Vojenská služba v Janovicích nad Úhlavou.
Jako většina mladých mužů Československé socialistické republiky jsem i já v letech 1987-1989 povinně nastoupil na základní vojenskou službu. Tu jsem vykonával u elitních raketových vojsk protivzdušné obrany státu v Janovicích nad Úhlavou na Šumavě, v kasárnách kde vznikli legendární „Černí baroni“. Byl jsem řidič 14 metrů dlouhého zaplachtovaného kamiónu značky Zil 157, na němž jsem převážel rakety. Nerad na ty dva roky vzpomínám, neboť jsou nejnegativnější a nejtemnější v mém životě. Šikany jsem si užil mnoho. Mazáci mne šikanovali tak intenzivně až jsem se jim nakonec vzepřel se svou karatistickou pěstí. Nikoho jsem samozřejmě neudeřil, jenom jsem mazáky vojíny Pospíšila a Veréše, který byl maďarské národnosti, varoval. Od té doby jsem měl od šikany klid, samozřejmě že úklid rajónů jsem jako mladý voják dál svědomitě vykonával. Ale v důsledku tohoto incidentu jsem nezapadal do bojového kolektivu a mazáci když odcházeli do civilu mne nepovýšili na mazáka, z čehož jsem si ale nic nedělal. Nebyla to ostuda, ale morální vítězství. Taky mne neměl rád můj velitel roty, protože dle něj jsem byl ideologický diverzant, protože se vědělo, že čtu na rotě Bibli, kterou mi velitel zabavil a zavřel v šuplíku ve své kanceláři se slovy, že u něj se nic takového číst nebude. Svou Bibli z toho šuplíku jsem mu nakonec zcizil a dokonce ze mne udělali vedoucího PŠM - politického školení mužstva, protože jsem měl zájem o historii. Samozřejmě, že jsem jim nevykládal ty jejich komunistické kraviny, ale snažil jsem se do toho dění na vojně vnášet demokracii, například jsem informoval o Tomáši Garrigue Masarykovi a skoro nikdo to nevěděl, že náš první prezident byl tatíček Masaryk. Tak jsme byli všichni vygumovaní. Jinak to bylo vesměs úsměvné období života, ale jen s velkým odstupem času. Nevzpomínám na to tedy paranoidně. Samozřejmě že jsem se samopalem a ostrými náboji chodil do stráže na muničák v lese, z čehož jsem měl radost, neboť jsem se alespoň nějak dostal do přírody. Naštěstí jsem zbraň na nikoho nemusel použít. Jsem rád, že dnešní mladí chlapci nemusí již na vojnu rukovat. Narodili se do šťastnější doby než já. Pamatuji tedy socialismus pod vedením komunistických moci-pánů. Tak jsme se měli všichni rádi. Taková to byla láska. Byl jsem zdravý, tak jsem se tomu nemohl vyhnout. Tak mne vytrhli ze života, kterého jsem si užíval v Moravském krasu v lásce plnými doušky a uzavřeli mne na jeden kilometr čtvereční betonového lágru. Sám se divím, čím vším jsem již v tomto životě prošel.
© Svámí Gyaneshwarpuri
Z knihy: Cesta poustevníka
Web: www.poustevnikovajoga.cz
Dne: 17. května 2025
|