Jak jsem dostal posvátnou dýmku.
Bylo to jednoho mrazivého večera mezi Vánocemi a Silvestrem L.P.1995. Žil jsem na srubu Ponor v lesích Moravského krasu, v blízké Sluneční zemi stálo několik indiánských tee-pee a právě vrcholilo snad nejkrásnější období na mé duchovní cestě. Pár krásných mladých lidí zde žilo spolu se mnou v lesní komuně svůj dětský sen. Pracovali jsme jako lesní dělníci při pálení klestí, ale v srdci jsme byli všichni bojovníci. Toho prosincového večera se před dveřmi mého srubu ozvalo zakrákání. Otevřel jsem dveře a do vyhřáté místnosti se nahrnul venkovní mráz. Venku stál Havran. „Pojďme si zakouřit“, vybídl mne. Vzali jsme deky, zhasl jsem petrolejku a zakrátko jsme oba zmizeli v temném lese. Věděl jsem, že budeme obřadně kouřit posvátnou dýmku. Havran k této slavnosti vybíral silné dny, většinou úplňky. V tichosti jsme došli do Posvátného háje a objali duby. Přitiskl jsem se hrudníkem ke kmeni a políbil jeho drsnou kůru. Pohlédl jsem vzhůru do koruny, v tuto roční dobu zbavené listí. Její silueta se rýsovala proti temnému hvězdnému nebi. Očekával jsem znamení. A můj milý dub mě pozdravil. Přestože vládlo bezvětří, zašuměl svými větvemi. Deky jsme položili na sněhovou peřinu na kořenech stromů a usedli na ně se zkříženýma nohama. Seděli jsme zády opření o kmeny dubů, obličeji k sobě a naslouchali nočnímu vyprávění lesa. Mlčeli jsme. Po chvíli začal Havran plnit dýmku a za hlubokého soustředění obětoval tabák všem světovým stranám. Na sever, na jih, na východ a na západ, nahoru Vesmíru a dolů Matce Zemi. Bral tabák po špetkách a vkládal do dýmky. Tmu lesa prořízl plamének zápalky a na okamžik ozářil Havranovu tvář. Byla to tvář indiánského šamana! Ústí dýmky se oranžově rozžhavilo a vzduch zavoněl tabákovým kouřem. S úctou, důstojnými a ladnými pohyby vydechoval kouř do všech šesti stran a poté mi podal dýmku. Vdechoval jsem vonný tabákový dým a snažil se procítit, jak do mne vstupuje celý svět. Ucítil jsem jednotu a harmonii s Vesmírem. Uvědomil jsem si hloubku a krásnou symboliku obřadu, při němž se spojují všechny elementy. Byla to chvíle magického prohlédnutí. Dokouřili jsme. Havran dýmku vyčistil a najednou jsem ucítil, jak mi ji vkládá do rukou. „Jsem jenom nástroj“, řekl tiše. Bez dalších slov se zvedl a zmizel v temnotě lesa. Kamenná hlavička dýmky byla dosud teplá a hřála mě ve zkřehlých dlaních. Připadal jsem si jako v neskutečném snu. Je konec 20. století nebo o pár století dřív a my jsme kdesi na svobodných indiánských pláních? Kde končí pohádka a kde začíná „skutečnost“?
© Svámí Gyaneshwarpuri
Z knihy: Cesta poustevníka
Web: www.poustevnikovajoga.cz
Dne: 17. května 2025
|
SWAMI GYANESHWARPURI POUSTEVNÍK
