ze své zkušenosti rád písemně odpovím a pomodlí se za vás. Nejsem však Bohem uznaný Mistr. Toto zasahování do života druhých je nejčastěji vaše připoutanost maskovaná za službu. Na své úrovni má takto chápaná služba sice taky svůj význam, ne však u poustevníka neduality. Je lepší starat se sám o sebe jako poustevník a jít za Bohem jako za jediným Cílem. V tomto moři světské samsáry utonulo již mnoho mnichů, sanjásinů. Musíte být doopravdy osvícení, jinak raději nevystupujte ze samoty. Pište o svém poznání raději knihy, jako praví kartuziáni, kázejte Boha rukama - tzn. psaním, kteří taky vůbec nikoho nevyučovali a měli to dokonce zakázané, aby šli stále více jen k Bohu do svého vlastního nitra. Já mám maminku a to mi bohatě stačí. Taky ji nemohu ve Skutečnosti ničím pomoci, neboť má svou vlastní karmu a vlastní vnitřní vedení. Takže mé zasahování do tohoto procesu je rovněž nežádoucí. Duchovní energii ji rovněž neodevzdávám, neboť by byla bez pokory v pozdější fázi ke mě negativní – to už vím. Anahátu neodevzdávám nikomu, nanejvýš svému Mistrovi, který o tuto pokoru žáka před Mistrem však vůbec nestojí. Jenom navenek dodržuje samozřejmě zažité konvence. Já každopádně nikomu roli mistra hrát nebudu, neočekávám a nechci. Taková je správně chápaná pravá džňánajóga. Takhle nějak to zřel i Lao-c’, zakladatel cesty Tao se svou myšlenkou odchodu beze stop do hor. I náš Dévpurídží to takhle pochopil, když žil jako poustevník na zřícenině ášramu, který sám rozbořil. Tihle všichni za nic na světě nevyhledávali lidskou společnost, zejména ne světských lidí. Jenom ten, kdo od lidské společnosti mnoho vytrpěl protivenství a zel, ten tomuto bodu porozumí a pochopí. Vy ostatní jste zrození jako karmajogíni a bhaktijogíni, neboť odmítáte vyjít ze společnosti druhých lidí, to znamená genealogie svých předků, syn - otec - dědeček - pradědeček s povinnou úctou ke svým příbuzným, což je u mnicha již nežádoucí. Pro vás jsou pak psychiatři, nikoli poustevník se svou zajisté složitou a neuchopitelnou zkušeností.
"Nelpi na příteli či nepříteli, na synu či příbuzném, na míru či válce.
Pokud míříš do Višnuova království nahlížej všechny věci jako rovnocenné."
Především musím říct, že má maminka je křesťanka, v minulosti odbojná vůči Ježíšovi, protože jsem odešel na duchovní cestu za Ježíšem bez jejího schválení. Dodnes nemedituje, nemodlí se, nestravuje se vegetariánsky, což umocňuje zlé karmické deprese v jejím podvědomí. Je duchovní latentně. Nyní své deprese se snaži zmírňovat návštěvou našeho vesnického kostela a pana faráře na farním úřadě. Z toho mám opravdu radost, neboť to svědčí o pozitivních změnách v jejím podvědomí. V roce 2021, když jsem se přihlásil Paramhansovi svámímu Mahéšvaránandovi o sannjás díkšu jsem si položil podmínku, že budu dál žít se svou maminkou, což může být vnímáno jako připoutanost, v rozporu s vajrágijí, která se vyžaduje u mnichů. I Svámiji se ale ve stáří postaral o svou maminku. Ubytoval ji ve svém ášramu. I já jsem se cítil své mamince něčím zavázán za to co pro mne udělala. V době, kdy jsem trvalé pobýval na horách totiž za mne prozíravě platila zdravotní a sociální pojištění, na což jsem tehdy neměl vůbec žádné pomyšlení. Jinak by se mi to opravdu zle vymstilo, jak vysvitlo později. Svámiji s tímto mým dobrovolným svobodným rozhodnutím souhlasil. Proto s ní žiji ve společné domácnosti. Tuto sévu ale vykonávám na principu vajrágie, odpoutanosti od každé druhé osoby, jak se již vyžaduje u mnicha. Vařím si raději sám, protože maminka neni vegatariánka a nedodržuje zásady satvického stravování. Jsem šťastný a vyrovnaný, vůbec nic mne nepoutá. Stále chodím na poustevny do lesa a meditovat do jeskyní. Moje maminka vždy byla v naší rodině vtělením indické bohyně Lakšmí, bohyně blahobytu. Bohužel však nadmíru kouří cigarety a má výše zmíněné zlozvyky, takže z toho má samozřejmě těžké zdravotní problémy. Ale je křesťanka, tak se snad ze svých depresí s energií od pana faráře nějak dostane. Poslední dobou se mi zdá, že maminka našla vnitřní napojení na Někoho v katolickém nebi. Mohla by to být například svatá Terezie z Lisieux, ke které se sama spontánně pomodlila poté, co jsem ji věnoval na vánoce knihu o zázracích této světice. To je v maminčině životě opravdu významná revoluční změna a duchovní událost, vzhledem k tomu že stále odmítala se modlit slovy že nemůže, nikoli že by snad nechtěla.
„Milujte pouze Boha. Odřekněte se a vzdejte se všeho z lásky k Bohu.“
Můj dědeček byl normální, středně zapálený katolík, který se denně - zejména po smrti babičky - modlil k Panně Marii a před spaním předčítal mariologickou duchovní literaturu. Nikoho by nenapadlo, že tento dědeček může být nebezpečný z hlediska naší vlastní osobní duchovní cesty, v mém případě radikálního obrácení k Ježíši a jeho následování mimo vliv rodiny. Tento dědeček na to šel velmi rafinovaně, v podstatě negativní psychologickou metodou. Mou maminku například již v mém dětství instruoval k tomu, že je nutné mi pořád do nekonečna opakovat pro mou duši nebezpečné sugesce. Například při každé příležitosti se mne, nevím proč, stále dotazoval: "Kdy už budeš normální? Kdy už z toho vyrosteš? Musíš myslet na budoucnost! Podívej, rodiče tě potřebují ve firmě. Musíš převzít zodpovědnost za své rodiče." Každopádně mě tím vnitřně pořád zraňoval doslova při každé příležitosti, kdy jsme se potkali. Z tohoto důvodu jsem ho přestal navštěvovat. Můj dědeček byl však stále rafinovanější. Začal vůči mě vystřelovat své tzv. "střelné modlitby", kterými ukládal do mého podvědomí informace formou vnuknutí, abych ho navštívil a on mne mohl znovu infikovat, na čemž byl již psychicky závislý. Nevím jak to dopadlo s dědečkem po duchovní stránce, faktem však je, že jsem stál u něho když umíral a do ucha jsem mu šeptal pro změnu já, aby se už jenom modlil Otče náš a od svých příbuzných se již odpoutal. Dědeček tedy škodil svým bližním přehnanou starostlivostí o své potomky, které předtím ale poškodil. Byl to dědečkův začarovaný kruh. Nejvíc uškodil mé mamince, která se proto nekarmicky vdala s karmicky nežádoucím mužem z nižší kasty, mým otcem. S ním měla tři syny a za velkých, prakticky každodenních hádek v důsledku zkratujících energií, se duševně poškodila. Dnes má maminka po smrti svého muže proto trpí tím co nazývá depresí. Mí příbuzní však byli na pohled zajisté vzorní katolíci, pravidelní účastnící nedělních bohoslužeb v kostele v Troubsku. Ve skutečnosti byli zcela normální, jak je to rafinované. Tento příběh o dědečkovi je o tom, jak jsou nám a naší duši a cestě za Bohem, nebezpeční naší vlastní pokrevní příbuzní. Můj dědeček si to vůbec nepřipouštěl a nikdy nepřiznal, i když jsem mu to vysvětloval, nakolik ho to ovládalo, toto zlo, které vidí jen mystikové a zřeci. Proto Ježíš nabádal, že je třeba na radikální cestě za Ním opustit dokonce i své světské příbuzné, což jsem taky tak vždycky cítil. Můj dědeček byl v podstatě jen takový obyčejný dědeček, ale s propracovanou, negativně zneužitou psychologicko - náboženskou metodou, jak ovládat pro své potřeby ostatní členy rodiny a méně vyspělé duše. Zamyslete se prosím nad svým vztahem ke svým dětem. Jsou to synové a dcery vlastní touhy po Bohu a vy nemáte žádné právo jím stát v cestě.
"Vždycky si pamatujte, že nepatříte nikomu a nikdo nepatří vám. Uvažujte o tom, že jednoho dne budete muset najednou všechno na tomto světě opustit - a tak se seznamte s Bohem už teď!"
Mí rodiče vytvořili z duchovního hlediska bohužel nevyvážený vztah. Moje maminka byla v mládí dokonce na úrovni anaháta čakry, zajímala se o Carl Gustav Junga a psychologii a filozofii, zatímco můj otec tvrdý chlapec ze Starého Brna byl typická druhá sexuální čakra, se zájmem o ženy. Do hospody však kupodivu nechodil. Proto musel mou maminku doslova ulovit do tohoto vztahu, čímž ji poškodil, neboť chtěla nejdříve vystudovat ekonomii na vysoké škole než by se vdala, k čemuž měla všechny studijní předpoklady, a na takovýto vztah s mým otcem nebyla vůbec připravena. Pro rozdílnost duchovních úrovní jim to proto ve vztahu vůbec nefungovalo, skoro každý den se pohádali a někdy taková výměna názorů končila dokonce domácím násilím. A v takovýchto duši zraňujících energiích jsme vyrůstali my, děti. Zůstali však spolu, pořád se přes ložnici usmiřovali a byli spolu údajně kvůli nám dětem. Já jsem si však již dětství myslel, že kdyby doopravdy mysleli na nás na své děti, tak by se rozvedli, aby byl doma klid a mír. Nejšťastnější období mého mládí bylo, když otec vycestoval na rok na služební cestu do Afriky. Tehdy maminka celá pookřála a všem nám v rodinném kruhu bylo spolu velice dobře. Otce jsem tedy již od dětství pro jeho násilnickou povahu neměl v úctě a dal jsem mu to pocítit zvýšeným nezájmem o jeho osobu. Přesto i pro mne otec něco dobrého udělal. Zasvětil mne totiž do trampingu, toulání přírodou, neboť za jeho žoviální maskou podnikatele vyvařovny s masitými pokrmy se skrývalo pořád citlivé trampské romantické srdce. Poté co jsem viděl názorně jak funguje vztah muže a ženy u svých rodičů, jsem byl samozřejmě velice opatrný na tzv. svátost manželství a podvědomě jsem se utvrdil, že konkrétně já se ženit nebudu a budu žít celý život svobodně jako jeskyňář v Moravském krasu. A od tohoto vnitřního skálopevného rozhodnutí jsem měl již jen kousek k poustevnictví a mnišské řeholi. Jak je to všechno pozoruhodně řízené. Kdybych měl příkladné rodiče, tak bych se nevarován jistě oženil a nestal mnichem.
"Jaké je to štěstí nemít vůli, neříkat "já" a zapomenout, kdo jsi a jak ti říkají, a svěřit se s důvěrou Božímu vánku."
Nikos Kazantzakis
Chuďásek Boží. Život sv. Františka
Ježíš byl můj první Mistr, od něhož jsem se mnoho naučil a po jeho následování za značně útrpných zkušeností jsem se nakonec odklonil, jakkoli jsem samozřejmě zůstal na úrovni mystiky jeho žákem. Katolické kostely však již nenavštěvuji, nevím čím to je. Odklonil jsem se od křesťanství směrem k hinduismu, kde jsem navždy přijal za svého Skutečného Mistra Bhagvána šri Dípa Nárájana Maháprabhudžího,ktrerý se dožil na rozdíl od Ježíše umučeného za svou Lásku k Bohu již ve 33 letech, rekordních 135 let v plném zdraví a síle! Takže jsem nakonec žákem Maháprabhudžího, přestože to byl Ježíš, kdo do mé hrudi vložil své planoucí ohnivé srdce Vesmírné Lásky. Zažil jsem na své duchovní cestě mnoho výjevů z Ježíšova vnitřního života, až jsem si uvědomil, že Ježíš na svém příkladě mysticky ztvárnil Univerzální Princip podle něhož se ubírá život každého skutečného křesťana a dokonce i příslušníka jakéhokoli jiného náboženství. Přesto Ježíšovi vytýkám, že neodešel jako poustevník do pouště a že místo toho zaútočil na stávající politický, společenský, duchovní a náboženský řád a systém. To proto se ho zbavili tak ukrutným způsobem, neboť nerespektoval realitu duality v lidské společnosti a nežil ve skrytosti, jak se vyžaduje u skutečně duchovních aspirantů. Byl tedy jakýsi typ duchovního revolucionáře, čímž ukázal podle mne největší omyl v historii této planety jímž je utrpení na duchovní cestě, takže se ho nesčetné generace snažily napodobovat až na kříž, zatímco naše skutečná podstata, jak víme my v Indii, je radostně prožívaná blaženost! V tom je rozdíl víry Východu a Západu. Z těchto důvodů je většina křesťanských svatých fyzicky či vnitřně stigmatizována a stále něčím trpí, přičemž ďábel se raduje jakou má na světě nad věřícími moc. Tohle všechno jsem pochopil, a proto jsem se odklonil od takto prožívané útrpné křesťanské spirituality, jak je praktikována za mého života ve 20. a 21. století po Kristu. Opravdu jsem zrozený hinduista, i když jsem byl nepochybně v mnoha předchozích životech rovněž katolický mnich, asketa a poustevník. Ale to je již minulost, k níž se již nikdy nebudu vracet. Můj Mistr Paramhans svámí Mahéšvaránanda často říká: "Sundejte již Ježíše z toho kříže!", což má jistě podloženo a zdůvodněno mystickým způsobem. Proto jsem i já svůj kříž s výrazným reliéfem ukřižovaného nošený kdysi hrdě na znamení utrpení na své hrudi, ze své hrudi sundal a zavěsil raději do koruny docela obyčejného buku nad svou meditační jeskyní ve Slovenském ráji, kde visí na větvi možná dosud. Ježíšovo náboženství bylo v minulosti a je bohužel i v současnosti v tomto světě velice zneužívané. Tak to Ježíš ale nechtěl. Ten učil lásce i k nepřátelům, což jste již zapomněli? I dnes mi tečou slzy, kdykoli se Ježíš dotkne nějaké citlivé struny v mém srdci. Ježíšův život lze tedy rozdělit do dvou etap: etapu poustevníka v poušti a etapu revolucionáře v povrchní lidské společnosti. Já uznávám jen etapu poustevníka. Každopádně mi toho dal hodně, více než si uvědomuji. A proto říkám: "Budiž křesťané Ježíš vaším Mistrem, ale bez toho ukrutného ukřižování, které bylo jeho osobním vyjádřením revolucionáře v tomto negativním lidském pokolení." Nenapodobujte Ježíše bezmyšlenkovitě, dokud nemáte ty vnitřní předpoklady, které motivovaly k činům Ho. Používejte vivéku, jemné rozlišování Pravdy a netrpte ničím. Meditujte o Ježíši radostném ve svém srdci. Jenom tam Ho naleznete. Slávu buď Tobě, Pane Ježíši. Ať žije Láska!
"Také Ježíš Kristus dal svou smrtí na kříži příklad lidem.
Chtěl nám ukázat, že máme zůstat věrní svým slovům, své víře a svému úkolu,
i kdyby nás to mělo stát život.¨
Milaräpa mne doprovází do horské jeskyně na Slovensku.
Můj současný průvodce, vyléčený černý mág, který černou magii údajně usmrtil dokonce několik lidí v dobré víře, že tím odplatí zlo, kterému se dostalo jeho rodině a odčiní tak nespravedlnost ve světě. Procitl však ze svého omylu a zoufale se vydal velmi intenzivní obtížnou trnitou buddhistickou cestou ke Světlu, k Osvícení. Žil a meditoval v mnoha himalájských jeskyních a Osvícení navzdory své minulosti v jediném životě skutečně dosáhl a stal se z něj jeden z největších světců, básník a Mistr starého Tibetu. Žil na přelomu 11. a 12. století. Nevím čím to je, cítím dnes jeho napojení, vnitřní vedení a milost s níž se právě ubírám do své meditační jeskyně do hor na Slovensko. Již mne nevede tak jako kdysi útlocitný svatý František z Assisi, ale Někdo na úrovni Milärepy. Děkuji. Nevěšte hlavu pokud jste v nevědomosti chybovali a spáchali hřích. Milärepa vás poučuje, že nikdy není pozdě se obrátit ke Světlu, k Bohu a vydat se navzdory všem nepříznivým karmám k Osvícení, Realizaci Božství.
Cítím úctu k psanému slovu. Co je psáno to získává magickou moc a zůstane tu po nás. Nesouhlasím tedy doslova s cestou beze stop. Něco pro druhé, i těch kteří přijdou po nás, tu může zůstat. Psané slovo má ohromnou sílu. Předává se tak pozitivní energie, inspirace, naděje a Láska. Proto jsem se rozhodl stát duchovním spisovatelem. Kde bychom byli, kdyby svaté, duchovní a osvícené osobnosti lidských dějin nezaznamenávaly své poznání pro druhé? Já toužím patřit mezi ně. Mým odvěkým ideálem je odejít do samoty a vzít si s sebou psací pero a tlustý deník, do něhož bych zaznamenával všechno co v samotě zažiju a objevím. Takové je mé pojetí poustevnictví, jako služby druhým. Mám tedy psát duchovní knihy ze svého pozoruhodného života. Tak to cítím od mládí. Lituji dnes těch okamžiků svého života, které jsem nezaznamenal písemně. Dnes by to byly unikátní poklady vzpomínek, pro mne i pro druhé, o mém hledání. Byl bych dojatý. Proto budu psát. Klaním se před všemi světci a jogíny, kteří po této planetě putovali s ohněm Lásky v srdci. Požehnejte mi prosím svou Láskou a Poznáním. Ať mám intuici, odvahu a sílu psát. Kéž to co napíšu přinese jen radost, harmonii a Lásku. Napište určitě i vy knihu svého života a promeditujte dobře její jednotlivé kapitoly. Stačí tuto knihu vydat jen v několika málo výtiscích na památku pro vaše příbuzné a přátele. Napište o tom, jaké poznání jste v tomto životě nabyli. Budete se muset sebe zpytovat, a to je již žádoucí meditační rozpoložení. Psát takovou knihu je opravdu důležitá meditace pro druhé.
„Nemáme si nechávat pro sebe myšlenky o Bohu či vnitřní modlitbě,
tedy to co jsme se naučili kontemplací a prostředky pro povznesení duše,
ale máme si vše znamenat a sepisovat pro prospěch všech, a to z lásky pro ně...“
Probuzení vnitřního zraku k vnitřním skutečnostem a vnitřní realitě.
Zpočátku jsem se věnoval především vnějším činnostem a vnějšímu poznání vzhledem k přitažlivosti zevního světa. Proto jsem upadl i do osidel máji ženy, zcela jsem propadal vědě, speleologii a archeologii a ostatním vnějším činnostem. Poznal jsem však, že toto vnější poznání je typem nižšího poznání a mě nadále zajímá již jen vysoké a nejvyšší poznání. Nyní když jsem mnich stár 57 let a přitažlivost zevního světa téměř pominula, se začínám obracet po své třicetileté meditaci k vnitřnímu světu. Vnitřní svět vědomí je totiž to jediné a poslední co mi zde zůstalo ještě k poznání - to jediné co mi opravdu dává vyšší a nejvyšší, hluboký a nejhlubší smysl zde na Zemi. A tak usedám k meditaci před oltářem ve svém pokoji, v jeskyni, na hoře, opakuji vroucně mantru a vydávám se na novou cestu vstříc vesmíru uvnitř Sebe. Klaním se svému vnitřnímu Mistrovi, NadJá a zavírám oči odhodlán poznat se, poznat své pravé vyšší a nejvyšší Já. Opravdu nic víc není třeba. Jsem rád, že jsem se po strastiplném putování tímto světem, dožil a dočkal tohoto okamžiku.
„Soustřeď se na svou povinnost a nepřemýšlej o výsledcích.
Konej vše ve jménu Boha a nech, ať se On postará o plody tvých činů.“
Paramhansa svámí Mahéšvaránanda
Systém Jóga v denním životě
Jak jsem zatím nedostal poustevnu, která je mi Bohem někde jistě vyčleněna.
Když jsem sestoupil z hor do lidské společnosti, Paramhans svámí Mahéšvaránanda mi doporučil, abych se usadil v ášramu ve Střílkách a abych při tom vykonával symbolicky karmajógu v délce trvání 2 hodiny denně, to proto aby mne nekritizovali a zbytek svého času věnoval dál usilovné sádhaně, to znamená především mantra džapě. Na to jsem se Svámijiho spontánně odvážil pozeptat, zda bych si na pozemku stříleckého ášramu mohl vykopat meditační jeskyni. To však Svámiji zamítl, a nabídl mi abych si raději postavil tradiční slaměnou chýši, právě takovou jakou mi později nechal postavit v Indii, v ášramu Jadan. Později se však nad mým návrhem znovu zamyslel a nabídl mi, abych jako poustevník osídlil malý sklípek, který se nachází u zahrady přímo pod Svámijiho rezidencí. Byl jsem tím návrhem a darem velice potěšen, neboť jsem se tak fyzicky mohl přiblížit ke svému Mistrovi. U tohoto rozhovoru byla přítomna i svámí Párvatí. Protože tak Svámiji před ní rozhodl, začal jsem neodkladně s vyklízením onoho sklípečku pod Svámijiho domečkem, kde v té době bylo skladiště zahradnictví ášramu. Tak jsem to spontánně začal vyklízet, když tu přišla svámí Párvati a zakázala mi sklípek vyklízet a obývat jako poustevník. Všechno již vyklizené nářadí jsem musel vrátit zpět do sklepení. Byl jsem tím poněkud zmatený, neboť Párvatí zjevně nerespektovala a protivila se rozhodnutí a nabídce Svámijiho, jemuž byla osobně přítomna. Tak jsem poznal, že né vždy se v ášramu ve Střílkách děje Svámijiho vůle. Pak jsem na všechno zapomněl. Uplynulo mnoho let od této události se sklípečkem pod Svámijiho domečkem, když tu mi při meditaci v mém ášramu v Bosonohách přišly velice jasné instrukce, abych si vyřídil povolení pro poustevnu nazvanou mnou Gangotrí, již na jiném místě "pod strží", kde roste malý původní lesík s velmi pozitivní aurou a energií, protože na toto zapomenuté místo pod skládkou odpadu nikdo nechodí. Je to bezpochyby to nejodlehlejší a nejopuštěnější místo, které pro poustevníka na pozemcích ášramu zbylo. Tak jsem svou žádost o schválení poustevny v této lokalitě a tím i svého kontemplativního života v tomto především karmajógového ášramu odeslal písemně na projednání a schválení opět svámí Párvatí. Jako obvykle mi přišla na tuto moji nabídku, prosbu a žádost v zápětí zamítavá odpověď slovy, že by tuto žádost musel projednat vyšší orgán Jógy v denním životě nebo přímo Svámiji, ale že bez karmajógy v případě čistě kontemplativního života je to však málo pravděpodobně, že by mi poustevnu povolili. Dle názoru Párvatí by to mohlo být pro mne jako poustevníka nebezpečné. Tak jsem odbojně vykřikl emailem, že Svámijiho se nebudu již znovu ptát, poděkoval jsem Věčnosti za toto odmítnutí ášramu a rozhodl se svou poustevnu definitivně postavit na zcela neosobním anonymním místě a tím i mimo vliv, dohled, formování a zasahování a dalších vlivů kohokoli ze společnosti Jóga v denním životě. Věděl jsem totiž z literatury, že se jedná o nějaký univerzální Princip, že dokonce i v tradičních indických ášramech nepovolují čistě kontemplativní život poustevníka, a proto ten kdo chce celý život meditovat musí opustit ášram, odejít z něho pryč do neznáma bez zajištění svého denního pokrmu vezdejšího. Kdo to dokáže, postaví si na zcela novém místě svou chatu poustevny a do ní se uchýlí za účelem meditace v samotě, přičemž nikoho, dokonce ani Mistra, již nebude nikdy navštěvovat. V tomto bodě jsem se já rozhodl tyto tradiční jogíny nenásledovat a jsem rozhodnut i když budu žít na poustevně, Višvagurudžího na seminářích ve Střílkách samozřejmě dál navštěvovat, ale již na omezenou dobu, neboť si ode mne vybírají vysoké poplatky za vstupenku na satsang, na což brzy nebudu mít dostatečné finanční prostředky a žebrat u nich nebudu a nechci. Zatím jsem tedy ve fázi čekání, kde a jak mi Věčné Mistrovo Vědomí nějaké místo pro poustevnu přidělí. Už opravdu po zkušenostech s touto společností svých bližních o nic neusiluji, nikoho o nic již nežádám a své hypotetické poustevny se za nic na světě nevzdávám a čekám jak to z vůle Boží dopadne, neboť adept poustevny má čekat bez požádání kohokoli a přijmout vše jako dar od toho, kdo to z vůle Boží pochopí a poskytne, tak jako svatý František z Assisi dostal z vyšší moci od štědrého šlechtice - donátora pro svou potřebu horu Alvernu s jeskyní, v níž František dosáhl Osvícení a oněch svatých stigmat. Opravdu se mi zdá, že téměř všichni vyšší adepti opouští klášter, opatské funkce ap. a zcela neznámí odcházejí do lesů na poustevny, či do jeskyní, což já mám Správou CHKO Moravský kras v Údolí Říčky čili Hádeckém údolí již dlouho povolené, tolerované a respektované, takže nakonec možná zůstanu zde na jihu Moravského krasu, na svém tajném místě jako pravý jogín a poustevník. Přesto se mi zdá, že pro mé potřeby bude lepší malá chatička s krbem než jeskyně, vzhledem k tomu že jsem již věkem starší člověk, tak tedy kvůli teplotnímu komfortu při meditaci raději chatička která bude na zcela osamělém místě v lese poblíž studánky, možná že již né v Moravském krasu, kde tomu nejsou vůbec nakloněni, ale někde jinde na Moravě, či dokonce na Slovensku v horách, takže uvidíme, co mi Věčnost přidělí a pošle. Takže uvidíme jak to celé s moji poustevnou nakonec dopadne. Já jsem na to zvědavý jako vy a již se na svou poustevnu opravdu těším. Nic víc si nepřeji od kohokoli, jen tuto poustevnu v lesích či horách.
"Sedni si do tiché cely, do nějakého odlehlého kouta a dělej, co ti říkám: zavři dveře, pozvedni ducha nad každý nicotný a časný předmět. Polož vous na hruď, upři své tělesné oči s celou svojí mysli doprostřed břicha, neboli na pupek, zadrž dech, který přichází nosem, takže nedýcháš snadno a myslí hledej ve svých útrobách, abys tam našel místo srdce, kde sídlí schopnosti duše. Zpočátku budeš nacházet jen temnoty a neproniknutelnou tloušťku. Vytrváš-li však, budeš-li dělat toto cvičení ve dne v noci, tehdy najdeš, ach zázrak!, nezměrné štěstí. Když duch najde místo srdce, ihned uvidí nikdy předtím nepoznané věci, spatří ovzduší, jež existuje v srdci, spatří sám sebe celého zářícího, plného rozlišování. Od té doby, kdykoliv tě napadne nějaká (špatná) myšlenka, dřív než se rozvine a nabude tvaru, bude zahnána na útěk vzýváním jména Ježíše, který ji vyžene a zničí. Od té doby se duch, naplněný odporem k démonům, rozpálí hněvem, který je podle přirozenosti, to je aby potřel duchovní nepřátele. Ostatní se naučíš s Boží pomocí, budeš-li se cvičit v ostříhání mysli a udržovat Ježíše v srdci, protože bylo řečeno:
Sedni si do cely a ta tě všemu naučí."
Mnoho lidí je přesvědčených, že plní Boží vůli a přitom činí opravdu věci zlé. Nejznámější jsou teroristé, zejména islámští, kteří se považuji za nástroj Boží odplaty a zabíjejí náhodné obyčejné lidi z jiných náboženství. S tím zajisté nejde souhlasit a je dobře, že s tímto zlým Satanovým jevem demokratické země bojují. Taky kněží katolické církve mají v minulosti ve jménu Boha na svědomí mnoho nevinně prolité krve, nejen pohanů, ale i souvěrců, kteří si dovolili s nimi nesouhlasit a od nich se odlišit. Naštěstí je již jiná doba a katolická církev již nemá - pro svůj prospěch - svou dávnou neomezenou moc. Takhle moc zneužili Ježíšova slova! Tak jak je to s tím, být ve Skutečnosti služebník Boha zde na zemi? Musíte se zbavit své omezující nevědomosti. Nestačí jen vystudovat na kněze na vysoké škole a pak hned začít kázat druhým. Dlužno říci, že k tomu musíte mít oheň Jeho Lásky ve svém vlastním srdci. Jinak budete pořád jen v podstatě netolerantní ve jménu vlastní víry a budete činit z nevědomosti věci zlé, třeba jen neviditelně na duševní či psychologické úrovni, ale v podstatě stejně nebezpečně. Proto já osobně nikoho nic nevyučuji. Domnívám se, že před tím než vystoupíte na veřejnosti, musíte nejdřív mnoho let sami uzrát vnitřně v hluboké samotě. Proto mé učení je jiné než standartní, je více mystické a vnitřně uskutečněné. Domnívám se, že mne samota naučila být tolerantní, né však ke zlému, který na sebe bere nejrůznější prostému nevycvičenému oku neviditelné podoby, jak ví exorcisté. Dokud Bůh, můj vnitřní Mistr sám neuzná za vhodné nezjeví se mi a neřekne mi, že mám začít o Něm vyučovat, tak zůstávám sám v ústraní, ve své samotě. Já sám se za nástroj Boží považuji, protože jsem opravdu objevil Lásku ve svém srdci. Mé srdce doslova fyzicky doopravdy vzplálo Láskou. Tím jsem se ocitl na duchovní cestě, v duchovní transformaci a přerodu. Mám tedy vivéku, správné rozlišování mezi dobrým a zlým, světlem a temnotou, Bohem a démony. Jsem služebník Boží na své úrovni, neboť jsem dosud v tomto životě neprožil konečné Osvobození. Něco si ale nesu nepochybně z dřívějších zrození, zejména onu vivéku. Osvícený člověk neublíží ani mouše, stravuje se vegetariánsky, neubližuje samozřejmě ani vyšším tvorům jako zvířatům v lese, nebo dokonce člověku. Naslouchejte tedy jen radám osvícených a s Bohem sjednocených svatých bytostí a to všech náboženství, nejen prominentního křesťanství, ale i našeho hinduismu, či buddhismu, taoismu, klidně i islámu. Dervišové v islámu jsou mi mimořádně blízcí a sympatičtí. Nestačí tedy jen opakovat mantru "Náham Kartá" bez vnitřního zažití a uskutečnění obsahu této vysoké mantry. Nestačí být jen pokřtěný, nebo dokonce být mnich, kněz či papež. Ta největší zla v historii této planety se odehrála v „dobré víře“ ve jménu zle a falešně chápaného Boha. Proto je dnes tolik nevěřících, kteří ve své dezorientaci již nemají žádnou víru a důvěru k organizovaným církvím. K tomu přispělo i materialistické 20. století. Takové naše jóga ale vysvobozuje. Zejména někteří katoličtí kněží se mi dodnes pořád jeví úzkoprsí, netolerantními a mám s nimi tyto zlé zkušenosti. Ve skutečnosti jsou jen nevědomí. Samozřejmě, že né všichni. Asi proto že se stravují převážně masem což zcela jistě naplňuje jejich duše tamasem nevědomosti! Ve Skutečnosti se mi zdá, že se pořád nějak děje skrytá Boží vůle v souladu s karmou této planety. Pořád přicházejí od Boha svaté osobnosti, které vysvobozují tento svět sklouzávající do temnot ateistické nevědomosti. Mezi ně patří i můj Mistr Višvaguru paramhans svámí Mahéšvaránanda, který je zcela jistě posel a nástroj nejvyšší svaté Boží Vůle pro tento svět.
„Myslete neustále na Boha. Ve všem spatřujte Boží vůli, v dobrém i ve špatném,
v radostném i bolestném. Pevně věřte, že vše co se stane, je pro vás vždy požehnáním.“
Nevím jestli jsem zažil osvícení v tomto životě, ale každopádně jsem zažil transcendentální stav vědomí, který se osvícení velmi podobá. Mé srdce totiž prudce vzplálo Vesmírnou Láskou a já jsem zlo přemohl láskou. Tak Ježíš do mé hrudi vložil své ohnivé srdce. Poznal jsem tajemství světců, že Láska je nejvyšší silou, jíž drží tento svět a vesmír pohromadě, že Bůh je Láskou a Láska je Bůh. Toto spontánní uvědomění v srdci a ve vědomí jsem opravdu velmi hluboce realizoval a zažil. Potom již v tomto světě a vesmíru nebylo nic jako dřív a abych přežil sílu nového Poznání, musel jsem se radikálně změnit a zcela přehodnotit svůj dosavadní život obyčejného jeskyňáře. Starý život mi již nedával žádnou oporu a proměnil se v prach, nic mi z něho již nedávalo hlubší smysl, a proto jsem se musel naučit doslova, nikoli jen lyricky, ale i epicky žít jako Skutečný Bojovník Boží. Tak jsem se dostal k vegetariánství, józe, mantře atd. což mi začalo dávat onen velmi hluboký smysl a začal jsem proto hledat žijícího Mistra, který by mi rozuměl a požehnal mi. Jako Ježíš byl pro požehnání u sv. Jana Křtitele, tak i já jsem byl k Mistrovi vnitřně přivedený. Zpočátku mne to dovedlo jen do obyčejného kostela sv. Jakuba v Brně, kde jsem očekával ve své vizi setkání se svým Mistrem. Ale byl jsem zklamán, neboť Mistr v kostele nebyl. Byl jsem plný energie, byl jsem doslova přetlakován vnitřní silou a mohl jsem tuto sílu a energii komukoli předávat. Tak jsem žehnal lidem na ulici a nechal se vést Láskou. Svého Mistra jsem nakonec skutečně potkal, o půl roku později v létě 1996 v ášramu ve Střílkách. Ano, tento můj vysněný Mistr byl Paramhans svámí Mahéšvaránanda a od té doby jsem jeho oddaným žákem. U jeho nohou jsem ztratil všechny pochyby. Při mantra díkše Mistr prohlásil víceúrovňově, že ví kdo jsme, ale že nám to neprozradí, že chce abychom si na to přišli sami. Já jsem totiž měl na něj nachystánu v záloze skrytou otázku, kterou jsem nevyslovil ani nahlas: "Kdo jsem Mistře?" Později jsem se dočetl ve Svámijiho knize, že ti žáci kteří mají na Mistra právě tuto otázku, se stávají nejlepší a nejoddanější ze všech jeho žáků. Svámiji vyučoval zcela jiným způsobem, než mě známí kněží. Poznal jsem totiž, že nám nevědomým vyučuje ve skutečnosti o zákonech vesmíru a světa za Branou Lásky, z něhož jsem se zbloudilý a zděšený právě vrátil. Tak se můj vnitřní stav u Svámijiho nohou stabilizoval, propad energie byl zastaven a Mistr naplnil mou anahátu novou nadějí, novou silou a novou Láskou. Nikdy víc jsem tento dramatický stav vědomí Vesmírné Lásky již nezažil, pokračuji k němu však přirozeně vlastním každodenním mravenčím úsilím, cvičením jógy, mantrou a meditací. Žiji již svůj pohodový život bez extrémních výkyvů svých duchovních energií, k čemuž došlo v důsledku vzplanutí anaháty a tím i pravděpodobně probuzení kundalini, jak dnes vím ze své meditace sebezpytování. Věřím, že do těchto tajemných a záhadných vnitřních prožitků znovu bezpečnou cestou proniknu a vrátím se. Proto dnes žiji jen jako nic neznamenající poustevník osamoceným introspektivním životem. Zcela jiný transcendentální stav vědomí jsem zažil při svém malém védském obřadu při příležitosti druhého výročí od své sanjás díkši - vysvěcení za mnicha - dne 23. července 2023 u védského ohniště Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách. Té noci jsem realizoval napojení na své Vyšší Božské Já svého Mistra Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy na nirguně. Od té doby jsem jím stále vedený často nepochopitelným, ale velice moudrým způsobem, který nepostrádá humor a Vesmírný smích. Děkuji Višvagurudžímu za tuto zvláštní Milost Jeho Kosmického Vědomí a Vesmírného Srdce. Tak jsem se stal nad vší pochybnost mystikem a jogínem v pravém smyslu slova. Stále setrvávám v osamění a jsem v harmonii, spokojený a šťastný. Myslím si, že to byl nějaký druh samádhí, nejdříve z Milosti Ježíše, později z Milosti Višvagurudžího Mahéšvaránandy, který se nemohl již dívat na mé zažívané utrpení. Nejdřív jsem tedy realizoval Kristovské vědomí, nyní již ale vědomí Svámijiho Mahéšvaránandy.
"Cesta tichého sezení - Nakonec musíte zanechat všech duchovních tužeb, návštěv center a guruů. Musíte být tišší a dovolit Bohu ve svém nitru, aby vás vedl a požehnal vám. Musíte se spoléhat na Boha ve svém nitru."
Konzultace při duševních těžkostech na základě osobní zkušenosti svámího Gyaneshwarpuri.
V meditaci a introspekci jsem pochopil s jistotou, že jsem od narození osvobozený, osvobozený ale pro jistotu s malým "o". Neznamená to totiž, že bych vůbec nezapadal do různých - poměrně četných - nástrah karem jako většina smrtelníků zde na zemi, až na Ježíše, Svámijiho Mahéšvaránandu a avatáry. Volám proto do světa: "Nerealizoval jsem dosud nejvyšší stav vědomí - mókšu, kdy individuálná já se stane součástí celého Vesmíru a nemám ani žádné zvláštní zázračné schopnosti ani síly, kromě vivéky - správného rozlišování, takže je u mne neočekávejte ani nehledejte." Na určité úrovni přesto nepochybně osvícený jsem, jinak bych nebyl meditační a rozjímací. "Něco" by mi v těchto bohumilých činnostech zavazelo, tak jako v tom zabraňuje (zlá karma) většině populace a žijí jen světsky, nikoli duchovně v tom nejčistším smyslu slova. Realizoval jsem Božské napojení. Átma gyan - poznání své duše jako součást Boha, je můj nejbližší Cíl. Jsem žák žijícího Mistra jógy, který je Višvaguru a paramhans - tedy plně Osvícená Duše a Mistr Vesmíru. Má duše poznala Kdo On Je. Jím se chlubím, že je Přítel mé duše. S ním jsem od věčnosti Jedno. Mám Ho nade všechno v Lásce a v úctě. Svěřil jsem se do Jeho milující Boží péče. Mám pocit, že se známe už z dřívějška. Myslím si, že jsem Maháprabhudžiho žák z dřívějších životů, ale to není důležité. Nyní jsem se zrodil zde v Evropě. Proto jsem stoupencem tradiční indické, především himálajské jógy, mým východiskem byla ovšem ona nejsladší křesťanská mystika, kterou jsem prošel po vzoru sv. Františka z Assisi horským způsobem. Je možné, že jsem tu i pro křesťany, těm kterým v jejich víře něco chybí, aniž vědí co to je. Možná je to práce s tělem a myslí jako nezbytný předpoklad úspěšného života bez utrpení, dlouhověkosti, zdraví a duchovního rozvoje všech vnitřních skrytých sil, štěstí a moudrosti. A vegetariánství, jako podmínky trvale udržitelného přežití na této planetě Zemi. Tedy sjednocení s Bohem praxí naší milé pohodové a zázračné Jógy v denním životě, která zaručeně vede až k Nejvyššímu Cíli. V tom mám již téměř třicetiletou praxi. Praktikuji meditaci a k tomu mantru. Cvičím i ostatní každodenní duchovní sádhanu - ásany, pránájámu, modlitbu a kriji. Přes všechno vynaložené úsilí a snahu jsem v józe a meditaci však pouhým zkušeným začátečníkem. Něco mám ale do vínku nepochybně z minulých životů (vivéku, jemné rozlišování). Dobře rozumím Božímu slovu. Sedávám každou noc sám osamocen před oltářem a učím se. Naslouchám Božímu Tichu. Někdy jsem napojený na osobní Božství. Tehdy jsou mé odpovědi jedinečné. Rád naslouchám Bohu, mému ochránci a spasiteli. On zná každodenní cestu po níž se mám ubírat. Já jsem jenom nástroj tohoto vyššího a nejvyššího Já. Jsem tu proto abych Vám ukázal duchovní cestu na svém příkladu. Odseděl tisíce dní a nocí v osamělých meditacích v jeskyních a na horských poustevnách... Něco tedy vím jistě. S něčím mohu poradit. Pokud na mne máte otázky, pokusím se je zodpovědět ze srdce (z anaháty). Obracejí se na mne lidé na konzultaci se svými problémy, které je trápí. Já se koncentruji na Mistra, useberu se před svým oltářem a písemně odpovídám. Tak to dělám já. Pokud však máte komplikovanější otázky, obraťte se s nimi přímo na mého Mistra a Učitele Paramhanse Svámího Mahéšvaránandu. Několikrát do roka přijíždí z Indie sem do Střílek na jižní Moravu. Nebojte se zeptat. Mistr je tu proto. Modlím se za vaše zdraví a duchovní rozkvět. Mým úkolem je žít v tomto životě jako poustevník zde v České republice. Mistr mne vysvětil za mnicha indického řádu svámí dne 23.7.2021 v Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách na jižní Moravě. Úplně jsem se mu odevzdal. Snažím se Ho realizovat již v tomto životě. Přeji Vám Štěstí ze sjednocení s Bohem. Nepříjímám žádné osobní návštěvy. Jsem poustevník, nejsem léčitel fyzických nemocí. Obraťte se na mne emailem a já vám emailem odpovím. Neobracejte se na mne s žádostí o osobní rozhovor. Můj ústní projev je omezený. Mnohem lepší je když se useberu a písemně, jenom písemně odpovím. Jsem jenom mnich, který chce žít v mlčení a osamění jako poustevník. Z tohoto důvodu nepřednáším své poznání ani na satsangu. Děkuji velmi za pochopení.
"Řehole a život těchto bratří jest: Žít v poslušnosti, v čistotě a bez vlastnictví a následovat učení a život našeho Pána Ježíše Krista, který praví: »Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej co ti patří a dej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne« (Mt 19,21). »Kdo chce přijít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne« (Mt 16,24). »Přichází-li kdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, svou ženu a děti, své bratry a sestry, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem« (Lk 14,26). »A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě« (Mt 19,29)."
"Bratři ať si nic nepřivlastňují, ani dům, ani místo, ani žádnou jinou věc. Jako cizinci a poutníci , kteří na tomto světě v chudobě a v pokoře slouží Pánu, ať jdou s důvěrou po almužně. Ať se [za to] nestydí, protože Pán se pro nás stal na tomto světě chudým. To je ona vznešenost nejvyšší chudoby, která vás, bratři moji nejmilejší, ustanovila za dědice a krále v nebeském království. Učinila vás chudými na věci, ale bohatými na ctnosti . Toto ať je váš úděl, který vede do země živých . K němu, milovaní bratři, zcela přilněte a nic jiného pod nebem na věky nechtějte mít pro jméno našeho Pána Ježíše Krista."
Psychologie podle jógového mnicha svámího Gyaneshwarpuri východním způsobem.
Nejsem vystudovaný psycholog, přesto jsem v psychologii jako poustevník a mystik velmi zkušený. Říkám tomu jógové poznání. Nejblíže ze západních odborníků na psychologii mám samozřejmě ke Carl Gustav Jungovi, nikoli k sexuálně ještě zapletenému Sigmundu Freudovi, disponujícímu nižším typem poznání. Proto říkám Jung, ne Freud. Jung rovněž prodělal bouřlivou duševní transformaci na úrovni srdeční čakry (anaháta čakra) s těžkými psychickými zkouškami, díky nímž však extrémně zmoudřel a vyzrál, což z něj učinilo v pravdě mystika, skutečného lékaře lidských srdcí. I já jsem prošel na horách a v lesích při osamělé meditaci výhní zkoušek, které mého ducha velmi zocelily. Proseděl jsem v osamění pousteven a jeskyní tisíce dnů a nocí. S něčím tedy mohu zcela jistě poradit. Pokud vás zajímá mé osobní poznání, postupně ho odtajňuji a zveřejňuji na své doméně "Poustevníkova jóga". Nabízím též jako svoji dobrovolnou karmajógu bezplatné osobní konzultace při duševních těžkostech z pohledu svého jógového usebrání a meditace v osamění. Případně se za vás mohu na požádání pomodlit k Někomu ve Vesmíru, ale bez záruky že vám to pomůže. Ve Skutečnosti to však k něčemu rozhodně bude dobré. Pokud máte zájem o mou službu, obracejte se na mne výhradně písemně emailem a já vám písemně emailem odpovím. Jako poustevník nepřijímám žádné osobní návštěvy, zejména ne ženské a ani nikoho sám nenavštěvuji. Naučte se si své problémy řešit bez léků samostatně, například pomocí meditace v tichu a osamění. "Někdo" z nebe k vám při meditaci jistě přijde, ujme se vás a bude vám vše objasňovat. Najděte proto odvahu hledět do sebe, do svého nitra a poznejte skryté vnitřní mechanismy, které vedou vaše osudy. Upozorňuji však, že nejsem ateistický materialistický psycholog, jak je běžné v této dnešní zesvětštělé západní společnosti. Jsem věřící v Boha a jogín původem ze křesťanství. Mou moudrosti je to co řekl Ježíš: "Lékaři, uzdrav sám sebe!" (Evangelium sv. Lukáše 4,23). A tímto se ve svém životě řídím. Všechno co vím, vím z vlastní zkušenosti! Jsem žák znalce lidské duše Jeho svatosti Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy z Indie, kterého následuji ve všech ohledech již od roku 1996, kdy jsme se poprvé setkali v Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách na jižní Moravě. Pokud si získám vaši důvěru, tak vám odpovím. Navazuji přitom na pana Břetislava Kafku z Červeného Kostelce, zakladatele moderní experimentální psychologie, či jako věřícího člověka křesťanskou parapsychologii. Považuji se od mládí za žáka tohoto velkého českého Mistra, ale jeho učení již dál nerozvíjím, neboť patří dle mne především do historických souvislostí 1. Československé republiky. Poznal jsem však nade vší pochybnost pravdivost jeho učení, v němž se to hemží vyššími astrálními silami, jako telepatie, jasnozřivost, autosugesce, hypnóza ap., bohy i zlými démony. V podstatě sdílím jako jsa sám mnich - celibátník, tuto tradiční pravdivou mnišskou terminologii. Nepodceňujte prosím moudrost starých Mistrů, introspektivních poustevníků a mnichů, ať již žili v kterémkoli náboženství, kulturní a historické tradici všude na zemi.
„Chtěl jsem o sobě mlčet a nic neříci. Jsem však spokojen s tím, co bylo řečeno. Nechci však abyste se domnívali, že si něco vymýšlím, ale naopak uvěřili, že tyto věci vyprávím ze zkušenosti a mluvím čistou pravdu. I kdybych kvůli tomu vypadal "jako blázen", Pán, který tomu naslouchá, zná čistotu mého svědomí a ví, že to nedělám pro sebe, ale pro vaši lásku a váš prospěch.“
Sv. Antonín Poustevník
Sv. Atanáš: Život sv. Antonína Poustevníka
Resume:
The Hermit’s Journey The Spiritual Journey to the Orange Robe
of a Yogic and Hindu Hermit Monk
My knowledge is not mine in Reality. It is the Knowledge of my Universal Master Vishvaguru Paramhans Swami Maheshwarananda, who has been guiding me through this life since my birth. His are all of my visions. But the teachings of Maheshwarananda are the teachings of Avatar Mahaprabhuji and the other saints of India, the Vedas and the Upanishads.
Lord, may you protect and cherish us both
Master and disciple
May we both receive strength from you,
May our journey lead us to the ultimate knowledge.
Protect us that we may not be separated
but remain united forever.
Om peace, peace, peace.
An opinion has been formed that sannyasins should integrate into society
and participate in social and political activities. However, this is an outright mistake.
A sannyasin does not have to become president or leader of a political movement,
they can do anything with their thought vibrations.
They do not have to express themselves publicly although some do.
Those who contemplate in a Himalayan cave and work to cleanse themselves also cleanse the world
and help the world with their spiritual vibrations.
No one can prevent their pure thoughts from going out into the world
and reaching those who really need them.
Those who followed the path of wisdom never built monasteries, never lectured, never published books,
and never had disciples, but in spite of this they had amazing power over other people’s minds.
Swami Sivananda
Some yogis withdraw from society into solitude and live as hermits away from civilization.
But even those meditate for the good of the world. Their mere existence is a blessing to the world.
It is said that the wind that touches the jivanmukta spreads peace, harmony and happiness wherever it blows.
Paramhans Swami Maheshwarananda
To know Brahman, you must acquire faith in the words of the scriptures and in your guru. Let yourself be devoted to Brahman. Meditate on it constantly. Not by deeds, not by offspring, not by wealth, but by devotion to Him and by detachment from the world, does one attain immortality. The supreme heaven shines in the lotus of your heart. That is where those who seek it enter. They have understood the nature of the holy scriptures and are renouncing the world. Withdraw into solitude. Sit in a clean place and assume an upright posture with your head and neck in a straight line. Be indifferent to the world. Keep your senses under control. Bow down to your guru with devotion. Then enter into the lotus of the heart and meditate on Brahman, the pure bliss.
Upanishads
I have no fear of death,
I have no father, no mother,
for I was never born,
I am not a relative, nor a friend,
nor a teacher, nor a student.
I am Shiva, the pure consciousness and bliss.
Sri Shankaracharya
Paramhans Swami Maheshwarananda
The Hidden Power in Humans
My spiritual master, His Holiness Vishvaguru Paramhans Swami Maheshwarananda.
My spiritual master, His Holiness Vishvaguru Paramhans Swami Maheshwarananda, was born on 15 August 1945, in the village of Rupawas, Pali district, Rajasthan, India. Since he was a young boy, he spent most of his time in prayer and meditation. As a teenager, he was initiated as a swami by his guru, Hindu Dharmsamrat Paramhans Sri Swami Madhavanandaji, with whom he stayed for several years in the ashram, where he performed rigorous anushtana – spiritual practice. He came to Europe in 1970. There, he recognized the needs of modern people, which inspired him to combine the ancient teachings of yoga and the discoveries of modern science with his rich experience. This is how he created a scientific and internationally recognized system of exercises called System of Yoga in Daily Life, which spread from Europe to the whole world. This system brings well-being to humanity and all living creatures and has become an inspiration to hundreds of thousands of people. Over the last 50 years, Vishvaguru Maheshwarananda has been travelling extensively all over the world, tirelessly spreading the message of Sat Sanatan Dharma and yoga according to the teachings of Bhagwan Sri Dip Narayan Mahaprabhuji. Wherever he goes, he teaches people to understand and love themselves and others, helping them to know and realize the meaning and purpose of their lives. His message is one of understanding, respect and tolerance between peoples, cultures and religions, non-violence, protection of nature and the environment and a vegetarian way of life. On 10 April 1998, Paramhans Swami Maheshwarananda was initiated by the Parliament of the World's Religions as “Sarvabhaum Sanatan Dharma Jagadguru”. At the Maha Kumbha Mela in Haridwar, India (13 April 1998), he was appointed as Mahamandaleshwar of Maha Nirvani Akhara. In 2001, on the occasion of the Maha Kumbha Mela in Prayagraj (Allahabad), he was awarded the highest spiritual title of Vishvaguru (Master of the Universe). Vishvaguruji’s spiritual and humanitarian work provided great moral support to people from Eastern European countries, Czechoslovakia, Hungary and Yugoslavia, especially during the communist era. For his outstanding charitable, humanitarian, religious and environmental work, for his tireless efforts for tolerance and peace in the world, Vishvaguru Maheshwarananda has been honoured by senior social, health, religious and political leaders in many different parts of the world. Recognizing the urgent need to spread and develop people’s awareness of world peace, Paramhans Swami Maheshwarananda has initiated global interfaith dialogues and prayers for world peace with representatives of world religions and public figures, and is an active participant in international congresses and conferences. In his home country, India, he has initiated and implemented several humanitarian projects in the field of health and education, such as the Gyan Putra project, which supports children from the poorest families and provides them with the opportunity to go to school. His other projects include the construction of hospitals and schools for girls from underserved rural areas, and the construction and establishment of the University for Ayurveda, Naturopathy and Yoga. One of the biggest spiritual projects involves the construction of Om Ashram at Jadan in Pali district. Vishvaguru Maheshwarananda is respected and appreciated worldwide by statesmen, scientists, doctors and eminent persons of different religions for his continuous spiritual and humanitarian work and efforts for the welfare and health of human beings, nature, environment and world peace. For his service to the science of yoga and the spread of physical, mental, social and spiritual health, he was awarded the honorary titles of Doctor of Yoga and Professor of the Spiritual Science of Yoga. As a disciple and successor of Hindu Dharmsamrat Paramhans Sri Swami Madhavananda, he is part of one of the oldest spiritual lineages in India, the Om Sri Alakhpuriji Siddha Pith Parampara, the holy incarnations and self-realized Masters, starting with Param Mahasiddha Avatar Sri Alakhpuriji and going to Param Yogeshwar Swamiji Devpuriji, Bhagwan Sri Deep Narayan Mahaprabhuji and Hindu Dharmsamrat Paramhans Sri Swami Madhavanandaji.
Swami Gyaneshwarpuri is a devoted disciple of Vishvaguru Paramhans Swami Maheshwarananda, Yoga Master and Teacher of the Spiritual Path from India, who he has been a follower of since 1996. During that time, he has undergone a tumultuous spiritual transformation as a result of Kundalini awakening, which, at the age of 53, resulted in his ordination – Sanyas Diksha – as a Hindu and yogic monk at the Maháprabhudíp ashram in Střílky on 23 July 2021. Swami Gyaneshwarpuri stays as a lonely, silent hermit in the caves of the Moravian Karst. He is not a yoga teacher and does not preach Hinduism. He has the right to use the spiritual title of swami (master of the self) and to wear the orange robe, the dress of Indian yogis and sadhus. He has thus obtained this highest initiation of Swamiji. He is of a cosmopolitan supra-religious mindset and inner disposition, hence he also worships the Christianity of Jesus, Buddhism, Taoism and other world religions. He is historically the first Hindu monk ordained in the Czech Republic. He writes professional publications in the field of speleology, sacral history and archaeology and, last but not least, his own original mysticism and philosophy, poems, spiritual stories and fairy tales with spiritual lessons. He pursues the Power of Love in all things and walks the Path of Knowledge (jnana yoga) as implied by his spiritual name Gyaneshwarpuri (gyana = jnana), which translates as “He who has understood”, which is a call to spiritual realization. He is therefore an inner jnani, which corresponds to his hermit’s philosophy of life, incomprehensible at first sight. He has been liberated since birth, but he has not yet realized the highest state of moksha consciousness, when the individual self becomes the whole Universe. However, he has his own inner guidance and connection to God, the Divine Self. To realize God and attain Enlightenment is his highest and only Goal in this incarnation to which he dedicates his spiritual yoga sadhana, meditation in retreat, mantra japa, repetition of God’s name, prayers, yoga asanas, kriyas, etc. according to Paramhans Swami Maheshwarananda’s System of Yoga in Daily Life. At present, he often stays in lonely and desolate places in the mountains and forests. He has studied the Bible on his own since childhood, but he has never claimed to be a Christian. Later, he also read the Bhagavad Gita and other Indian scriptures. What appealed to him most was the wisdom of Swami Sivananda of Rishikesh, Paramhansa Yogananda, Ramana Maharshi, Hanshan, Bhagwan Sri Dip Narayan Mahaprabhuji and of course Swami Maheshwarananda, in whom he recognized the essence of his spiritual insight into Truth from his meditation caves and mountain hermitages. He also worships the ideals of St. Francis of Assisi and the Himalayan yogis of India. He does not teach yoga publicly, and as a true jnana, a man of knowledge, he accepts neither yoga students nor personal disciples. Currently, on Swami’s recommendation, he lives with his mother in a small ashram in Brno – Bosonohy. The hermit Gyaneshwarpuri is someone who, above all, will not be spoken of, for he combines the boundless humility of Francis' rule with the boundless rigour of Sri Devpuriji against the demons of egoism. This, my friends, is Himalayan yoga in the Czech Republic.
permanent link Welcome, dear friends, to the website of the yoga monk Swami Gyaneshwarpuri.
I was born as Marek Šenkyřík (7 May 1968) into a traditional Christian family where everyone went to church on Sundays as far back as memory goes. I attained the sacrament of Christian adulthood, Confirmation, in the Catholic Church in 1986. On 23 July 2021, I was ordained a monk, although no longer as a Christian, but as a Hindu. I have become the first ever Hindu monk – swami ordained in the Czech Republic. This text also describes something about my experience as a speleologist in the Moravian Karst. I have discovered a total of four small but very interesting caves. I consider my most important contribution to be the now almost legendary exploration of the historical underground of the Church of the Name of the Virgin Mary in Křtiny, during which a crypt with so-called painted skulls was discovered, being one of the most important speleological discoveries in the Czech Republic in the 20th century. I would also like to point out my spiritual biography up to now, including the orange Hindu monk’s robe. Thank you for visiting my site. What lucky karma has brought you here? I am currently a hermit in the Moravian Karst. I use many of the caves there for meditation purposes. However, I have also meditated at the source of the Ganges and above Rishikesh in the Indian Himalayan Region, in the Chey Pass in the Romanian Carpathians, in Monte Subasio above Assisi, on Stará hora in the Giant Mountains and in the Slovak Paradise. I kept looking for a place where I could be alone and meditate undisturbed, until I finally found it, it seems, in no other place than in the Moravian Karst, thanks to the empathy and understanding of the Administration of the Moravian Karst Protected Landscape Area, who knows about my extraordinary and unusual spiritual needs… I am therefore spiritual and I am trying to positively inspire you. But only my Enlightened Spiritual Master, His Holiness Vishvaguru Mahamandaleshwar Paramhans Sri Swami Maheswarananda of India, understands me properly. If you perhaps need someone like that in your life, someone who understands your soul well, try enrolling in a local Yoga in Daily Life course. I bless you from the bottom of my heart. Will you write me what you have on your mind? I will try to answer you… I will delve into my meditation at the altar and see… I have spent thousands of days and nights in the solitude of meditation caves and mountain hermitages. So I know something for sure. That is my qualification. I act primarily through Love and Knowledge (bhakti and jnana). The power of Love – that is what I believe in. I am a hermit, not a spiritual teacher! That is my mysticism. I have the heart of Devpuriji. Enlightened Master of Yoga endowed with miraculous powers, the hermit Sri Devpuriji lived in the Himalayas at the turn of the 19th and 20th centuries and then settled in Rajasthan in central India. By the force of his will, he demolished the ashram and expelled the bhaktas, his disciples, and sent snakes against them. People thought that the saint had gone mad. The motives for his actions were beyond human comprehension. From then on, he spoke only to those who were deeply and seriously interested in Knowledge. In this Kali Yuga, he preferred the company of animals to the company of people (Vairagya). On the Path of Yoga, I consider myself a follower of this saint. In some ways, he reminds me of our Saint Francis of Assisi, my former mountain companion. Thank You, God, for guiding me on this Path. For I have known that God has guided me from my birth. My God is Shiva, the eternal Master of all yogis, ascetics and prayers. He is the most compassionate and kindest God in the entire Hindu pantheon. A devotee who meditates upon Shiva will quickly attain final Liberation (moksha). So being a yogi and a Hindu, I know for a fact that I am not of Christian birth, though I have been close to Jesus in my heart since childhood. I will not be a Christian monk in this lifetime (or ever again) because they usually do not uphold the important rule of vegetarianism, which I consider a very serious transgression of the Catholic faith. They shouldn’t be mad at me for criticizing them. I am very clear on this and I am a vegetarian in accordance with my conscience. So I am going back home to India. My current incarnation in the Czech Republic and Europe was only temporary. It’s not just meat, I don’t consume alcohol, tobacco or drugs. I am against them, including the now very popular and supposedly “harmless” marijuana. Unfortunately, some sadhus are setting a very bad example to the world by foolishly using marijuana – contrary to the original yogic teachings – to meditate in altered states of consciousness, for example, which can indeed convey very beautiful, harmonious and even incredible experiences. But I consider these sadhus basically unconscious (maya). Who can know for sure, though? Some people need to wake up from the slumber of mundane illusion somehow. But the price to pay here is impaired health. That’s why I say that drugs, meaning only natural ones, are dangerous and unpredictable. I had to mention this topical issue at length, because it imprisons many people, and as a result they never truly embark on the Way of God. But I have come to know that the spiritual Path is the purification of all evil inclinations to attain only pure (sattvic) qualities. So I seek the company of spiritual and wise people (satsang), for example in our ashram in Střílky. In addition, it is with joy and equanimity that I am already practicing monastic celibacy (brahmacharya) and recommend it to everyone ready for greater well-being, harmony and inner understanding and insight into the mystical science of the saints (anubhava). I relate most closely to the teachings of Swami Sivananda of Rishikesh, Paramhansa Yogananda, Shri Mahaprabhuji and of course my Master Paramhans Swami Maheswarananda, but I have drawn heavily from all mystical authors of all religions and each of them has enriched my Path and my heart in some way. I eventually found everything I was ever looking for in a comprehensive form as concentrated knowledge in Yoga in Daily Life. It is undoubtedly one of the world’s purest teachings. No wonder, for this is the teaching of one of the greatest living saints on Earth, whose spiritual titles indicate that he is a fully Enlightened Soul and Master of the entire Universe. This yoga teaching best suits my inner knowing from the mountain caves. I am therefore a devoted disciple (bhakta) of Swamiji. I would like to pass on this teaching, which liberates from all suffering, but so far, I am doing so only in a meditative way, following the example of the Himalayan Masters, because my knowledge is still insufficient despite all my efforts. I still consider myself basically a beginner in inner yoga. May I be forgiven by all those who are already beginning to turn to me. I want to uphold the vow of silence (mauna), Silence and solitude outdoors. Therefore, I will live alone in the seclusion of the hermitage. I believe that this will give me the inner gifts that I can then be able to give out in public. And that’s what God demands. That is why Jesus was in the desert – to clarify his spiritual calling. I want to fulfil it following the example of the old Masters in a romantic way. “What good will it be for someone to gain the whole world, yet forfeit their soul?” say the elders of Mount Athos who refuse to come out into the open (Matthew 16:26). In solitude, I become whole. “Contemplate your roots in nature and you will find yourself.” (Anthony de Mello). I believe in the mysterious power of God’s name, my mantra, Silence and solitude with God. But it all depends on whether conservationists and foresters are sympathetic. So far, I have mostly faced misunderstandings. Who will let a hermit live in the forest? Please let me know! Will you offer me your forest with a spring of fresh water? A place where I could build my little hermitage and be alone and isolated? Just as St. Francis of Assisi was given the abandoned Mount Alverna by a generous donor for his prayer and meditation… I rely on and believe in this Universal Principle. “LORD… who may live on your holy mountain?” (Psalm 15:1).
I hope I have answered some of your important questions in the introduction to this website.
“Let one not neglect one’s own welfare for the sake of another, however great. Clearly understanding one’s own welfare, let one be intent upon the good.”
My solemn declaration to Swami Maheshwarananda before he ordained me as a monk.
I declare that I will voluntarily and of my own free will become a Hindu monk. I will be ordained by the Indian Yoga Master Vishvaguru Mahamandaleshwar Paramhans Sri Swami Maheshwarananda. For the sake of clarification, I was born a Christian, but over time, I have come to understand that my faith is more of a Hindu one . Because at the time when I began to look for an enlightened Master to guide me on the mystical journey, the Catholic Church was unable to provide me with one. Someone like the stigmatized 20th century Italian Capuchin priest, Padre Pio. Unfortunately, he died in 1968, the year I was born. So we passed each other in terms of generations. Otherwise, I would surely have become a Capuchin monk like him. However, as I know for sure today, there is an insurmountable internal obstacle, because Christian monks do not usually follow a vegetarian diet, which is not a secondary problem, but a primary one. Swami Maheshwarananda, on the other hand, places great emphasis on a vegetarian diet with his disciples, and he adheres to it scrupulously as one of the prerequisites for a successful spiritual journey. That is the reason, following Swami’s example, I became a Hindu yogi rather than a Christian. Yet I hold Christianity, Jesus and Francis of Assisi in the highest esteem. In 1996, I visited Swami Maheshwarananda at his Mahaprabhudip Ashram in Střílky in South Moravia. My expectations were completely fulfilled. I found the One I was looking for. Since that day 25 years ago, I have been a disciple of this Master. Now, the Swamiji have agreed to my ordination by initiation as a Hindu monk of the Swami order. At this point, I would like to point out that I respect all world religions, not only the aforementioned Christianity, but also Buddhism, Taoism, and all other religious systems. So I am tolerant in terms of religion. I will therefore be ordained according to the Indian tradition and I am grateful to God for that. My thanks go to Swami Maheshwarananda for his guidance, grace and clearing the path. I thank God from the bottom of my heart that I have met a true Yoga Master, am guided by him and will be ordained a monk by him. This will fulfil the greatest wish of my life. I pledge my lifelong love, respect, loyalty and devotion to Swami Maheshwarananda. This is because the Swamiji has restored my human dignity by his decision to ordain me as a sannyasin.
In spring 2020, I wrote an official request for an ordination as a monk (swami) for Vishwagura Mahamandaleshwar Paramhans Sri Swami Maheshwarananda. At first, however, I did not dare to present my request to the Master, knowing that I had to be more disciplined. Yet, in my consciousness, I heard the voice “You are Swami Gyaneshwarpuri.” That is why I started with tapas - fasting for several day to reach a specific spiritual goal. This goal was to be initiated as a monk as well as reaching greater understanding between Christians and us, yogis. I focused mainly on repeating the mantra, asanas, pranayama, and kriya. This extended sadhana was a success. I gained the necessary self-confidence and decided to present my request to the Master. On 13 July, 2021, at Mahaprabhudip ashram in Střílky, I sent my request for an initiation as a Hindu monk to the Master by the ashram mail. In a few minutes, Swamiji replied that he would like to give me a sannyasa diksha, but that it was necessary to hurry with it. And my heart was filled with gratitude, as if a beggar suddenly finds a treasure. That is why I went to Swamiji for a consultation, and he asked about the real reason why I wanted to be a swami. I answered him resolutely that I wanted to live as a hermit in the Czech Republic and at the same time to be an ordained monk! Then, Swamiji asked where my hermitage would be and what religion it would be dedicated to. I replied that in the Moravian Karst and that it would be consecrated to nothing else but yoga and Hinduism. Swami Maheshwarananda acknowledged that I wanted to be a hermit. The Master was probably pleased with my answers. He had a few more practical questions, such as where I would be getting money for my living. To these words he surprisingly determined that he would initiate me already during this Guru Purnima here, in the Střílky ashram, in just three days, on 23 July, 2021! It means that I did not have to go all the way to faraway India for a sannyasa diksha, as I was afraid of this journey. A record ten days passed between the application and the ordination! However, I had to complete numerous formalities with a notary, such as my affidavit with the stamp that I wanted to voluntarily become a clergyman of the Hindu religion, or a certified consent to ordination as a monk signed by my mother. Then, the solemn initiation followed, watched by many bhaktas, also on the Internet, as the ceremony was transmitted live. It was the first time in the Czech Republic (and in Europe) that a Hindu monk, a swami, was initiated here. Swamiji connected by phone with Pandits in India, who, in parallel with my ordination, performed a ceremony for me, accompanied by loud singing of mantras, which was transmitted by phone. During the sannyasa diksha, I bowed to the Master’s lotus feet, poured water on them from the pot and washed them. Then I sprinkled petals on Swamiji’s feet and head, and made a tilaka and Shiva’s sacred stripes on his forehead from the ashes of a Vedic fireplace. Then, Swamiji was blessing me for a long time, sprinkling white grains of rice on my head. He was drawing my future destiny. He told me that everything would come true. Then he cut a strand of my hair off
the Bindu Chakra on the top of my head. “Now you are a swami,” said the Master, and my heart was filled with deep gratitude to the Master, to God, and to
fate for this spiritual experience of the dream ordination as a Sannyasin. I was not touched by anything during the ordination itself, but I still perceived
everything well in my heart, the whole ancient beautiful Vedic ceremony at the sacred fireplace. I have been granted the noble spiritual title of a swami
and the right to wear the monk’s orange robe. He made me a master of myself. First job he gave me was to take care of my old mother. During the ceremony, my attachment to my father and mother ended with the Master’s words. Based on Swamiji’s wishes, I should learn English and Hindi. With the sacred act of sannyasa diksha, the Master gave me human dignity and many of his bhaktas came to congratulate me, bring me dakshina and various gifts. From that moment on, I remain in a constant Santosha - contentment and I am permanently committed to God’s will and care. Swamiji has declared that I am satisfied as it is, that is, as a hermit in the Czech Republic. I would also like to live in India, of course. The rest of the world is not of interest to me. To this, let me say that I believe in the forces of Love and Knowledge (Bhakti and Gyan). In this way, the good karma of many thousands of days and nights spent in the forests meditating on mantra japa and sadhanas in abandoned caves and mountain hermitages has been fulfilled. Still, I should not only meditate, but also work hard (karma yoga). That is why I have become involved, as a karma yogi, in the maintenance and enhancement of the Mahaprabhudip ashram in Střílky. So, yoga has beneficial cleansing effects on me overall and leads me to happiness and self-discipline. Currently, I plan to restore my old hermitage in the Moravian Karst, at Děravka, which the foresters had previously dismantled and burned. In doing so, I hold the hope in my heart that my new hermitage will be duly approved by conservationists and foresters so that, as a hermit of the Moravian Karst, I will have my favourite protected place for solitary prayer of the heart, mantra, meditation, and yoga.
When I was a little boy, we would sometimes visit my great-grandmother Anna Putnová in Troubsko. My mother told me that she was a very pious and altruistic woman. I was less than 10 years old at the time. On one visit at my great-grandmother’s, I climbed up a ladder to the loft above her simple “hermitage”. And there I discovered a real treasure: the alchemy laboratory of my uncle Toník, who became a chemistry teacher. But he wanted to be a priest too, if it wasn’t for aunt Eva. And in one of the suitcases, a strange book caught my eye. In golden letters, already darkened, it said: “EPICTETUS”. Surprised by my find, I flipped through the book and took it home with me. At that important time, I must have been ten years old at the most. I read the book at home and was struck by its considerable wisdom. I was amazed that anyone would cultivate wisdom! I still remember that it said that some “things are in my power and some things are not in my power. It is not in my power, for example, what people think or say about me…” The book had a strong impact on me. Epictetus was an ancient philosopher who lived in the 1st and 2nd centuries A.D. Thus, in my early childhood I found myself on the Path of Wisdom and Knowledge. And when and how did you first encounter the wisdom of the mystics, philosophers and Masters? Apart from Epictetus, however, no other ancient philosopher has so far caught my attention. Because subconsciously, I am only interested in the Spirit of the East, especially India. Compared to the Yoga Masters, I didn’t find the ancient philosophers that interesting. But I may be wrong.
In 1990 and 1991, I briefly studied archaeology and history at the Faculty of Arts of Masaryk University in Brno. For some strange reasons, however, it did not make me feel internally fulfilled at all, even though I attended all the lectures. After the Velvet Revolution, there were no archaeology and anthropology textbooks available for my self-education. I was not able to write down notes during the archaeology lectures quickly at all, because I do not know how to write in shorthand. For these reasons, I interrupted my exhausting university studies after half a year, as my amateur speleological and archaeological explorations of the crypts in the underground of the Church of the Virgin Mary in Křtiny, which were extremely successful, culminated. Therefore, after a long and deep reflection, I really preferred to do field research in the underground of the church in Křtiny rather than just sitting at a school desk in a room illuminated by the dim light of fluorescent lamps while listening to the rapidly droning voice of Professor Podborský and his colleagues. Eventually, I gave myself completely to my research into the historical underground in Křtiny, and I neglected my studies at Masaryk University for these reasons until I left completely… I kept dreaming that instead of going to school, I would live as a hermit in the Moravian Karst, which I finally managed to realize when I built a small cabin with a group of my friends at Skalka in the southern part of the Moravian Karst, where I spent two long years in solitude in full harmony, free even from secular employment, in 1993–1995. Later on, however, I sincerely regretted that I had somehow not completed my archaeology studies, but it was not really possible in my karmic situation. But even in this freedom to leave university, I now see the mysterious action of God’s special grace, which today only “I” myself can understand correctly. Really, where would I end up if instead of following God’s Call, I devoted myself to tedious and mostly atheistic materialistic archaeology??? As I now know, absolutely everything is essentially mystical and God-managed in some way, but you have to listen to the narrative of your inner consciousness, for example, using mountain meditation, and keep pursuing this inner guidance no matter what happens to you, as I do to this day. All my life, I have been drawn to the mountains, forests, caves and hermitages. I believe that if I had successfully completed my archaeology studies at Masaryk University then, I probably would not have donned my orange gown of a Hindu swami and never fulfilled the most secret wish of my spiritual Heart. I would still be just an average, and probably even above average, secular professional archaeologist, holed up in some archaeological or museum depository, instead of following God’s Call, devoting myself to my spiritual sadhana and belonging only to God and the Spiritual Journey, as I have fortunately been doing all my life.
Pavel Kala, kung fu master, the one who brought me to the Master.
In 1996, I studied kung fu and meditation under Sifu Pavel Kala from Brno. He really helped me get my positive energy back. Those satsangs in Pavel’s basement flat in Židenice were simply amazing and filled with mysticism. Paul Kala passed on to us, his students, that mystical spiritual energy, acquired through years of disciplined training, which heals and ignites the heart – Anahata, which is simply put, Love. He helped me a lot with this transfer of spiritual energy. Pavel Kala is one of the people who positively influenced me and directed my Spiritual Journey. He brought me to Spiritual Master Paramhans Swami Maheshwarananda, and he has immeasurable merit in that.
We passed through the gate of the ashram in Střílky, with an orange flag flying above it, and found ourselves in a small square courtyard surrounded by buildings. Although the place was swarming with people, it was quiet. Somewhere deep inside me, a vague feeling emerged. Like two magnets coming together. Or like a fisherman pulling a fish ashore. Somewhere in the complex of buildings around us was the one we came here to see. Indian guru, Paramhans Swami Maheshwarananda.
I remembered living in the mountains. It was spring; I was living in an inaccessible remote cave and sitting on the rocks during the day. I was reading the Bible, the Bhagavad Gita and the Buddha’s discourses. I was determined, amidst the wilderness, to find an answer to my heart-rending questions. I was sitting on a rock and suddenly realized how extremely subtle the spiritual path was. What a Babylon! If only I had an enlightened Master! I understood that it would be difficult to go on without a teacher. But where to find one? It is said that if the disciple is ready, the Master can always be found. But it is not that the Master taps on the disciple’s shoulder. More likely, you are meant to recognize the Master among a million people. And most importantly, you begin to suspect who the real Master is. I was sitting on a limestone rock, with a buzzard circling high above me in the blue sky, the wind ruffling my hair, the sun shining and ants crawling on my legs. I could only see the wild and beautiful mountains. I suddenly remembered. I made up my mind in a second. “I must go to him!” flashed through my mind. I didn’t wait for anything. Within five minutes, I packed my things and headed back to civilization.
We were absorbing the atmosphere of the ashram courtyard when someone beside us remarked: “We are looking for karma yogis to dig a well!” A short yoga story played in my head. A young adept of the spiritual path came to a guru and asked to be accepted as a disciple. The guru accepted the young man and ordered him to practice. The young man diligently practised, meditated and performed his daily sadhana. After some time, however, he was overcome by the feeling that he was not making any progress. “I guess he’s not the right guru,” he decided and went in search of another teacher. After some time, he met another guru and became his disciple. Again he practised faithfully and fulfilled the duties imposed on him, but in time he again felt he was not making any progress. So he left to find a third teacher. But he also left them, as well as the fourth, the fifth, the sixth and the seventh one. Eventually, he returned in despair to the teacher he had met first. The guru took the young man back and let him dig a well. He was digging hard all day, but the well was only two metres deep in the evening. The next day, early in the morning, when he wanted to continue digging the well, the guru came to him and said: “Oh no, this is not the right place. Start digging elsewhere.” And he left. So the young man dug in another place, working steadily all day, but in the evening he was only two metres deep again. The next day, the guru was again waiting for him early in the morning. “This is not the right place either. Start again and somewhere else.” This continued in the following days. After a week, when seven two-metre holes were dug around the ashram, the young man asked the guru: “Master, what is the point of such work? If I had stayed to dig the first well, surely there would be water in it today!” “See,” replied the guru. “If you had not left me and had continued with the practice, you could have reached the goal of your Path today. That is why you are still at the beginning.”
I didn’t hesitate a moment longer and signed up for karma yoga. We were given the task of unloading excavated dirt from a tractor trailer. The tractor was driven by a man in his 50s. He had prayer beads around his neck, mala. He looked content. I asked him about the progress of digging the well. “You know, there are more problems the deeper you get,” he said, and his eyes sparkled. I realized the spiritual aspect of the answer. I thought it was beautiful and I wondered if this man might be a Master. The dirt was soon off the trailer. “That’s all,” said the driver. “And what now?” asked Betty. “How about we go see that well? We could volunteer for night shift digging,” we thought at the same time. And we were already at the door to the cellar where the well was being dug. I opened the cellar door and the cool damp air of the underground enveloped us. For a moment, I was seized with nostalgic memories of my caving past. I remember a time when exploring in caves, crypts, galleries, was my life. “We’re being drawn underground again!” I said presciently as we were descending a steep brick staircase. With each step, a view of the cellar opened before us, dimly lit by the yellow light of a bulb. We were going lower and lower when suddenly we saw a group of people in front of us looking into a well. Someone was giving instructions about the depth and width of the well in smooth English. We stopped quietly on the last step and dared not go any further. My gaze fell on a man in an orange robe. I recognized him. It was the Indian guru Maheshwarananda. A group of men turned to us curiously. My gaze met the guru’s. His brown eyes glowed with a strange brightness like two embers. He stared straight into my eyes for a few seconds. It was a penetrating X-ray-like look, the likes of which I had never seen before. My head was completely blank. No thoughts or questions. Just full attention. After a while, he turned away from us and continued to give instructions about the well. He said only a few words, however, and again measured Betty and me for a moment with that strange look. I tried to feel it through all my pores and register some special sensations. Friends had told me how, when they first met Swami Maheshwarananda, a powerful wave of energy swept over them, some experiencing a blissful feeling of euphoria, as after a long separation from a loved one, and longing to fall at his feet. However, I did not feel any of this. My mood was completely neutral. The guru finished giving his instructions and cheerfully made his way to leave. Betty and I were still standing on the last step of the staircase. He walked past me, and as he passed Betty, he leaned heavily on her shoulder until her legs almost buckled. I saw something. I was looking at a staircase, which in my vision represented the spiritual staircase to God on which we find ourselves. The darkness of the cellar represented the darkness of our ignorance in which we find ourselves and the top of the staircase bathed in the light outside, the goal of our Path – the light of Knowledge. And then, Paramhans Swami Maheshwarananda, the Indian guru, was ascending this mystic staircase from the darkness of the cellar. The word “GURU” consists of two parts. “GU” translates as darkness and “RU” as light. GURU is therefore one who leads from darkness to light. He who shows the way from ignorance to Truth.
How I was given the spiritual name Gyaneshwarpuri.
My Master Paramhans Swami Maheshwarananda gives a spiritual name to his disciples. Taking a spiritual name is a symbol of vairagya – renunciation, adherence to the spiritual path. It is similar to when a monk who enters a monastery renounces secular bonds and chooses a new spiritual name to carry. A similar thing happens in yoga. I was invited by Swamiji to live in the Jadan Ashram in India for 5 years. That brought out the vairagya in me. Taking the yoga name was my effort to get closer to the native Indians. So as a sign of renunciation, I had my birth name Marek Šenkyřík changed to Marek Gyaneshwarpuri, which means HE WHO HAS UNDERSTOOD. I received this name from my Master in 1996 under very mystical circumstances. It was at one big joyous satsang. Swamiji was just talking about the Bhagavad Gita, and he said that the best commentary on this holy book was written by the saint Gyaneshwari. At that time, I had a hidden desire to be given a spiritual name, but I couldn’t say it out loud. Suddenly, the Master asked those of us present: “Which of you would like to be called Gyaneshwarpuri?” He added that it was “a very powerful name and that if he were not already called Maheshwarananda, he would want to be called Gyaneshwarananda.” Swamiji thought so highly of this yogic name. I could feel my whole body becoming electrified, as if every atom of it was speaking that name. So I claimed this name and became Gyaneshwarpuri… I am completely satisfied with this name. The inner longing of my soul was thus satisfied. It means that I have a spiritual name to realize. Gyana (jnana) is a yogic path, one of the four paths of traditional yoga. These paths are: karma yoga, bhakti yoga, raja yoga and finally gyana yoga. By gyana yoga, I imagine a hermit’s path, above duality, in voluntary helplessness, in concentration on the Divine Principle. Gyana is difficult to understand. It is a solitary, monastic path. The conjunction of the names Marek and Gyaneshwarpuri further symbolizes that I thought I was a Christian before I realized that I was actually a yogi and a Hindu.
In 2000, I travelled all alone along the legendary pilgrimage route of the seekers of Enlightenment, which stretches from Europe to Istanbul and then by bus through Iran and Pakistan to India. I visited the high Himalayas above Gangotri. I made a pilgrimage to the source of the Ganges 300 km deep in the interior of the Indian Himalayas. It was truly a mystical Himalayan initiation. Then, because of the harsh high mountain climate, I descended to the foothills of the Himalayas for 5 months to meditate and perform my spiritual sadhana under an overhang of limestone rock above Rishikesh, which is considered the spiritual centre of all seekers of Enlightenment. However, for reasons unknown, I did not mingle much with the Indian population, I just gave them financial donations on the holy banks of the Ganges. Under the rock overhang, however, I was visited by Himalayan yogis for whom I brewed tea. I met a swami in Rishikesh who was clairvoyant and he offered me a free stay in his Kriya Ashram. But I refused, because I already had my Master Paramhans Swami Maheshwarananda at that time. I have only the best memories of the Himalayas and would love to go back again. I plan to make a new pilgrimage back to the source of the Ganges above Gangotri. After returning from India, I settled in the Czech Republic, because it is enough for me to live as a simple hermit in a hermitage or in a meditation cave in the Moravian Karst.
What is vairagya? It is a voluntary detachment, for example, from one’s wife and companions. It is not enough to do it internally as some mystics teach. It must be done, if possible, in a physical way, by leaving home for a hermitage in the mountains, in the forests, in the countryside. Initially, however, it is enough to practice hermitage quietly even behind the closed door of your room, all the while meditating with the mantra and contemplating the higher meaning of earthly existence. It also means renouncing worldly possessions and sexual energy, and concentrating only on God and the Divine Self. It is not the literal hermitage according to the Catholic faith. From a Christian perspective, I may not be perceived as a typical “hermit” at all, although from a higher perspective, I am still a hermit in Reality. I am a vairagya, a yogi and a hermit in the sense of yogic philosophy. Life in the hermitage means the complete suppression of the thoughts of one’s own “self” and listening to the Higher Self, the Divine Self, God in inner Silence. The most important knowledge is atmagyan, the knowledge of one’s soul, which is part of the Universal Soul, or God.
Vision of the hermitage revival in the Czech Republic.
I have a vision. I see hundreds and thousands of young Czech men and perhaps even women wearing a brown or green cowl made with their own hands, maybe even an orange robe. I see them leaving this civilization and the company of their neighbours for the solitude of the border mountains or the highlands in the interior. I see them looking for abandoned mountain chapels, which there are thousands of in the Czech lands, I see them settling in there and becoming creatures of fairy tales. Hermits, shamans… strangers in the eyes of other people, who live in solitude in sacred places, in oak groves, in prehistoric hillforts, in caves and by forest springs. They are people who have given up their roles and ambitions in this grey joyless world to dedicate their lives to the greatest adventure which is the Spiritual Journey. I see them wandering aimlessly in the forests, talking to flowers, making friends with butterflies, praying among the trees, meditating on mountain tops, singing sacred chants and practising their spiritual exercises… and God bestows His graces upon them for the sincerity of their desire, guiding and protecting them, as He does anyone who has the courage to trust their heart and follow His call. Many return to the human world in time, richer in valuable experience, but some endure the pressure of loneliness and become initiates of the greatest spiritual mysteries. They become mystics in the highest and purest sense of the word, they become holy men and women who have purified their hearts and souls from the powers of darkness and who have glimpsed the deepest Mysteries of God. They will write poems for their kith and kin, and people will seek them for advice and for words of wisdom and comfort, for no one understands the mysteries of life better than the one who has perfectly understood the Self. And the best school of self-knowledge is the life of a lonely hermit. It is a difficult path, but those who are drawn to it by God from deep within would not trade it for anything in the world. They will enjoy a simple life in harmony with the whole Universe. A small backpack with all their belongings in it will do just fine. They will work just enough to defend their position of independence. It is true that they will break the laws of this society, but only because they are governed by Higher Laws, and so they will light a fire in the forest and go freely off the road, and they will fall asleep quietly under the treetops and wake up under the dome of the caves. They will not fight the world, for the world is sufficiently illuminated by their mere existence. And they will be as innocent as butterflies and so kind that even their opponents, officials, gamekeepers and conservationists will end up liking them. A hermit in the forest will become a prestigious affair, as their presence in the forest will become an ecological indicator of a clean, intact and harmonious environment. For a hermit’s heart is extremely sensitive to any kind of pollution and therefore cannot live in just any place. And so all the gamekeepers will compete in offering the most attractive hermitage sites to attract hermits to their forests. And these will all be the most captivating and breathtaking places still left in the Czech lands: by waterfalls and mountain lakes, in the clouds among the mountain pine trees, in lost caves and at important prehistoric archaeological sites, so everyone will have their pick and everyone will get only the best…
Maheshwarananda’s sacred linden tree in the Czech Republic.
I have planted hundreds of trees in my life as a forestry worker, but one is particularly sacred. It is a linden tree which I named after my spiritual master, His Holiness Vishvaguru Paramhas Swami Maheshwarananda – “Maheshwarananda’s sacred linden tree”. I planted this tree in 2007 at the cave Děravka on the Habrůvka plateau in the central part of the Moravian Karst. Originally, however, the linden tree grew as a small shoot near the castle wall in the Mahaprabhudip Ashram in Střílky. I am very happy that I obeyed a higher inner instruction and carefully moved the tree symbolically from Střílky in South Moravia to Děravka. Now it is a lush, almost twenty years old tree. However, the linden tree did not have it easy in the past. An unknown Satanist from the Bull Rock, who disagreed with my hermitage at Děravka, poured something acid-based on the linden tree and it almost withered. After this attack, all the leaves, which had been full of energy and strength until then, suddenly withered and fell off. However, it recovered from this bane within a year and has turned green again and continues to grow. Even such people live in the Moravian Karst and there are many of them! Later, I fixed a granite memorial with concrete at the linden tree proclaiming that the tree is dedicated to Maheshwarananda and was planted by the hermit Gyaneshwarpuri. But even this memorial became the target of an attack by probably the same Satanist, even though it was duly discussed and approved by both the Administration of the Moravian Karst Protected Landscape Area and the Křtiny Forest School. The unknown vandal broke the memorial and threw it into the mouth of the chasm at Děravka, where I later discovered it and brought it back to the light of God. Symbolically, I leaned it against the linden tree in a circle of loose stones, which are supposed to protect the linden tree from woodcutters. That Evil-oriented fanatic was also harming my God’s work at Děravka in other ways. The holy pictures that I regularly left at the linden tree always disappeared. Fortunately, the linden was not harmed anymore. I now occasionally come to these places to perform my spiritual rites, meditate, repeat the mantra, and even perform exorcisms of the Evil with the holy water from Křtiny font after the memorial was damaged. It was successful and since then the evil man no longer comes to Děravka and does no harm here. I wish that Maheshwarananda’s linden tree at Děravka would live in peace for several hundred years. It has all the prerequisites. It is very strong, full of energy and has a richly spreading treetop. We will not be here anymore, but it will continue to grow and flourish. It is really doing very well at this location in the woods. There is now a large clearing around the linden tree after the forest has been cleared, so it has plenty of light to grow.
On Vegetarianism in the Name of God’s Laws in the Universe.
I wasn’t always a vegetarian – unfortunately, I was ashamed of it for a long time when I wised up. But I was born in a Christian setting where everyone ate meat and eggs. Consequently, I also automatically succumbed to this habit under the influence of my family upbringing. I began to practice vegetarianism immediately on the Divine Warning in 1996, when I was brought to the Mahaprabhudip Ashram in Střílky, where my future Master Paramhans Swami Maheshwarananda was staying at that time. I even caught a few fish as a kid under the influence of an otherwise amazing book on nature mysticism called The Book of Woodcraft and Indian Lore by Ernest Thompson Seton. Later, in deeper meditation, I sincerely regretted this act, so I do not even kill ticks now. I think this is how God warned me not to harm any living beings. I would like to recommend vegetarian diet to everyone, for example even to Christians, who unfortunately ignore this warning, even those who are clergymen, monks and priests. This warning of mine against violence to animals will be understood only by real spiritual Personalities. Therefore, Indian saints, yogis, swamis and sadhus do not eat meat at all. You simply have to possess this most humane Hindu nature to understand It. Even Leo Tolstoy warned that as long as people kill animals, there will be wars.
Ahimsa – avoidance of violence: a few sentences about vegetarianism from the perspective of faith.
THOU SHALT NOT KILL is the great commandment from the Bible. However, its interpretation differs between Christians and Indian Yoga Masters. While Christians believe that only killing humans is forbidden, Yoga Masters teach that it is also about not killing animals! Hindu yogis and monks are therefore vegetarians, and they are actively spreading the idea of vegetarianism to the widest strata of human society. There is a fundamental contradiction in the interpretation of faith between East and West. Christian monks and priests usually eat meat. That is why I could not be a Christian monk. Yet the idea of vegetarianism is not unknown even among some in the Catholic Church. These are the Trappist and Pauline monks – two Catholic orders – who, following the example of their founders, eat a plant-based diet and are vegetarians. In this way, they certainly set a good example for those Christians who ponder the matter of healthy diet. Yet vegetarianism is not common among Christians. People are afraid to give up meat because they listen to the opinions of their materialistic doctors. They say you have to eat meat! Such a diabolical delusion and people believe it! The opposite is true… vegetarianism would be good for everyone. My Christian friends also argue that Jesus himself supposedly ate meat: for example, the Passover lamb and fish. The Bible teaches that. And for that reason, they too can eat meat. I don’t know why it is in the Bible or who put it there. Because I heard Swami Maheshwarananda saying that Jesus was a vegetarian. But this is where Swamiji’s enlightened intuition comes into direct conflict with the letter of the Christian law. Vegetarianism means intense compassion for suffering beings. I would recommend everyone to become a vegetarian, because only then can you fully Understand. The first thing to do is to resolutely stop eating meat, then compassion comes in. Don’t worry and don’t be surprised that you don’t feel compassion for animals yet. First, you have to get off the meat-eating train yourself. Vegetarians will do themselves a lot of good ethically and health-wise. Besides, a vegetarian diet is also tasty and completely replaces a meat diet. Those who kill animals, i.e. butchers, hunters, fishermen, etc., are worthy of shame. Besides, they create really bad karma by killing animals, because the suffering they cause is stored in their subconscious minds and will come back to them in future lives. I would not want to be a hunter. These people really have no compassion. How can anyone cut off the head of a deer or a doe is beyond comprehension. And they – the hunters – find it “pretty”. The hunters will suffer, and they will not know what for. This is the law of karma. Because they are people without compassion, God will not have compassion for them either. If only they would put down the rifles and get a camera with a telephoto lens or binoculars. That’s what I, a hermit, would recommend. Or does they find it heroic to cowardly shoot a deer in the heart with a rifle with a powerful scope? I myself have been a vegetarian since 1996; so for almost thirty years. I do not miss meat in my diet at all. Swami Maheshwarananda helped me a lot in my transition to a vegetarian diet. I needed reassurance that vegetarianism was the right decision and I had that in him. That is the Master’s task. I eat all kinds of vegetables and fruits, and also dairy products, so I am not a sensitive vegan, but a vegetarian like my Master. This is what I wanted to tell you about vegetarianism from the perspective of my faith.
The second thing, right after vegetarianism, I would like to recommend is the repetition of a mantra. Mantra has supernatural powers. The mere repetition of a mantra can cause a miracle. Such is the power of God’s name. Nothing is more important than a mantra. The mantra with God’s name is given by a self-realized Master to his disciples; if you don’t have a Master, you can use a mantra from yoga literature, for example from a great book by Sri Swami Sivananda called Japa Yoga. It contains a variety of suitable mantras. So choose one and start your mantra japa practice. Of course, the best way is to get a mantra directly from your Master along with his blessings. Repeating a mantra makes really deep sense to me. I think I am here on Earth to repeat God’s name. At least I can do something for God. I keep the hope in my heart that God will also be pleased with me. If only all people would start repeating mantras! There would be peace everywhere. “Mantra is the treasure of all treasures”, says Swami Maheshwarananda, who places great emphasis on the practice of mantra in his teachings. Simply by repeating the mantra, one can realize God in this life and attain moksha. Mantra contains the name of God, or the name of an avatar of God. The name of God in a mantra is a very important essence. It repels all negative energies such as demons, Asuras and Rakshasas. They hate God’s name. They prefer meat. Hence, if one wants to realize God, they should repeat their mantra day and night. It does not matter whether you repeat the name of Jesus or the name of Indian avatars like Mahaprabhuji or Devpuriji. It does not matter what religion you are born in, just keep repeating the name of your Lord and Master. This attracts His blessings. God’s name is a powerful weapon against all sin. Find solitude and silence, sit down and repeat your mantra. Mantra is also a weapon against disease, for it cures both this physical body and the astral body beyond it. In India, the miraculous healing through mantra is well known. Mantra awakens all sorts of strange powers over time. The repetition of a mantra must become a daily habit. The repetition of a mantra becomes a necessity of life. It will make you thirsty for the mantra. Do not let the obstacles that arise on your yoga path stop you. Choose a Master in whose proximity all doubts disappear. The Master must be Self-realized – enlightened, but such Masters are very rare nowadays. Fate gave me a Hindu saint, Vishvaguru Paramhans Swami Maheshwarananda. When you get to know his whole spiritual lineage – parampara: Alakhpuriji, Devpuriji, Mahaprabhuji, Madhavananda and Maheshwarananda, your worldly wandering and spiritual search will be over. Then you will gratefully accept the mantra from Swami Maheshwarananda and become his disciple.
Seva – my trauma: service to people or rather service to God in the solitude of the hermitage?
After my spiritual awakening, life in the world no longer seemed futile and empty to me. The only thing that made sense to me was service to suffering people. My motto at the time was: “Until I know who I am, I shall serve!” That is why I joined the ranks of Catholic charity and became a charity caregiver for the sick and all sorts of handicapped and disabled fellow citizens. It gave me a deep sense of fulfilment and I was happy that this service was freely available and open to us amateurs. I remember they had a big cross on the wall, which reassured me that I was in the right place. So I lived by serving people, bathing them, dressing them and taking them for walks. At that time, my relationship with my girlfriend came to a head. That was in 1997. I wanted to become independent and a hermit, but I had no idea how to break up. In the end, it became a great ordeal due to the internal attachment between the two of us. But with the Love given to my suffering patients, I somehow overcame my personal suffering and continued on the spiritual journey. I gained a lot of experience that way. Then I became a lonely hermit and I am very happy that I went through all that. I learned to give Love. I am grateful to God for that. I gained spiritual energy and insight, wisdom, experience that not everyone has. That was my karma yoga. But then I was overcome with longing for the mountains and for a free life. That is why I was hired for hard labour in the highest Czech mountains, the Giant Mountains. We made hiking trails in the most beautiful places of the local mountain wilderness. I worked from spring to autumn and left for the winter to meditate in the mountain caves with a rich financial reward.
Memories of the charity and caregiving service for Caritas Czech Republic.
I opened the envelope, and inside was a small note in a black frame telling me that Mgr. MVDr. Vlaďka Hlavová died. They sent me the letter because I was Vlaďka’s carer a few years ago. That was in 1997. Vlaďka was wheelchair-bound and lived in Brno at Bohuslava Martinů 9. The matron, Mrs Šujanová, assigned her to me because she anticipated a certain kinship of souls… My task was to help get Vlaďka into a wheelchair every day and take her down the hill to Masaryk University, where she studied psychology. And then bring her home again. I had to be very careful because the descent down the hill is very steep and Vlaďka was paralysed, so she couldn’t have prevented a collision if I accidentally let go of her wheelchair… Which almost happened a few times… Thanks to this mutual dependence, a relationship based on mutual trust and understanding could develop… Vlaďka was one of the greatest fighters I have ever known. She was a young, healthy woman, a few years older than me… Then it suddenly happened. Her body was paralysed, her legs immobile, her fingers twisted, and she could barely hold a pen. She found herself completely dependent on the help of others, fully aware of the unchanging nature of her situation. None of us can imagine such a thing… By God’s grace, I got to be a caregiver to many similarly affected people during my work at Caritas Brno. I bathed them, put them in the bath, soaped and showered them, dressed them, took them for walks, and so on. It was a very valuable life and spiritual experience for me, so it was me in the end who was thankful that I was allowed to serve these people. In fact, they showed mercy to me by allowing me to serve them. I felt that way then and I wish all young people could see and experience what I did… Vlaďka was a really great fighter. What befell her would have broken most of us, but she did not lose herself in self-pity, did not expect anyone’s sympathy, and tried to defend at least the remnants of her independent spirit. So she began to study psychology, trying to help herself, and so her illness paradoxically became an opportunity for intensive spiritual work. She tried to turn her fate to her advantage, hoping to use her experience to serve similarly challenged people. No wonder, therefore, that the very first time I put on her shoes she immediately and vigorously scolded me for treating her like a child. She had a good capacity for empathy, so our relationship quickly developed on a philosophical basis. Vlaďka even wanted to write a research paper on me because she thought I was a “big mystery” that she couldn’t fit into any of the psychological schemata she had been taught at school. She asked me if I had any instinct for self-preservation, because she couldn’t understand how I could live so carefree and not hoard. And I was seemingly “normal” then. What would she say today if she met a hermit in a cowl completely surrendered to the Grace of God? She also told me once that she had an inkling that her caregiver would be her guru. And indeed it was a bit like that, because I continued to look after her outside of work, and even after my journey led me away from Caritas Brno. When I found myself in Brno, I picked Vlaďka up in the car and drove her out of the city and into the countryside. I parked her in a wheelchair among the trees and gave her an expert lecture on how I managed to quit smoking tobacco, and Vlaďka listened with a smile. Another time I took her to the Jesuits' midnight mass and there I hung a medallion of the Virgin Mary on a silver chain around her neck, which Vlaďka wished to wear, although she herself was an unbeliever. But she was attracted to religious people because she felt they had “something” that other people lacked, whatever that “something” might have been. At other times, she washed and sewed my jacket in return, because I, as a man of the woods living in a log cabin in the Moravian Karst, could not deal with something like that… Then she forced some money on me out of pity for my “poverty”, but I bought a painting with it and gave it to Vlaďka. The painting is called “Fate”, and undoubtedly still decorates her room. Vlaďka secretly cried then. She also confided in me that she always looked forward to the Snippets from the Journey Home that I sent her along with my poems, and she was most moved by my time living in a Romanian cave and my expulsion by the police. Yet our inner worlds were completely different, each of us living in a completely different world. Vlaďka expressed it symbolically in her last letter as a relationship between a “lion” and a “frog”. It was one of the interpersonal encounters and pure karma yoga. And why was Vlaďka hit so hard by fate? She once shared with me that a few months before she fell ill, she had attempted a very indiscreet act. However, God did not allow her to do so, and as a backlash of the karma she had previously created, she was knocked down to a wheelchair. At least that’s how she intuitively felt and perhaps that’s why she endured her illness so bravely… I wish you peace, Vlaďka, wherever you are. I know you still exist, for death here is the gateway to life hereafter. I wish your soul, which is now travelling through the universe, peace in the name of Jesus Christ and my Master. Just now, as I write these lines, a small bird has flown to my hermitage at St. Clement’s Hillfort. It is the size of a finch, but all brown. I have never seen such a bird. And I know that bird was you.
Life in this secular society, in this Kali Yuga, is based on what I would call the Big Lie, or the Great Deception, which everyone believes and follows; some psychologists like Erich Fromm and others have even already seen the sense. It is called the Long Road of Life. Your base desires are to blame: for a woman, for money, for offspring, for material possessions, etc., which this Kali Yuga world can satisfy well, but at the cost of attachment to it and at the cost of loss of inner freedom. Only where there is Knowledge can there be harmony in marriage. Most men and women, however, are moving in this direction only in pursuit of the mirage of their fantasies. I believe that God, who has sent us to this world for a certain Purpose, has at the same time given us all the material means necessary for life so that we do not suffer. We have no need to want or demand anything from the world and we will still receive what God actually intended. That is why some monks live only on alms, having nothing and expecting nothing. Only saints know and show this Short Path to freedom, happiness, harmony and holiness. So I recommend to follow only the words of the saints in all things in this world. All the others are subconsciously and subliminally – but in good faith – lying to you. So do not let them fool you.
Tratak involves observing the flame of a candle. At first, seemingly nothing will happen. But later on, your consciousness may be visited by “demons”, which are your own negative thoughts that you must fully understand, remove and disobey. Then “angels” – devas – will begin to visit you, bringing you very wise and inspiring spiritual thoughts. Eventually, the Universal Principle of the Inner Master will be presented to you through nirguna, in unmanifest form. You will find various inner reassurances and proofs of the correctness of your Spiritual Journey; these are very positive and wise thoughts and Divine inspiration. You will write, for example, spiritual poetry, or compose professional and spiritual literature. There is no need at all to fear the lower forces sleeping somewhere in your sub-conscience that you really need to clear. This is what a mantra is for. I repeat: do not be afraid of this natural process at all; unfortunately, everyone has to go through something in order to become internally wise. By the Grace of your Universal Friend and Master who knows literally everything about you and yet forgives you immediately and in a really wise and humorous way. There is no point at all in hiding or concealing anything from Him. Your whole life is astrally recorded as a book somewhere. You will always be very satisfied, happy and blissful inside. Keep a spiritual diary and try to write down your new knowledge. Maybe someday someone will be interested, or maybe you will even write a book about your experience. Extraordinary inner visions and thoughts from Someone from the Universe will come to you. You will draw inwardly from the Divine source of your Overself, or superconsciousness. You will overcome all trials victoriously, and throughout all experiences you will have God’s guidance and God’s protection.
Should I leave for India or stay in the Moravian Karst?
There was a discussion that I should go to Jadan (an ashram in India) and live near the Master. I do not think so, however, and I am deliberately pursuing my vision of a relatively independent life as a hermit in the Czech Republic. I just feel it in my Heart and this Journey has my heart. I am close to God wherever I think of Him. A quiet and peaceful place in a cave in the Moravian Karst will help me concentrate on the Divine Principle better than a crowded monastery. Although I have great respect for all the karma yogis and bhakti yogis who are helping Swami to build the colossal Om Ashram, I am staying at a distance here in the Czech Republic. I think it has a deep meaning, among other things because I have been instructed by the Master to take care of my mother. So I cannot travel anywhere. And so I want to pursue it in accordance with God’s will. “It is far better to discharge one’s prescribed duties, even though they may be faulty, than another’s duties. For to follow another’s path is dangerous.” Bhagavad Gita (3.35). It is pure jnana: I will probably not live in an ashram or a monastery, but separately in an anonymous hermitage. Because in our ashram, as I had the opportunity to find out, it is unfortunately not possible to live a purely contemplative hermit life.
In 2021, when I applied to Paramhans Swami Maheshwarananda for Sannyas Diksha, I made it a condition that I would continue to live with my mother. Because I felt indebted to her for what she did for me. At the time when I was permanently staying in the mountains and caves, she had the foresight to pay health and social security insurance for me, which I had no thought of at the time. If she did not, it would have undesirable consequences for me. Swamiji agreed with this free decision of mine. He even reiterated that I should take care of my mother in her old age. Which is why I live in a shared household with her. But I perform this seva on the principle of vairagya, detachment from every other person, as is already required of monks. I prefer to cook for myself because my mother is not a vegetarian and does not follow the principles of sattvic diet. I eat in an almost ascetic way. My ideal is one meal a day: soup with fresh vegetables, rice and bread – I think that is enough. I am happy and balanced, I am not attached to anything at all, I am serving my mother practically on the principle of voluntary vairagya – detachment, i.e. without mental attachment. I still go to forest hermitages and meditate in caves. I think both my mother and I need that solitude. It has a very beneficial effect on us. The most important Principle of the Spiritual Journey, in my opinion, is real vairagya, not just internal, but also physical one, i.e. detachment from every other person, however much we love them. My mother has always been the incarnation of the Indian goddess Lakshmi, the goddess of prosperity, in our family. Unfortunately, however, she smokes cigarettes excessively, eats meat, does not pray and does not meditate, so she has severe health problems as a result. But she is a Christian, so she will hopefully recover from her depression.
Do not overdo karma yoga at the expense of your own spiritual sadhana.
Everything has to be in harmony. There is no point at all in toiling from morning till night and neglecting one’s own spiritual sadhana due to exhaustion after work. That is why I decided to renounce karma yoga after 27 years of intense practice. I will only do my solitary sadhana in a deserted place, for which I have hardly had time due to the strenuous karma yoga of cleaning toilets, washing dishes in the kitchen, and other work in the ashram. I believe now that I have really become a swami I have the right to meditate more at the expense of my workload. I will therefore occupy a deserted place on the grounds of the ashram in Střílky, where I will practice intensive spiritual sadhana on the principle of solitary anushtana during the seminars, as required from yogis by, for example, Bhagavad Gita. I believe that the ultimate Goal of human birth is moksha (Enlightenment), not service to the world. There are several Yoga Paths: karma yoga, bhakti yoga, raja yoga and jnana yoga. But I am a born raja yogi and jnana yogi, as my name “Gyaneshwarpuri” suggests. All my life, I have been subconsciously inclined towards hermitage-based solitude. There is no point in suppressing this in me at all, for it is the higher yogic disposition of my life and soul. Hence I renounce all the lower paths, recommended mainly for householders and secular yogis, i.e., karma yoga and even bhakti yoga. I am only attracted to the hermitage-based life of spiritual discipline, which I believe is one of the prerequisites for a successful jnana yoga sometime in the future. So, for now, I will mainly discipline myself. In all respects, I worship my Master Paramhans Swami Maheshwarananda, who, in my opinion, is first of all a true gyana yogi, that is, a sage of yoga and the Spiritual Journey to Godhead, who understands me well.
On 23 July 2023, fortune smiled on me and I realized the connection to my Divine Self of the Universal Master.
It was on the second anniversary of my sannyas diksha – ordination as a Hindu monk – that I conducted a memorial ceremony at the place of my ordination at the Vedic hearth in the Mahaprabhudip Ashram in Střílky. Since then I have been inwardly connected to and guided by God through my Master Paramhans Swami Maheshwarananda in the form of nirguna. At least that’s how I see it.
Vairagya – solitude as the most important prerequisite for yoga.
Do not be deceived by the spiritual state of the people around you. You have to be able to leave them physically and then internally. You cannot retain any worldly affection, otherwise it will bring you back to the world of suffering. You must see your parents clearly as they are. They basically played a reproductive function and did not go to God themselves. Even Jesus says that you must leave your parents, wife and relatives if you want to follow Him, which means going to a monastery or hermitage. All the evil demons will surely remind you of your obligations and responsibilities arising from attachment to your mother, wife and the like, and thus lead many back to illusion and hell on earth. You will best serve your fellows, contrary to what public opinion says, if you free yourself from them and quietly go to God. Those who do not follow God as their only goal are undeserving of me, says the Lord. You have to develop a certain cruelty towards worldly relatives who mentally terrorize you and lead you astray. You have to develop “cruelty” from the point of view of worldly people in order to free ourselves and break the perilous curse of worldly life once and for all. You have to break the inner bonds of the animal kingdom. This I consider to be the most important thing in your life. You who want spiritual experience, come to God. In spite of all the suffering descending upon you, do not interrupt your solitude. Those who fail to do so return to the human world and take the path of service to duality, karma yoga. Do not expect to find someone else’s energy supply in your own mental crisis resulting from the interruption of the supply of the drug that is the need of human company. In solitude, the power of the ego disappears and the ability to love is born. Beware of false friendships and camaraderie. Rarely do you find a faithful, sincere friend who will be able to follow you on the spiritual journey. Never embrace a friend too intimately unless you have tested him well for a long time before. We are only interested in the friendship with our inner and physical Master, for it liberates us. Beware, therefore, of all kinds of spiritual communities, for they too can become an obstacle on your way to God. For this reason, experienced sages also left the monasteries and went to the forest to the solitude of hermitages, where they attained the state of holiness. True yoga has always been, is, and will always be a solitary affair, for few – despite many false appearances – are interested in the higher state of consciousness of your being. Read what the Bhagavad Gita, the Yoga Bible, says about this solitude. Be sure not to be domesticated by secular society.
It is an Anahata Project based on the long-term Solitude of a hermit, Hindu swami, monk Gyaneshwarpuri from Brno. This Story is set in a secret location somewhere in the Slovak mountains and will also continue at Gangotri in the Indian Himalayas. If you might recognize this place from the photos posted here, please do not share it anywhere else. Such places need to be protected. Do not seek me out. In fact, I have nothing to give you. Everyone must seek God alone. “As I watch I realize that people will ultimately come to terms with God, with destiny, and with themselves only when they dare to seek aloneness.” (Anthony de Mello, Wellsprings). The most important thing is to preserve the solitude of these mountains from profane, sensationalist visitors from the big cities, because they would not understand it and would disrespect it anyway. I seek Connection to God in the solitude of a mountain cave. So this Enlightenment is what “I” seek in the mountains. If you have any serious problems, please do not hesitate to contact my spiritual master, Vishvaguru Paramhans Swami Maheshwarananda, preferably at the Maháprabhudíp ashram in Střílky, who will be happy to give you the necessary consultation, guidance and expert advice in any kind of predicament. My own advice to you is that you should definitely be vegetarian, practice yoga asanas and believe in God. Everything will sort itself out in time. Seek positive company, satsang. Give up attachment to kusang, bad company, and God will help you find your individual Path. Meditate, relax and contemplate. Repeat God’s Name (your mantra) or prayer to yourself. God’s Name heals the soul and the body. Practice brahmacharya as much as possible. Celibacy is not only for monks. It will help you avoid many of life’s difficulties. You will heal from secularity and progress on your spiritual Path to God. The God of the mystics speaks in silence and solitude. I myself do not accept yoga students. Sign up for a Yoga in Daily Life course in your community. This will lead you to the Goal.
Consultation for mental distress based on the personal experience of Swami Gyaneshwarpuri.
Through meditation and introspection, I have come to understand with certainty that I am liberated from birth, liberated but with a small “l” just in case. It does not mean that I do not fall into the various – quite numerous – pitfalls of the karmas like most mortals here on Earth, except for Jesus, Swami Maheshwarananda and the avatars. So I call out to the world: “I am not Enlightened. I have not yet realized the highest state of consciousness – moksha, in which the individual self becomes part of the whole Universe!” Yet I am undoubtedly enlightened on some level, otherwise I would not be able to meditate and contemplate. “Something” would get in the way of these meritorious activities, just as (bad karma) prevents most of the secular population from doing so and living only secularly, not spiritually in the purest sense of the word. I have realized the Divine Connection. Atma gyan – knowing my soul as part of God, is my nearest Goal. I am a disciple of a living Yoga Master who is a Vishvaguru and a Paramhans – that is, a fully Enlightened Soul and Master of the entire Universe. My soul has come to know who He is. I boast in Him that He is the Friend of my soul. I have been one with Him since eternity. I Love and revere Him above all things. I entrusted myself to His Divine care. I feel like we have known each other before. I think I am Mahaprabhuji’s disciple from past lives, but that is not important. This time, I was born here in Europe. That is why I am a follower of traditional Indian yoga, especially Himalayan yoga, but my beginning point was the sweetest Christian mysticism, which I experienced in a mountain way, following the example of St. Francis of Assisi. Here I say: glory be to the Lord Jesus, to Francis of Assisi and to Padre Pio! It may be that I am also here for Christians who are lacking something in their faith without knowing what it is. Perhaps it is body-mind work as a prerequisite for a successful life without suffering, a life of longevity, health and spiritual development of all the inner hidden forces, happiness and wisdom. And vegetarianism as the condition for sustainable survival on this planet Earth. That is, union with God through the practice of our pleasant, relaxing and miraculous Yoga in Daily Life, which is guaranteed to bring us to the Supreme Goal. This is something I have 26 years of experience in. I do gyana (jnana) meditation and mantra. I also practice other daily spiritual sadhana – asanas, pranayama, prayers and kriyas. In spite of all my efforts and endeavours, I am only an experienced beginner in yoga and meditation. But there is something I have undoubtedly inherited from past lives (viveka, fine discrimination). I understand God’s Word well. I sit alone at the altar every night and learn. I listen to God’s Silence. Sometimes, I am connected to a personal God. That is when my answers are unique. I like to listen to God, my protector and saviour. He knows the daily path I am to take. I am only an instrument of this higher and supreme Self, if the God wills it. Listen to the Silence with me, it is the source of Knowledge. I am here to show you the spiritual path by my example. I look at the picture of my Master – and He guides me. Blessed meditations at the feet of my Master. He is my treasure. Do not hesitate to chant the mantra with His Name. You too should please God with your mantra. You would be relieved of many worries that weigh on your mind. You are pleasing the Supreme Being. Surrender your Love to Him. You will see your purest dreams come true. Everything is possible with God. God will take your lives in His hands. We are children of the One God and I am His servant, instrument and messenger. I have spent thousands of days and nights in solitary meditation in caves and mountain hermitages… So I know something for sure. I can offer some advice. If you have questions for me, I will try to answer them from the heart (anahata). People come to me for consultation with their troubling concerns. I concentrate on the Master, practice centring prayer at my altar and answer in writing. That is what I do. However, if you have more complicated questions, please address them directly to my Master and Teacher Paramhansa Swami Maheshwarananda. He comes from India to Střílky in South Moravia several times a year. Do not be afraid to ask. My Master comes for that. However, many of the answers can be found on my website. I pray for your health and spiritual prosperity. That is why I keep repeating my guru mantra. It is my task to live this life as a hermit here in the Czech Republic. My Master ordained me as a monk of the Indian Swami Order at the Maháprabhudíp ashram in Střílky, South Moravia, on 23 July 2021. I gave myself to Him completely. I am trying to realize Him in this very life. I have His Grace and I receive well the Words of His Wisdom and Knowledge. It was out of this union that I decided to teach in solitude. I wish you the Happiness of union with God. Sincerely and Lovingly yours orange Swami Gyaneshwarpuri.
I do not accept any personal visitors. I am a hermit, not a healer of physical ailments. I reply by e-mail as a matter of principle. I do not speak English.
“I have long exercised an honest introspection, the exquisitely painful approach to wisdom. Self-scrutiny, relentless observance of one’s thoughts, is a stark and shattering experience. It pulverizes the stoutest ego. But true self-analysis mathematically operates to produce seers.”
“It happens that someone harbours hostile intentions against us, wants to harm us, for example by slander, defamation, involving us in various disputes and forging criminal plans, causing harm to our body, property, causing discord in the family, seducing us to commit adultery, cultivating resentment and revenge, which leads to serious crimes, arson, even murder.”
Břetislav Kafka
New Foundations of Experimental Psychology
It is usually impossible to resist such energies unless we practice inner prayer and mantra. This kind of exorcism is the best protection against Satanism and black magic.
Prayer helps,
it is the most silent all-pervading Power.
The following passage from the Bible is about my Journey:
“Master, we saw a man who is not one of us casting out devils in your name; and because he was not one of us we tried to stop him.” But Jesus said: “You must not stop him! No one who works a miracle in my name is likely to speak evil of me. Anyone who is not against us is for us.”
Mark 9:38–40
In terms of practical psychology, I am a proponent of the teachings of parapsychologist and co-founder of modern psychotronics Břetislav Kafka. In his New Foundations of Experimental Psychology, you should read the chapter “How to face evil and hostile snares and seductions”. It tells how this practical exorcism is performed:
In that case, we should get a recent photo of them. If we cannot procure one, imagine their form as vividly as possible (in which case put your face in your hands), think as intensely and vividly as possible of their presence, where they are, and give them orders in firm and living faith:
“You must immediately and completely break your inclination towards me, you have an insurmountable aversion to me, you feel horror at your actions, you transgress, you are overwhelmed with awe and fear at every remembrance of me. You will shun me, you have no courage to speak to me, your threats disgust you and you lose the ability to carry them out,” etc.
The above must be commanded with great mental force, which will be received telepathically by their subconscious activity and will certainly work.
The outcome must not be doubted in the slightest. Should we come into contact with that person in any way, we must immediately act according to this method mentally and as soon as possible remove ourselves from their presence.
This distance thought action works best when the person is in natural sleep. In sleep, their subconscious (soul) is more accessible to impressions.
It is necessary to act until the time of obvious result. It is necessary to evoke a certain rigour, almost cruelty, and to nourish the idea of success.
Hostility must not be fostered towards this person. On the contrary, we must cultivate love and friendship towards them in our hearts. The soul of all of us is basically pure and yearns for perfection, hates evil deeds and abhors them. By love, we make their subconscious soul receptive to our good admonition, exhortation, recognize our good, right intention, conform to it, acknowledge it as right, and accept this effort in the suggestion we sent out, which is anchored in the esplana. Esplana in our direction, in striving alone, acts upon the conscious “self”, so that the hostile person, without knowing in what way it is done, begins to resent, to fear, to loathe their actions, and as a result is warned of their deeds.
And therefore let it be the rule: “Love your enemies!”
I can take you into my prayers. I get advice from God in every situation. I can try to pray for you. I have experience from my Journey in dealing with the “evil spirit” and perhaps I can advise. But behind everything is He, the Supreme. God’s Love and Sovereignty. I have got my mantra from Swami Maheshwarananda, and I am always at peace. I turn for help to my lineage of Indian Yoga Masters, avatars of God. We act through Love. I practice yoga (Yoga in Daily Life). Who should pray if not a hermit. “Pray unceasingly.” (1 Thessalonians 5:17)
Never be afraid of evil. Your Love is a higher power. Nothing bad can happen to you. Black magic is never worth it. Black magicians will suffer from various physical and mental illnesses. Such is the inexorable law of karma. And no one can help them, because doctors do not understand the magical nature of the world. They must humble themselves before a saint if they want to be cured and saved. Before Jesus, for example. Light triumphs over evil. Never be tempted by Satanism and black magic. It is terrible karma. But we, the disciples of Swami Maheshwarananda, are not afraid of such people. We are under God’s protection. We have compassion. The Higher Power cancels their magic. Love protects us. The important thing is not to allow yourself to be afraid. “They” live on fear. Do not be afraid and sit at the feet of the Master. Without him, we would be helpless in fights like this. We have great power: Love! And the Divine Mantra. You can see that my experience is very varied. But now that I am engaged in mantra yoga and celibacy, such events tend to elude me. I am grateful for that; it is how the Grace of the Master works. Pray. Never be led by anger and fear. The Yoga Master is obeyed by all the lower evil forces. They will surely kneel. The black ones must envy us, God’s people. They cannot reach that high. Satanists will fall into the bottomless pit where there is weeping and gnashing of teeth. They have joined the side of evil, and therefore have no hope. I would not want to be a Satanist, the embodiment of unholy pride and rebellion against God. Only intense regret can set them free. Darkness everywhere, not a hint of Light. This is the fate they wanted. Eternal damnation. Should not God turn away from them? But their situation is not hopeless! They can turn to God and Jesus Christ for help! And God helps, even the unbelievers. God is most gracious. They will become Christians; such is their karma. Well, magic is unrewarding and punishable. Speaking of Satanists who practice black magic, my Master said that it could be schizophrenia. Unfortunate satanists, ask God for forgiveness (of this bad karma). There is strict justice everywhere in the Universe. Sin and evil are punished by an unfortunate birth, or even an animal birth. It is not a philosophy, it is Reality, says Master Maheshwarananda. So think about what you do. Everything that goes around comes around; bad for bad, good for good. It is up to you which path you take, whether the dark path of evil or the ethereal path of cosmic Love. So pull yourselves together.
It is best to avoid Satanists. Not try to save them. They will be diminished by our disinterest. They are uninteresting. They are not positive. We ignore them. We do not trifle with Satanism. Satanists are unclean. We are looking for a satsang (true spiritual society), not a non-religious kutsang. We have a democracy, so we cannot ban them. Even demons have their function. Everything is God’s game. We disagree with them, however. The wisest therefore avoid them. Bless. They are just ignorant. That is the way to look at it. We do not touch them. They themselves must want to sit at the feet of the spiritual Master. And to reach qualitatively higher, into a higher state of consciousness. Love controls and decides everything. The Journey leads no other way. Otherwise, they will always remain trapped in the ignorance and subconscious.
Many devout Christians follow the way of the cross and therefore have a personal experience with Satan. First of all, I want to say that everything is God and Satan basically does not exist. It is an attempt to explain evil in the world. Also, there is essentially no black magic and it is ineffective. You need not fear it. It is surprising how many Christians Satan keeps in fear even today. Of course, Christian theologians and Bible scholars will disagree with me here, for according to the Bible, Satan is a fallen angel who causes the destruction of souls in the world. But we, non-dual yogis, look at the matter differently. However, we do not mess with Satan, who also has his black-clad followers in the Czech Republic. So how to proceed if you observe some typical manifestations of Evil in yourself:
- loss or draining of energy (vampirism)
- bewitchment, magical attack
- haunted by evil spirits
- and the like
It is fair to say that you are a sensitive person and should not have to deal with these problems alone. Psychiatrists with their drugs are not the right solution in this case.
- Get a rosary and begin to repeat the prayers. The lower astral abhors that.
- Get a strong protective amulet. However, I do not recommend the traditional Christian cross, as it is associated with self-crucifixion, sickness and unnecessary suffering. Take Jesus down from the cross already! A good Christian is a joyful Christian. This is also true for us Hindus, for our spiritual nature is bliss. The Tau cross of Saint Francis of Assisi is much better, as it is a symbol not of crucifixion but of the aforementioned joy. The silver medallion with the Holy Archangel Michael, imported from Assisi, also proved to be an excellent tool against Satanism.
- You must take refuge under the protection of the saints, for example St. Francis of Assisi or Padre Pio. Satan fears Padre Pio.
- If you use marijuana, alcohol or other psychotropic drugs, stop immediately!
- Seek the spiritual company of people on the Spiritual Journey. This will help you reach positive vibrations and loving energies.
- Try to solve your problems yourself: light a candle on your altar and meditate sincerely on the hidden causes of your problems, repeating God’s name, prayer or mantra.
- Never be afraid of evil, for there is good, Love and God, which will protect you. You will definitely succeed in the fight with Satan.
- Try finding a living spiritual Master, someone like my Master Paramhans Swami Maheshwarananda in the Czech Republic. Christians may prefer to have an experienced contemplative monk as their protector and spiritual guide. It is true that whoever is under the protective mantle of a saint, evil and unclean forces will not be able to exercise their power over him.
- Go on a holy pilgrimage to a holy place.
- Have a normal, healthy relationship with one life partner, or better yet, take up celibacy to get closer to the monastic state.
- Create a healthy lifestyle through vegetarianism. The energies of fear of the slaughtered animals will not penetrate your subconscious mind and affect you in the form of depression.
- Bless, wish everyone well. Peace and welfare should be your watchword.
- Love wins. The whole Universe is sustained by God’s Love. Become an instrument of the power of this Divine Love here on earth.
- Dedicate yourself to God, your protector – the deception of the devil will cease to plague you. Stand on the side of the peaceful and harmonious forces.
The true story of how I overcame and cured a black magician.
On New Year’s Eve 1995, a very strange incident happened to me. I attended a New Year celebration at a speleological base. There were many strangers present. Naturally, us speleologists were present. An unknown guest sat down next to me and began to talk to me. “Do you want someone to die and not get discovered?” he told me. I didn’t pay much attention to what he was saying. “Or do you want to have any woman you look at?” he continued. After a while, he revealed to me that he had trained in black magic. I was a Christian and I longed to show him God. So I invited him for a night walk in the woods. And he said we would go then. We went into the night forest, the stars were shining, it was before midnight. Frozen snow crunched under our feet. We only walked a few hundred meters. When the black magician dramatically declared: “You and I would kill each other!” “I have to release it!” And with those words he sat down in the snow on the forest path towards Nový dvůr. He was sitting with his legs crossed. What was I supposed to do? I sat on the ground too, facing him. And the black mage was already concentrating. I felt like I was being pulled into another dimension. I jumped to my feet from my sitting position and circled my hands like in kung fu. “You put up a shield!” the black magician shouted with irritation and began to run down the hill through the forest. He was completely smitten. He hit the ground and fell into a snowdrift. I ran after him and crouched over his prone body. I put my hands on the middle of his chest, where the heart is. I could feel the energy radiating from my hands. I blessed him in the name of Jesus. I blessed again and again the black mage who was still lying on the ground at my feet. “God, grant this man Love,” I prayed. I repeated it over and over again: “Give this man Love!” “I can feel it,” he said. “You helped me.” “I don’t want black magic anymore.” He got up and looked sane and healthy. In my consciousness, the Universe has turned into a manifestation of energies. I understood and experienced firsthand the Wisdom of the Masters that Love is the Greatest Power. I later visited the former black magician at his home. “It’s all coming back,” he said in explanation to his magical experiments. God protects me, I assured myself.
I will not disclose his name here, because he has become humbled, but he did me harm persistently for a long time. It was when I lived as a hermit at Děravka. He would come from the Bull Rock with the evil intention of intimidating me. Many times he attacked me, for instance by pouring caustic-based liquid on my sacred linden tree dedicated to my Master Paramhans Swami Maheshwarananda. He would also leave his own human excrements outside my hermitage. I could tell from that he was an evil man, like Satan incarnate. He would also bring me pointed branches charred black in fire and ritually lay them by the hermitage. Other times, he would leave some pellets at Klostermann’s Spring. There was a lot going on in more than five years (2005-2012): demolished and discarded crosses in the Kostelík cave and stolen memorials. I also blamed him for breaking my main granite memorial at Děravka, which he threw into the mouth of the chasm. With all this he tried to intimidate me and stop my spiritual mission in the land of the Moravian Karst. Eventually, I decided to send him holy pictures of Jesus, Francis of Assisi and Padre Pio by post. I also included a book by the excellent Christian mystic Anthony de Mello: The Way to Love. This gift had a really positive effect on him and he pledged not to harm me again. Since then, there has been no more trouble from this Satan worshipper. Possession by an evil spirit is real for many people, and not only Satanists, but also, for example, butchers, hunters, etc. Likewise, an evil woman is an instrument of the powers of hell. You will experience a lot of oppression, adversity, a misunderstanding of your personality on your spiritual journey if you are really following God. The proof of these words is Jesus himself. This is why I ended up being just an insignificant liberated hermit.
One day, as I was walking to the square in Spišská Nová Ves to collect alms as usual as a hermit from the Slovak Paradise, I was verbally attacked by a group of convicts who had probably just been released from prison. I was completely unnerved by the assault. That made me wonder how to deal with such a situation as a monk and hermit. When the inspiration came to me to take an interest in the philosophy of the non-offensive peaceful martial art of the Power of Love called aikido or Universal Harmony, as taught by its legendary founder Morihei Ueshiba in 20th century Japan. I came to understand that the most important philosophical idea of aikido is to repel the opponent or enemy, but not to injure them. That is why I painted aikido calligraphy on the rock of my cave hermitage in the Slovak Paradise to commemorate this epiphany. Since then I had always seriously considered practicing aikido, but I couldn’t do it for a long time because I lived in the forest outside civilization. It was not until 20 years after this incident that I settled in Brno and received very strong spiritual instructions to try to join the aikido club of Doc. PhDr. Zdenko Reguli, who holds the Sixth dan in aikido, as well as a dan in Judo and other martial arts. Therefore, at the turn of 2022 to 2023, I actively studied aikido under his guidance. Although I was satisfied technically, I was disappointed spiritually, because aikido was presented only as a basically sporting art, although at an excellent level, but completely without the philosophical dimension that was introduced by its founder Master Ueshiba. So in the end, I decided not to come to aikido training anymore. Still, aikido made me wiser. I gained confidence in terms of fighting, even though I didn’t take belt tests at all and just used an ordinary white belt to tighten my kimono. I hold all aikidoists in high esteem and embrace them in my heart. They are definitely on a spiritual journey as well. Aikido definitely goes there just as well as yoga. Nevertheless, for those who are seriously interested in the spiritual path, I do not recommend to pursue any martial art, but to devote all their energy only to yoga. I parted ways with all martial arts after my experience with judo, karate, kung fu and aikido, which I studied combined for several years as an amateur. I am no longer a fighter of any martial art. Still, I am an inner warrior, but only spiritually enlightened people will understand this about my rather complex philosophy of life as a Hindu monk and hermit. I do not recommend you to delay yourself with any martial arts on the Path of Yoga. Everything I have ever been looking for has been given to me by the yoga of Paramhans Swami Maheshwarananda. I have always sought Knowledge and Wisdom, that is why I have rooted myself in Yoga in Daily Life. There may still be something to aikido. Hence, I do not condemn aikido, nor do I advocate it anymore, but since Ueshiba was an enlightened saint, I recommend following him. In your next life, however, you may be born in Japan to study it more. I did not want to risk that, because I plan to realize the next incarnation only in the foothills of the Himalayas in northern India.
Again on whether I should live in an ashram in Brno and be of service to the homeless, or live alone in a rural hermitage and go into observation.
On 29 August 2024, I was awake all night by the fire drinking tea at my hermitage, Gangotri, in the Mahaprabhudip Ashram in Střílky, and while doing so, a seemingly remarkable inner vision or idea occurred to me, based on which I almost decided to turn the cooperative apartment I will inherit from my mother into a small ashram to house a few selected homeless people with a spiritual perspective. I decided on this path of Universal Charity with almost total certainty. However, my mother is still here in this world, so I will not continue with this project for the time being. Thank you, Someone from the Universe, for this Divine inspiration. However, these homeless people must be able to live without a woman, not do drugs, not drink alcohol, not smoke tobacco and eat only vegetarian food in the ashram. This offer is therefore far from being for everyone, but it is selective. I could teach them yoga and meditation. This ashram would therefore be intended primarily for socially disadvantaged individuals who are, however, able to pay the minimum rent to cover the overhead costs of my ashram. It is only for men, as I have no capacity for women here, unfortunately. I would like to prepare these selected people to meet Swamiji, my Master, but only if they have this spiritual guidance. They would each eat individually. The capacity of the ashram is only 3 persons in two rooms plus the Swami in a separate room. If necessary, it might be possible to accommodate someone on the floor of the meditation room. However, these homeless people need to be completely independent and able to take care of themselves. Perhaps, however, I will not realize this project of service to my fellowmen at all upon the subsequent inner warning also from Someone from the Universe and will live only as a true hermit completely alone. So for now I will see where this path will lead. My mother is still with us so I have plenty of time to think about the problem and meditate on this inner dilemma. I am not committing to anything. This vision is still in the lap of God. But on even deeper reflection, it would be better, in my case, to retire into complete hermitage-based solitude as soon as possible – into observation! I would just take care of myself, which means to have a small village house instead of an urban flat, with capacity for occasional visits from fellow yogis or yoga students. For the most important principle on the Path of Knowledge is to be a completely hidden yogi. When a drowning man catches at a straw on the spiritual journey under the influence of inner distress, he usually quickly goes out to serve someone! But not me. I have always wanted to do things completely alone in this way, and this is what my Higher Master Self advises me to do. I know you would like me to serve the people already, Swamiji, but I prefer to be in observation. Such is the Path of Knowledge, and I have come to see that public service leads away from it. Therefore, on really deepest reflection, I refuse to serve the homeless in my ashram, and I shall be just a completely solitary yogi, as the holy Bhagavad Gita asks of the yogis – sanyasins, unlike the more lay proprietors.
“When you are praised by your spiritual enemies, think where you are going wrong.
They want to see hermits serving the public.”
The Great Lama from the North received an urgent message from the Lama from the South asking for a wise and pious monk to initiate novices into the spiritual life. To everyone’s astonishment, the Great Lama sent five monks instead of one. And to those who wanted to know why, he answered cryptically: “We will be lucky if one of them gets to the Lama.”
The group of monks had been on the road for several days when a messenger came running up to them and said: “A priest died in our village. We need someone to take his place.” The village seemed quite a comfortable place to live and the priest’s salary was quite decent. One of the monks suddenly awakened pastoral desires. “I would not be a Buddhist,” he said, “if I did not stay here to serve these people.” So he said his goodbyes.
A few days later, they happened to spend the night at the palace of a king who took a liking to one of the monks. He said: “Stay here and you may marry my daughter. And when I die, you will succeed to the throne.” The monk was very attracted to kingship and so he said: “How better could I influence the people of this kingdom than as king? I would not be a Buddhist if I did not take this chance to serve religious interests.” And he also said his goodbyes.
The remaining monks continued their journey until they reached a hilly region and came to a solitary dwelling occupied by a beautiful girl. She invited them in and thanked God for sending the monks to her. Her parents had been murdered by bandits from the mountains and the girl was left all alone, with only her fears. The next morning, when it was time to leave, one of the monks said: “I will stay here with the girl. I would not be a Buddhist if I did not practice compassion.”
The remaining two monks went on and reached a Buddhist village. There, to their horror, they discovered that its inhabitants had abandoned their religion and were under the sway of a Hindu theologian. One of the monks said: “I am obligated to these people and to Lord Buddha himself to stay here and convert them back to the faith.”
So only the fifth monk eventually reached the Lama of the South.
I wrote to Mons. Pavel Konzbul, Bishop of Brno, regarding a request to join the Third Order of St. Francis of Assisi.
Dear Monsignor Konzbul,
I am seriously interested in joining the Third Order of St. Francis of Assisi in Brno. I should mention that I was born a Catholic, but I became a Hindu monk under Paramhans Swami Maheshwarananda of India. I have a question as to whether I would be eligible to become a member of the Third Order of St. Francis under these circumstances. I do not, of course, attend your services or go to confession, nor do I perform any other formal Catholic spiritual activity. Indeed, I am a Hindu and a yogi in heart and soul, and I perform my conscientious duties and spiritual sadhana according to this religion. So I have a question whether the Capuchins of Brno would accept me among them into the Third Order under these circumstances, especially for symbolic and mystical reasons, since I have felt myself to be an inner disciple of St. Francis of Assisi for many decades. I would like to combine these two religions in my heart without ceasing to be a yogi and a Hindu. I appreciate your response. I am from Brno and I live as a hermit in the Moravian Karst. With Love and Respect.
At the feet of the Universal Master in the meditation cave.
At the feet of the Universal Master in the meditation cave.
I have known the cave since my youth, since the mid-1980s, but for reasons unknown, I never visited it again, because I used to stay as a hiker and speleologist in that slope massif in the Údolí Říčky nature reserve in the vicinity of the caves called Pekárna, Kůlnička, Trampů and Slezákova díra. In fact, the cave called Adlerova seemed relatively uninteresting to me in my caving youth, as it is considered – together with the nearby lower situated cave called Křížová – to be just a clogged paleo-resurgence of water from the nearby Kamenný žlíbek valley. But the situation is completely different now. I recognized, as a monk and hermit in my meditation, that it was a holy cave, consecrated by a prehistoric man who resided there in complete seclusion when the main tribe lived in the cave Pekárna. From that great seclusion, the very difficult accessibility in the rocks, and also from the morphology of the underground space, I conclude that holy men, shamans, lived there, for they seek solitude, which is a universal principle of all of us spiritual people in the Universe. Adlerova cave is therefore very likely a shamanic cave; it is quite small in size, sufficient for only one or two inhabitants. Currently, with the approval of the Administration of the Moravian Karst Protected Landscape Area, I am beginning to devote my solitary meditation, prayer, mantra japa, as well as other yogic spiritual sadhana in this sacred ancestral cave, for there is what I call “Himalayan solitude”. This is a symbolic tie to the holy men – shamans who probably lived in this cave. I will hopefully be able to reach their Universal Soul imprinted in that inaccessible underground space in the form of an aura. It is also an interesting cave in terms of archaeology. Archaeologists reported the discovery of Magdalenian finds in the cave in the loess with two carbonaceous layers, with Holocene finds in the overlying strata. Of the animal bones, the reindeer predominated, followed by the bear, fox and hare. Two mammoth metatarsi are also reported. The signs of settlement were mainly found by the entrance. Burins and blades with blunted sides were found to predominate over end scrapers, followed by borers (53 formal tools in total). Also found were a chisel-shaped spear base, a smoother, cut stalk and antler splinters, a Tertiary shell and a pierced animal tooth. This is all that has been discovered by archaeological research, which has focused primarily on the tangible aspects and failed to take into account the spiritual dimension of the occupation of this alleged shamanic cave. Nowadays, this remote and hidden cave is visited only sporadically by backwoodsmen, scouts and hikers, with occasional cavers wandering in, who can find what they rarely find anywhere else; a glimpse of the eternity of natural mysticism, woodcraft – forest wisdom and romanticism. I ask you, who read these lines, to respect this seclusion of mine, which I speak of publicly, in the good faith that no one will take advantage of it against me, and that you do not visit me out of mere curiosity to see a holy man. I am not interested in any publicity. Otherwise, I would have to move to another more secret place, probably outside the Moravian Karst. So please do not ever visit or seek me out in Adlerova cave, for I have nothing to offer you. I am not in hiding as some might think, as evidenced by the fact that I provide information about the results of my psychological research. I seek only observation in the cave – that is, solitude for my meditation at the feet of my Universal Master, and of those shamans who lived in this sacred nature reserve in prehistoric times, which nobody knows much about these days. I hope, then, that no one will visit me in the cave.
Gyaneshwarpuri is a natural landscape ecologist and ecological indicator of an intact harmonious environment in the Moravian Karst.
Swami Gyaneshwarpuri, by his own initiative as a hermit, is also an intimate expert on the forest, lives by forest wisdom and is a landscape ecologist as well, obviously without having properly studied this important science at university. Everything he knows about nature he knows from his own inner experiences in it, from his long stays in the mountains and forests and therefore he knows everything about nature with 100% certainty from his own experience, not conveyed by someone else. These inner experiences led him to sharp clashes of opinion with the professional foresters of the Křtiny Forest School, whom he accuses of a misguided forestry philosophy, excessive logging of trees for money for their own pockets in the present climate change and also senseless hunting and killing of game, of which, according to the hermit, could otherwise live in the wild at least 10 times more than at present, and which are needlessly killed for meat for restaurants, fur and for the dubious negative experience of hunting. Therefore, as a yogi in the spirit philosophy of ahimsa – that is, not harming any living being, not only human beings, but also all animals, including, of course, stags, doe, deer and other animals – he consistently upholds to this. This brought him into a sharp philosophical conflict with foresters, who tried to drive him out, as a result of which he became unwanted on the grounds of the Křtiny Forest School in the vicinity of Habrůvka and Křtiny, which he eventually left voluntarily and went to other areas of interest in another part of the Moravian Karst. Paradoxically, Gyaneshwarpuri gets along quite well with ecologists and nature guardians from the Administration of the Moravian Karst Protected Landscape Area, whom he respects and whose instructions he always follows. It was they who recommended him to leave the territory managed by the Křtiny Forest School and go to the Údolí Říčky nature reserve in the southern part of the Karst, where there are no such problems among the people.
The Údolí Říčky nature reserve in the southern part of the Moravian Karst is my valley from God.
I think that God’s will has allotted me the Hády valley, i.e. the Údolí Říčky nature reserve for a hermitage in a meditation cave. In total, I occasionally use about 9 caves out of about 50 local caves for meditation in solitude, such as those called Trampů, Slezákova díra, Kůlnička, Pekárna, Švédův stůl, Křížova, Adlerova, Nad Kůlničkou and Liščí díra. I made Adlerova cave the main meditation cave in this sacred valley, as well as in the whole Moravian Karst. I have been visiting Hády valley, as we hikers and cavers used to call it, for about 45 years of my life. Originally I wanted to live in that once very holy Vallis Baptismi, Křtiny valley, or the Valley of Baptism, as a hermit. But there are no positive good energies needed for hermit settlement nowadays, not only among speleologists, but also in the relationship with the administrator of this land, the Křtiny Forest School, who unfortunately do not support my hermit idea at all. In addition, the energy and aura of the Křtiny valley has been greatly devalued by the construction of a very busy road with no pavement for hikers, visitors or pilgrims to the Church of the Virgin Mary in Křtiny, posing the risk of a fatal collision with speeding motorcyclists and motorists. Therefore, I finally agreed with RNDr. Antonín Tůma from the Administration of the Moravian Karst Protected Landscape Area, who suggested me to accept only the Údolí Říčky nature reserve as a hermitage, instead of the Křtiny valley and the Habrůvka plateau. And so it miraculously happened in the end. So it brought me back home to Údolí Říčky, although this valley is unfortunately very overcrowded due to its proximity to the Brno agglomeration. So here is my present main meditation cave. I ask you not to track me, not to look for me, not to visit me, and I hope that no one will drive me away from here. Thank you.
Why I carry the cross of not suffering, but of harmony and Love of God.
In November 2024, I bought an old gold 5 cm high cross necklace at a pawn shop, even though I am not a Christian. I wear it with great joy and consider it my ornament, talisman and protective mystical object. To that end, I would like to explain how I feel about the symbol of the cross. I disagree with its misuse by some misguided Christians, especially Catholics, who cling to the cross, in their ignorance, because of suffering. By means of great auto-suggestive telepathic power they invoke suffering, misery and illness into their lives from the astral plane. For God grants them what they unconsciously desire and focus on spiritually. Auto-suggestion is a great force that can materialize. My Master Paramhans Swami Maheshwarananda, who is of absolute clairvoyance as far as the astral is concerned, warned us to take Jesus off the cross and to no longer let Him suffer. This suffering of Jesus is evoked and wished to be evoked by many monks of the Catholic Church. They say they proclaim Jesus crucified and his cross, and then they are always struggling with something, suffering in some way, to the point of stigmatization for those most advanced on the Journey of Suffering. This is how it works. I refuse to follow this, because it is completely unnecessary. Yet, after many years of rejection, I chose the cross as my symbol in this Christian, or supposedly Christian, country. For it is a divine, universally intelligible and valid sign that I belong to God. I cannot explain why I chose this gold cross to wear with my cowl. It really should not be abused at all, though. My golden cross is the symbol of Victory over this world and its temptations. It is “death” to this world of resentment, hatred, anger, slander, etc. My visibly worn cross is also a mockery to all apostates from the faith in God. I believe that truly faithful Christians will be pleased with this symbol on my orange Hindu vestment. It is therefore a cross of inter-religious tolerance. I am still close to Jesus in my heart, it has been so since I was a child. And I still consider myself his disciple, although I have never considered myself a Christian by divine providence. I hope you will understand me, because I still adhere to Jesus in this way, especially to the mystical Jesus. In the past, my love for Him was somewhat suppressed and blocked when I became a Hindu and a yogi. That is what I want to rectify now, which is why I wear the cross on a silver chain, which is not of suffering, but of the higher Love, Harmony and Mercy. But do not imitate me if you do not have the inner prerequisites that I have, obtained, for example, from a long study of the Bible and a true commitment according to St. Francis of Assisi. You could really hurt yourself otherwise. In love and respect for all Christians who, in a non-fanatical and tolerant way, worship Jesus as their personal Saviour, Master and Lord.
How I renounced the cowl of St. Francis of Assisi.
First of all, I have to tell you that I owe Francis of Assisi the happiest moments in a mountain cave in the Slovak Paradise, which were unforgettable. I still revere Jesus in the way of Francis, except for the stigmatization and suffering. That is why I symbolically acquired a brown Capuchin cowl, which is, for God knows why, very dear, close and sympathetic to me, because I once had an inner call to the Capuchin Order when I started to think about becoming a monk. I have explained elsewhere why my joining this order did not happen in the end, not only because they are not vegetarians. And so I have embraced, much more joyfully, the orange robe of the Hindu religion, which is very tolerant and free-thinking and does not suffer from narrow-mindedness, bigotry and dogmatism. Before Christmas 2024, I felt that it was time to give up the Franciscan cowl for good, as it had already given me all the good things, and instead to put on only the orange robe. That is why I wrapped the cowl and sent it by post to my friend, swordsmith and employee of the Institute of Archaeology in Brno Mgr. Patrick Bart, a Catholic who, like me, has a strong connection to St. Francis of Assisi. I really wish, since he is a Christian, that this gift of mine, surely from Someone in the Universe, would be symbolic for him, and that he would decide to follow not the life of a householder, but a higher monastic calling and ordination, for example with the Capuchins, who I still find very dear, close and sympathetic. It may be a subconscious memory of a past life for me… which is very likely. To this end, I bless Patrick from the bottom of my heart that this monastic calling may be fulfilled, if perhaps not in this incarnation, then at least in the next life.
Sankalpa – Gyaneshwarpuri’s self-suggestive method for overcoming old habits and vices.
The idea behind this suggestive method is that we do not forcibly deprive ourselves of anything, we enjoy and indulge in everything in moderation, and at the same time we put positively motivated suggestions, or sankalpas, into our subconscious mind, i.e. our sincere fervent wishes to change our age-old, seemingly unbreakable habits, for example, in the matter of spiritual discipline, the practice of sadhana, the principles of healthy eating, sexual energy, etc. We truly do not deny ourselves anything, we discipline ourselves humorously, without pressure, by this suggestive method, i.e. suggestions, to our subconscious in the lively belief that it helps towards the desired change. It is therefore the power of suggestion, sankalpa shakti, that completely transforms us, not just our own efforts or the power of indomitable will. By this subconscious suggestive power, one can literally and truly triumph over all inner opponents and enemies, found gradually with the spiritual development within, especially in the subconscious and unconscious. However, some degree of self-effort in this renunciation is desirable. We certainly do not leave the changes we seek to our destiny, or karma, alone and try to be a true yogi, the master of our destiny and our karmas. Břetislav Kavka, a Czech mystic and parapsychologist, who published this suggestive method in his very successful book New Foundations of Experimental Psychology, which should be read and studied first by everyone interested in the spiritual journey, had achieved true mastery long before me. The inner and outer worlds are connected vessels. As we are to ourselves, so shall we one day be to our neighbours. Therefore, approach your troubles and problems with humour and do not force anything. You have no idea what you interfere with. Leave everything to the healing power of sankalpa – autosuggestion. In the end, you will be successful. I rediscovered this method in my self-scrutiny meditation. What is important about this method is a living faith in God’s help, for we are in God’s hands whether we realize it or not. It will certainly not work without this faith in God’s higher help, for my method will not work properly. It will lack the core essence. So it is not just an atheistic and psychological method! You will succeed on your spiritual journey if you earn special grace from God, or from Someone from the inner Universe, by your own efforts in the practice of spiritual sadhana. And it is in your hands to what extent you cooperate with the interests of the Universe. It is based on the Power of Love and Compassion. Therefore, learn to carry your crosses humbly until Someone mercifully takes them from you.
After many decades of satsang, you no longer need so many outer satsangs, but the quietness and solitude of a hermitage to finally experience the inner satsang at the feet of the Universal Master.
Do not attend satsangs out of inertia if you are not looking forward to them. Do not go to satsangs only out of humility and duty. These are pointless satsangs and may leave you disoriented. Follow your inner call in everything. You need to withdraw into silence and solitude. I am not sure about you, but I will leave satsang and go to the forest to find my inner relationship. This statement shows that I am not a bhakti yogi, but a jnana yogi. I don’t know about you, but after three decades of satsang, I don’t enjoy the external satsangs so much and I am getting a bit tired of them. However, I am a great supporter of inner satsangs in the solitude of hermitages. I cannot tell why, but I no longer feel the powerful spiritual energy during outer satsangs that I used to experience in the 1990s! The blame is certainly on my side, but I feel that this is an objective statement, something has changed about satsangs since those days. I do not think I am numb now. Please do not take these words as blasphemy, and continue to go to satsangs if you find it fulfilling, but I will keep collective satsangs to a minimum. After the present satsangs I feel a decrease of spiritual energy instead of an excess as in the past. So please think how meaningful the outer satsangs are for you if you are not a complete beginner in Yoga in Daily Life. Do not neglect your inner connection to Swami Maheshwarananda. Rather go into solitude, make a fire in the outdoors, for example, and sit by it and contemplate. I repeat, my intention is not to discourage any of you from satsangs, for example in Střílky, but think about what else they give you and what new things they bring. I think that you are just stagnating on your spiritual journey, because you are not going to take the next step and go to the unfamiliar solitude of the mountain, or even the urban or rural hermitage. I am not sure about how you feel, but I have taken this radical step and I am happy and satisfied. So go somewhere secluded. You will be surprised how much positive energy and inspiration you will receive from God. I myself will definitely cut down on the overpriced satsangs for which I will soon have no excess funds and go for a satsang at the feet of my Universal Master in the mountains, for example to my beloved Slovak Paradise. If you are healthy and strong, you too can follow this undoubtedly higher yogic Himalayan mountain path. Naham Karta.
Many monks regard money as something infernal and refuse to accept it, but I am not one of them. I consider it important to convey that money is basically a positive karmic reward for the benefits shown in countless past lives, if of course you have come by it honestly. At least that is what we in India believe. So, in my real spiritual journey here in the 21st century Europe and the Czech Republic, I accept money naturally without abusing it. It helps me live in relative abundance on my monastic path. The old way of living on alms in kind, for example by accepting food from the public, was only possible in the West in the Middle Ages, in the time of Francis of Assisi. So fear not to accept the money that Someone keeps forwarding to you in a balanced way. I have no idea why we, the disciples of Maheshwarananda and Mahaprabhuji, are always living in self-sufficient “prosperity”. We do have everything we need. Basically, it is an interesting “game” of having the funds necessary to live constantly flowing in and out of your bank account. I myself once lived as a street monk, a Franciscan. I played the flute for the people, earning alms for the daily meal. Even though I was hard at work, I was always paid handsomely for it. I know not how it works – such is the game of God. Money is certainly not evil and having enough of it makes life in this world much easier. You should cheerfully reward everyone for their every act of kindness and every kind of service towards you. This market economic society needs this healthy attitude and relationship with money in order to live relatively freely and well. I have nothing against money as long as it is not accumulated in a senseless and egoistic way. Stop hoarding money – invest it! Expect nothing from anyone for free. Make a habit of paying someone for every act of kindness. Be generous. At least that is how I do it and I am still satisfied. As generous as you are in the present, you will be rich one day in the future. This is especially true in relation to spiritual people as well as spiritual projects and goals.
Do not be afraid to follow the Franciscan way of life.
The karma of not having wealth is weighing on many of you, but that is not bad at all; it is good in terms of higher spiritual goals and aspirations. There is a good reason why truly spiritual people renounce money and worldly possessions at the beginning of their conversion to God and leave their homes like the Franciscans, wandering yogis and monks of all world religions. Therefore, do not regret that you are somewhat destitute; it can be a stimulus and a means to your higher spiritual growth. You just have to learn to live frugally and modestly, and then you will have enough means of living. For example, disciplining oneself in the matter of one’s diet and private bodily needs is highly desirable. Do not regret having little worldly goods, for that is the essence of monasticism! Be like my great role model, St. Francis of Assisi; give away some of your surplus wealth to charities and foundations, or just to ordinary beggars and homeless people on the street, and you will surely have a karmic treasure in heaven. That’s what I did. While I had money, I just gave it away and invested it in spiritual items, such as my altar and spiritual projects. Now that I am destitute, or rather relatively destitute, once more, I am following my own path, which I call “Franciscanism”, a voluntary discipline. Be like me; do let go of your surplus property, for example, to Vishvaguruji Maheshwarananda – which is the very best use of all your material possessions – for his biggest project: the charitable and philanthropic Om Ashram in Jadan, India. If I inherit any property one day, I will give it away again and I will sponsor various charitable projects, here in the Czech Republic, where I live as a hermit, for example the Charity, the Salvation Army, the Good Angel, Greenpeace… or the destitute Trappist monastery Nový Dvůr. I am really looking forward to being richer and being able to give money to the needy again on a larger scale. Franciscanism, as I call this way of life, is the most positive, most harmonious, most loving way of life one could wish for and choose in this world. I discovered this spiritual vision some thirty years ago and I am still faithful to it as a monk.
You have to suffer a lot in your life to become wise. Sadly, it cannot be achieved completely without suffering. You have to be able to separate yourself, and this is a process so painful, even terrifying, that those who have gone through it can only smile inwardly and remain silent. You have to conquer your subconscious. You are shackled by the chains of karmas in your subconscious mind. You must transform all of them into True Love. It means to free yourself and your fellow beings from the attachment of these evil karmas that bind you with maya, worldly illusion. And that is really quite distressing and hurtful. So go to the solitude of a mountain cliff and think about why you cannot or must not be alone, be yourself. There will be many who will stand in your way on your path to God and True Love – your closest friends and enemies. You will have many opponents. They will stand against you, but even they will eventually fall under your immeasurable courage and strength to be yourself, in your holy desire for Liberation. But in the meantime, with their well-meaning words and advice, they are sinking their claws deep into your sensitive heart and causing you countless inner wounds. Such is the higher path of the hermit. We heal ourselves in solitude with Love. We cannot change anyone permanently, so we must at least change ourselves. Therefore, withdraw into seclusion and heal from the wounds of duality. Surely the angels, the devas, the hidden Master within, will come to you in your solitude and explain to you the true cause of your predicament. And you will begin to smile, for everything is essentially humorous from a higher state of consciousness, a kind of panopticon of Love. Hence, forgive, and forgive and forgive, and look no more to people for company, comfort, or “good advice”. You have to figure everything out for yourself in the seclusion of the hermitage. Do not come out of it prematurely under the hint of first Love. “They” would not understand you anyway – that is for certain. It is enough for us to have that inner fire of Love in our hearts. We do not need to show or prove our Love to anyone. “They” want you bent and controlled – like sheep before slaughter. There are many coercive means of doing this, such as attachment to wife, mother, children, home, politics, religion, etc. All this you must be able to renounce both internally and physically on the path of the hermitage in order to regain your primordial Freedom. Such is the way of yoga, jnana yoga. Heal yourselves, then, with a higher type of Love and follow God. You need not become a monk or a hermit, but it would really be the best thing. Otherwise you are still in bondage and you are not free spiritually. Outwardly, you are all very free, because you have never looked within and therefore know nothing of the inner chains that bind you to future suffering, illusion, falsehood and darkness. Everyone is a slave here, I cannot see anyone truly Liberated; even the parish priest in the church is a slave, for example, to a religious tradition that has never been verified by anyone, to dogmatism, to the narrowness of one’s own beliefs, such as the Immaculate Conception of the Virgin Mary, to papal infallibility, to holy wars, to the burning of “heretics” and people of other faith, to the glorification of one’s own self-saving Church and religion. But this is definitely not how Jesus wanted it! Fanatics. You have strayed from the Path of Jesus’ Merciful Love!
“To become a swami is to dedicate one’s life to a spiritual quest. To seek the origin of the universe, to seek the one Reality, to return to the spiritual home from whence we came. We belong to eternity and our stay in this world is only temporary. Swami dedicates his life to the journey within, where the Divine Self, omniscient and omnipresent, is hidden. Swami ceases to be attached to the family, to the material house, to property, to worldly abodes, for his abode is the universe.”
The Eastern way of psychology according to the yoga monk Swami Gyaneshwarpuri.
I am not a trained psychologist, yet I am very experienced in psychology as a hermit and mystic. I call it yogic knowledge. Among the Western experts in psychology, Carl Gustav Jung is of course the one to whom I am most connected, not the more sexually involved Sigmund Freud, who possessed a lower type of knowledge. That is why I say yes to Jung, no to Freud. Jung also underwent a tumultuous mental transformation at the level of the heart chakra (Anahata chakra) with severe mental trials, but through which he became extremely wise and mature, making him a true mystic, a true physician of the human heart. I, too, have passed through a series of trials in the mountains and forests in solitary meditation, which have greatly strengthened my spirit. I have sat in the solitude of hermitages and caves for thousands of days and nights. I can certainly offer some advice. If you are interested in my personal knowledge, I am gradually unveiling it and publishing it on my website “Hermit Yoga”. As my voluntary karma yoga, I also offer free personal consultations for mental difficulties from the perspective of my yoga contemplation and solitary meditation. Alternatively, I can pray for you to Someone in the Universe on request, but there is no guarantee that it will help you. In reality, however, it will definitely be good for something. If you are interested in my services, please contact me exclusively by e-mail and I will respond to you by e-mail. As a hermit, I do not receive any personal visitors, especially not women, and I do not visit anyone myself. Learn to solve your problems independently without medication, for example by meditating in silence and solitude. “Someone” from heaven will surely come to you during meditation, take you in and explain everything to you. Therefore, find the courage to look within, to your inner self, and know the hidden inner mechanisms that guide your destinies. I should point out, however, that I am not an atheistic materialistic psychologist, as is common in this modern, enlightened Western society. I am a believer in God and a yogi coming from Christianity. My words of wisdom are what Jesus said: “Physician, heal yourself!” (Luke 4:23). And this is what I follow in my life. Everything I know, I know from personal experience! I am a disciple of the master in the knowledge of the human soul, His Holiness Vishvaguru Paramhans Swami Maheshwarananda of India, whom I have been following in all respects since 1996, when we first met at the Mahaprabhudip ashram in Sřílky in South Moravia. If I can gain your trust, I will answer you. I am drawing on Mr Břetislav Kafka from Červený Kostelec, the founder of modern experimental psychology and a believer in Christian parapsychology. I consider myself a disciple of this great Czech Master since my youth, but I do not develop his teachings any further, because in my opinion they belong primarily to the historical context of the First Czechoslovak Republic. I have, however, come to know beyond any doubt the truth of his teachings, which are full of higher astral powers, such as telepathy, clairvoyance, autosuggestion, hypnosis, etc., gods and evil demons. In fact, as a celibate monk myself, I share this traditional true monastic terminology. Please do not underestimate the wisdom of the ancient Masters, introspective hermits and monks, whatever religion, cultural and historical tradition they lived in, everywhere on earth.
A sculptor was working on a statue in the quarry. But he wasn’t very successful. Suddenly, the stone broke in two, and to his surprise he saw an ant holding a small grain in the middle of the crack. The sculptor pondered: “How did the ant get in there? Who feeds it?” And he thought: “Whoever gave you the beak will also give you food.” He dropped his work and went home, even though it was only noon. His wife was surprised, especially when he told her that he would stop working altogether. “If an ant can survive in a stone, how could I die?” His wife calmed him down and sent him to the doctor. But he went on: “Why, I’m normal, and if fate, God, or whatever you want to call it, wants to give me something, let it be thrown down through our roof. If it was just put in front of my door, I wouldn’t go for it! I am nobody’s servant. If God gave me life, he must help me survive.” Women are kind-hearted, but everything has its limits. There’s a saying that people love you for your work, and if you don’t work for your family, the love will fade away. But the sculptor didn’t relent. One evening, he said to his wife: “Earlier today, I had a stick, and I was just digging around in the sand, and suddenly a wooden chest appeared, and it was full of jewels and gold.” The woman quickly asked: “Where is it?” “Well, I buried it again! If fate wants to give me riches, let it bring them to me here, why should I bother?” “You’re crazy, tell me where it is.” Two thieves happened to be standing at the window and heard everything. They decided to find the treasure that very night. They succeeded in finding the chest, but when they opened it, there were only snakes and scorpions writhing in it, much to their surprise. “The cunning man must have known about us and set us up,” they figured. “But we’re really going to throw that chest down his chimney.” And they dragged the heavy chest up to the roof, threw it straight into the bedroom, and fled. When the wife opened it, it was filled with jewels and gold. The man calmly said: “This is what fate wanted to give me, take it, I’m not interested.” And the moral of the story is: If anything is really within your karma, it will come to you, and if it is not, you will not attain it.
Paramhans Swami Maheshwarananda
Divine Mirror. Stories of a Yoga Master.
All Rights Reserved.
All rights reserved by the author of this website www.hermityoga.cz,
which is protected by the Universal Principles and Laws.
Downloading photos is allowed for private non-commercial purposes.
It is prohibited to publish these photographs and information in publications, newspaper articles, etc. about me.
Thank you for your understanding! Otherwise, please contact me.
NĀHAM KARTĀ. PRABHU DĪP KARTĀ. MAHĀ PRABHU DĪP KARTĀ HĪ KEVALAM.
Já nejsem konající, Bůh, Mistr, Maháprabhudži je konající.
I am not the doer; God, Master, Mahaprabhuji alone is the doer.
Sepsáno Višvagurudžímu k nohám.
Translated into English for Swamiji, at his feet.
Autorská práva. Tento web je Ochraňován duchovními Zákony Vesmíru. Je zakázáno z tohoto webu přejímat informace a fotografie pro své vlastní publikace, internet, novinové články, televizi ap. Respektujte soukromí a anonymitu poustevníka, který chce žít v samotě. Děkuji. V případě zvláštního zájmu o informace mne kontaktujte. Děkuji vám, že dodržujete tato nezbytná omezení.
SWAMI GYANESHWARPURI POUSTEVNÍK
